Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Petr Schnur: Německá jednota: předobraz evropské integrace?

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

  • eu-nemecko
Rok 2009 se nesl -- politicky viděno -- ve znamení dvou událostí: 20. výročí pádu Berlínské zdi a počátku platnosti Lisabonské smlouvy. Časová souhra kulatého výročí toho, co se dnes běžně nazývá pádem komunismu, a institucionalizace tzv. evropského integračního procesu vyzývá k zamyšlení nad tím, zda je možné či dokonce nutné hledat souvislosti mezi oběma procesy.

V rámci této úvahy je samozřejmě možné pouze upozornit na jednotlivé aspekty a naznačit paralely. Fundovaná vědecká analýza zmíněného problému by znamenala překonání ideologismů, které utvářely politickou nekulturu nejen naší, ale i evropské společnosti v posledních dvaceti letech.

 

4 plus 2 a nebo 3 versus 2 minus 1?

Loni v říjnu citoval týdeník Der Spiegel prameny Spolkové zpravodajské služby (BND), podle nichž měl Gorbačov už v roce 1988 Honeckerovi naznačit, že de facto ruší sovětskou garanci státní existence NDR. Tato informace, která zapadá do celkového kontextu doby a která kupodivu zůstala bez větší politické i mediální odezvy, by mohla pro hodnocení událostí na přelomu roku 1989/90 hrát důležitou, ne-li rozhodující roli. Znamenalo by to, že o tom, že SSSR totálně vyklidí pole ve východní Evropě a odevzdá ji do rukou USA, bylo více méně rozhodnuto už před rokem 1990. Pro tuto variantu historie hovoří dvě věci. Za prvé: s nástupem prezidenta Reagana se mění americký postoj k tzv. německé otázce. Nejpozději od poloviny 80. let počítají USA s jednotným Německem jako součástí euroatlantických struktur, tedy NATO a ES resp. pozdější EU. Za druhé: ve stejné době se nové sovětské vedení začíná i politicky (!) orientovat na Bonn a nápadně přehlížet svého východoněmeckého spojence. Americký koncept německé jednoty znamenal v každém případě jasný signál východním směrem: žádné politicko-ekonomické experimenty po pádu reálně existujících komunistických byrokratů, americká kontrola Německa a tedy i celého středo a jihovýchodního evropského prostoru.

Fronty tajné sjednocovací diplomacie probíhaly tedy poněkud jinak, než jak by se dalo v rámci oblíbené narativní teorie o uzbrojení Sovětů Američany očekávat. Sovětská pasivita, která v dané situaci působila jako aktivní příspěvek k totální a bezpodmínečné státní „kapitulaci" NDR, umožnila masivní politickou a ekonomickou „invazi" SRN na východ. Jejím vrcholem byl bezpříkladný zásah západoněmecké strany do prvních a posledních demokratických voleb v NDR.

Jednalo se během státoprávního procesu mezi oběma německými státy, který vyvrcholil 3. října 1990 oficiálním „začleněním" tzv. nových spolkových zemí do reálně existující SRN, o opětovné sjednocení (Wiedervereinigung), nebo připojení (Anschluss)? Hledání odpovědi není pouhou hrou se slovíčky, nýbrž konkrétním pokusem o stanovení hranice mezi ideologií a právně-politickou realitou. O „Wiedervereinigung" se jednat nemůže, poněvadž nešlo o plný rozsah území Německé říše z roku 1937, na které se odvolává německý Základní zákon (Grundgesetz) ve své definici Němectví / státní příslušnosti (čl. 116). Navíc se ve „sjednoceném" Německu neodrazil ani zlomek státní subjektivity NDR, která by byla formálně vyjádřena vypracováním nové ústavy.

Čím tedy bylo ono „opětovné sjednocení Německa"? Oficiálně bylo definováno jako „vstup nových zemí do oblasti platnosti Základního zákona". A konstatovat lze i následující: reálně existující společenský model jednoho státu se bez jakékoli modifikace politické, právní a sociální oblasti, bez občanského plebiscitu a za podmínek, které jednoznačně diktovala jedna strana, přenesl na území státu druhého, jehož občané si většinově s největší pravděpodobností přáli něco jiného.

 

Integrace versus participace a role SPD

Situace v bývalé NDR nebyla zdaleka tak jednoznačná, jak nám tehdy i nyní prostřednictvím mainstreamových medií namlouvali a namlouvají historizující politici. Mnohé nasvědčuje tomu, že ve východoněmecké společnosti existovalo něco jako vlastní sebevědomí. To se mimo jiné projevilo ve stávkové vlně politického rázu, která zaplavila na podzim roku 1989 tamní továrny. Pracující požadovali nejen demokratizaci politiky, ale i zavedení samosprávných prvků do vedení podniků. O tom, že původní masové demokratizační hnutí v NDR nemělo „národní", ale participační charakter, se dnes raději nemluví. Na přelomu roku 1989/90 bylo podle reprezentativního průzkumu veřejného mínění přes 71 procent občanů NDR pro zachování vlastní státnosti. I dvacet let po zmíněných událostech je jasné, že existuje specifická východoněmecká identita, která má své kulturní, sociální i politické kořeny.

Vývoj od jara do podzimu 1990 by se tedy dal vyjádřit takto: spojené síly západoněmecké vlády a jejich východoněmeckých partnerů, kteří se nerekrutovali z kruhů autentické opozice, ale z řad oportunistů stran Lidové komory (Volkskammer) včetně Honeckerovy SED, připravily za podpory zahraničních patronů Bush / Gorbačov půdu pro připojení NDR k SRN. Zároveň, a to je z hlediska naší úvahy rozhodující, bylo potvrzeno členství staronové SRN v euroatlantických strukturách jako předpoklad, ba podmínka sjednocení. V létě 1990 padla myšlenka nové celoněmecké ústavy a s ní i možnost ústavně-právní kodifikace občanské participace na ekonomické moci.

Z hlediska budoucí podoby Německa a celé Evropy byl rozhodující postoj západoněmecké SPD. Ta stála spolu se Zelenými před volbou: buď se programově postavit za dřívější požadavek Willyho Brandta a „odvážit se více demokracie" (Mehr Demokratie wagen!), což by bývalo znamenalo jednoznačnou podporu autentických proudů východoněmeckého demokratického hnutí a jejich participačního programu. Znamenalo by to upřednostnit snahu o solidární, samosprávnou společnosti před fikcí národní jednoty. A nebo „vypnout vlastní motor" a stát se politickým přívěskem tandemu Kohl-Genscher. SPD zvolila variantu druhou - s důsledky pro Německo i Evropu.

 

Německo a Evropa

3. října roku 1990 nastal den „německé jednoty", o 14 měsíců později spatřila světlo světa Maastrichtská smlouva, která proměnila Evropské společenství v Evropskou unii. Nelze pochybovat o tom, že dokument tak zásadního významu nebyl sepsán během několika týdnů. Kolik času je asi potřeba na to, aby se dvanáct vlád dohodlo na dokumentu, který znamenal kvalitativní přelom ve vztazích mezi členskými státy společenství?

Hledat odpověď na otázku, zda byla „německá otázka" řešena tak, aby nestála v cestě typu evropské integrace, který odstartoval Maastricht, a nebo zda se paradigma německé jednoty stalo „motorem evropského sjednocovacího procesu", je důležitým úkolem pro historiky a politology. Zatím můžeme pouze konstatovat evidentní paralely mezi obojím.

Za prvé: německá i evropská integrace stály od počátku v protikladu k programu široké občanské participace na politickém i ekonomickém dění; nebyly institucializovaným výsledkem participačních procesů ve společnosti, ale naopak jejich překážkou. Za druhé: aplikace myšlenky německé / evropské jednoty v podmínkách „volného trhu" pohřbila sociální stát. Čím víc se do popředí dostávalo téma jednoty, tím silněji ustupovaly do pozadí sociální otázky - státoprávní unifikace proběhla a probíhá na úkor jednoty sociální.

 

Závěr

Zkostnatělé geopolitické struktury vytvořené Jaltou / studenou válkou poskytovaly Evropě (a celkově světu) sice velmi omezený prostor pro sociálně-politické experimenty, živá emancipační paradigmata demokracie, sociální spravedlnosti a národní nezávislosti však motivovala k jejich překonání. Síly, které se prosadily po roce 1989, ztotožnily demokracii s „trhem", čímž „vyřešily" jak sociální, tak i národní otázku. „Národ" byl poté, co splnil svoji úlohu v boji proti komunismu, zbaven své moderní, politické dimenze a odkázán na fotbalové stadiony. V USA začali neokonzervativci uskutečňovat „projekt amerického století", Evropa se díky „moderní levici" propracovala k Maastrichtu. Mezi tím ležela německá jednota, která využila toho, že občané NDR začali masově reklamovat nárok na správu věcí veřejných, aby posléze zbavila pojem „národ" jeho moderní, republikánské dimenze. Historismus ve službách politiky.

3. říjen 1990 symbolizuje nejen porážku autentického, participačního proudu východoněmecké opozice, ale zároveň znamenal i začátek konce německé sociální demokracie a sociálního státu. SPD tehdy prakticky abdikovala na cíle socializující demokracie a spolu s ostatní „zmodernizovanou" evropskou levicí zamířila do nového politického „středu". Program participující demokracie nahradila „evropská vize" smířená s vedoucí rolí kapitálu.

Den německé jednoty a Maastrichtská smlouva znamenají konec autentické sociálně demokratické politické kultury v Evropě.

 

Publikováno v Literárních novinách

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře