Klussmann odpovídá jednoznačně: Způsobily to fatální chyby nové vlády. Pod tlakem bojovníků z ulice, kteří násilím „hlídali“ parlament, byl zrušen zákon, který garantoval používání ruštiny na východě a jihu Ukrajiny. Dohoda z 21. února, kterou garantovali zástupci Německa, Francie a Polska, předpokládala vznik přechodné vlády národní jednoty. V ní by logicky měli mít místo i zástupci východních a jižních regionů. Místo toho se ministry stali představitelé extrémně pravicové strany Svoboda. Tedy strany, která udržuje úzké vztahy s německou neonacistickou NPD. Nadšení NPD pro Svobodu je dost pochopitelné, protože Svoboda definuje národ jako „společenství krve a ducha“, a oslavuje boj ukrajinských kolaborantů po boku Hitlera.
Že vstup extrémní pravice do vlády nebude příspěvkem k národnímu usmíření, píše Klussmann, pochopili na východě a jihu Ukrajiny rychleji než v západoevropských ministerstvech zahraničí. Hnědá strana Svoboda dostala několik ministerských křesel, vicepremiéra a nejvyššího státního zástupce. Tím se stal Oleg Machnickij, který zastupoval šéfa strany Olega Ťjahniboka před soudem. Byl obžalován za štvavou řeč proti „moskevské židovské mafii“. Také Ťjahnibok podepsal dohodu s Janukovyčem, společně se třemi evropskými ministry zahraničí.
Uwe Klussmann se zabývá i další organizací, která působila na Majdanu, a sice Pravým sektorem. Její šéf podle Klussmanna nechal své podřízené už od ledna střílet na policisty, čímž významně přispěl ke krvavé eskalaci. Pro Pravý sektor ale není nepřítelem jen Rusko, ale také Evropskou unii označuje za „bruselské byrokratické monstrum“, které hájí totalitní liberalismus a sexuální perverzi. Že šéf Pravého sektoru Dmytro Jaroš není žádnou vedlejší figurou, svědčí i to, že při vystoupení na Majdanu 22. února mělo větší potlesk než Julija Tymošenková.
Dohoda „Majdanu“ s evropskými ministry zahraničí předpokládala například odzbrojení ilegálních skupin do 48 hodin. Místo toho ale pravicoví radikálové získali významné vládní pozice. Důsledek: Ruské obyvatelstvo Krymu se postavilo proti ústřední vládě v Kyjevě ještě dříve, než se dali do pohybu Putinovi vojáci. Ministři zahraničí Německa, Polska a Francie Steinmeier, Sikorski a Fabius, kteří zmíněnou dohodu podepsali, mohli - pokud by byli chtěli - proti jejímu porušení protestovat. Adresát stížnosti je přitom známý: je jím další spolupodepsaný a současný předseda ukrajinské vlády Arsenij Jacenjuk, uzavírá Klussmann.
Ještě kritičtější je ve svém sloupku Jakob Augstein, syn zakladatele týdeníku Der Spiegel. Co si mysleli v kancléřství a na ministerstvu zahraničí, ptá se, když se připravovala asociační dohoda Kyjeva a Evropské unie? Když povzbuzovali ukrajinskou opozici vystupovat proti - bohužel zvolenému tyranovi - Janukovyčovi? Jako že vznikne nová vláda - pučistická vláda, jinak ji nemůžeme nazývat - a my ji bez zaváhání uznáme?
Možné ovšem je, spekuluje Augstein, že Západ celou dobu usiloval o rozdělení Ukrajiny na západní a východní část. Raději polovinu Ukrajiny na naší straně než celou na ruské? Pokud by to tak bylo, byla by německá zahraniční politika mnohem rafinovanější, než jak ministr zahraničí Steinmeier vypadá. Podle všeho to pro celý svět dopadne relativně dobře, když tato krize skončí jen osamostatněním Krymu, shrnuje Jacob Augstein. Novinář, který ve šlépějích svého otce opravdu netrpí přehnanou politickou korektností.
zdroj:http://www.literarky.cz/tema/87-tema-na-tento-tyden/16969-nmecka-media-mni-na-ukrajinu-nazor
