Nacistická vize Evropy

Ve struktuře současné Evropské unie stěží najdeme jediný pilíř, který nemá původ ve vzoru načrtnutém pro Evropu Hitlerovým nacistickým režimem – s nímž tehdy kooperovala dočasná francouzská i italská válečná vláda.

Úplně prvořadým projektem současného eurofederalismu bylo zavedení jednotné evropské měny. I když je stavěna na obdiv jako evropská, skutečností je, že se jedná o měnu německou, kontrolovanou Evropskou centrální bankou, ironií osudu sídlící v budově bývalého hlavního stanu nechvalně známé I.G. Farben ve Frankfurtu.

Smysl pro národní identitu

Pozorovatele současného Evropského společenství by tedy nemělo překvapit, že se jeho snaha dosadit nadnárodní vládu jen velmi málo liší od posledního pokusu o takový podnik. Stejně jako nyní, byla i tehdy hlavní překážkou založení evropského superstátu národní identita a loajalita evropských národů. Protože rozvoj národních států dal vzniknout nebývalé prosperitě mezinárodního volného obchodu a novým formám odpovědnosti národních parlamentů, vstoupily jednotlivé národy do obou evropských válek, aby zmařily ambice Německa a Itálie – zemí s nejkratším a nejméně stabilním citem pro národní identitu.

Je to totiž právě smysl pro národní identitu, který vytváří silné sociální vazby a ochotu přinášet oběti pro společné dobro. Všechny evropské pokusy ignorovat tyto společné identity a vazby skončily totální katastrofou. Snad nejděsivější byl Hitlerův pokus, protože zde byla k docílení politické a ekonomické jednoty evropských národů bezohledně použita veškerá síla moderního blahobytu a civilních prostředků propagandy a nátlaku.

Plány hitlerovců byly kolektivistické, etatistické, puntičkářské a všeobsáhlé. Jsme vděčni, že Christopher Story, expert na bezpečnost a zahraniční věci, zveřejnil překlad nacistické zprávy „Europäische Wirtschaftgemainschaft“ (Evropské hospodářské společenství), kterou roku 1940, společně s různými průmyslníky, akademiky a státními úředníky, vypracoval ministr hospodářství a prezident Říšské centrální banky Funk.

V německé hospodářské sféře se měla stát vůdčí měnou říšská marka, která měla být druhou stěžejní měnou po dolaru. Podle plánů z července 1940 měly všechny nacisty řízené evropské země odbavovat své platby prostřednictvím „Europabank“, která měla být centrem „společné evropské hospodářské dohody“.

"Gastarbeiteři" Evropy

Nacisté plánovali nejen společnou zemědělskou politiku (řízenou z Berlína podle stejných principů, jak ji dnes řídí Brusel), ale i společnou monetární, dopravní (trans-evropskou síť) a obchodní politiku (tj. jednotný trh) a – vyjádřeno mnohem otevřeněji a honosněji, než dnes – centrální řízení trhu pracovních sil a hospodářství států.

Současný kapitál je stále více řízen státy (z Bruselu a národních hlavních měst) prostřednictvím státního vlastnictví, státních příspěvků a daňových úlev. A kam je nucen přejít kapitál, musí jít i pracovní síla. Také britský pracující (a to nejen dělník, ale i „bílý límeček“) se stále více začíná řadit k Italům, Jugoslávcům a Turkům, považovaným za putující „gastarbeitery“ Evropy. Jinými slovy, vytváříme moderní ekvivalent nacistického „řízeného trhu pracovních sil“. Nehledě na privatizaci, státní řízení nikdy nebyla tak otevřená, ať už omezeními GATT, přímými nebo nepřímými odvody do „sociální kapitoly“ nebo mohutnými státními podporami základního (ale i vyspělého) průmyslu, často deformujícími řízení trhu, pod dohledem Rady ministrů.

Nacisté, stejně jako moderní Evropa, plánovali průmyslové a zemědělské kapacity (Británie měla mít výhradně zemědělský, Gauleiterem řízený výstup) organizací hlavních směrů evropské ekonomiky (britský ministr financí má koordinovat hospodářskou politiku země s Evropou už od Maastrichtu). Dále pak vytvoření větší obchodní sféry mimo centrální jádro (na letišti Heathrow je vchod označený „Evropská ekonomická sféra“), ustanovení regionálních komisí zodpovědných Berlínu, zvýšení evropské produkce potravin ve jménu soběstačnosti a bez ohledu na cenu, stejných sociálních podmínek všech zaměstnanců, evropskou síť dálnic a harmonizaci evropských směnných kursů.

Prezident Berlínské obchodní komory, profesor Hunke, v závěru shrnul, že hlavním ekonomickým cílem bylo rozbít „anglický systém“ volného obchodu založený na národních státech. Vnímaví lidé, kteří déle žili a pracovali v Německu, vědí, že ani poválečné německé myšlení není se svobodnou, zodpovědnou a pozvolnou změnou právě v souladu. Preferují jistotu vlády jednoho elementu nad jiným, vše řádně dokumentované, organizované a pod dozorem. Pro takové myšlení musí volnost kapitálu znamenat sílu převládající nad pracovní silou. Žádný Němec, ať vpravo či vlevo, není přesvědčen o volné soutěži demokratických sil a nenásilných metodách sociálního dělení. Proto nacisté – a jejich následníci v evropských úřadech a kontinentálních vládách – dávají přednost převládnutí pracovní síly (a státu, který ji organizuje) nad kapitálem. Dalším nevyhnutelným krokem je kontrola zahraničního obchodu, aby vnitřní plán nemohl být narušen. To je ovšem tentýž proces, který zotročil sovětské dělníky a dělníky ve východním bloku a Třetí říši a zničil blahobyt a pracovní příležitosti ve znárodněném britském průmyslu.

Evropský kolektivismus

Nacistický profesor Funk vyjádřil svou víru slovy, která de facto shrnují kolektivistickou podstatu a ekonomické struktury současného „Evropského“ společenství:

„… jednotlivce vystřídá lid, světový obchod bude nahrazen životním prostorem (Lebensraum), a kapitál nahradí organizace pracovní síly.“

Ekvivalenty těchto koncepcí v současné Evropské unii jsou pojmy „solidarita“, „jednotný trh“ a „sociální kapitola“. Tak, jako Evropská unie, i nacisté opovrhli koncepcí volného trhu, mezinárodní dělby práce a národního blahobytu, jak navrhl Adam Smith. Upřednostnili mimo národní státy organizovaný obchod, organizaci pracovní síly a kontrolu kapitálu v rámci „evropského obyvatelstva“ (jak formuloval Hunke).
Důležitý pojem „životní prostor“ (Lebensraum), původně vnímaný jako nacistická idea německého životního prostoru, byl rozšířen na životní prostor pro národy nacistické Evropy, s tím, že zahrnuje „doplňkovou koloniální ekonomickou zónu“ – v mluvě Evropské unie „evropský prostor“. Pro nacisty to znamenalo „přístup“ k nejdůležitějšímu zboží a surovinám. Dnes to dělá Energetická komise Evropského parlamentu – bývalý generální ředitel Evropské komise už označil britskou (tj. včetně skotské) ropu jako evropskou.

Znefunkčnění národních vlád

Evropa ve třicátých, stejně jako v devadesátých letech, hovořila o lidských či biologických „zdrojích“ tak, jako hovoříme o komoditách – věcech, které lze snadno vylepšit nebo vyměnit. V záhlaví nacistické hospodářské zprávy čteme: „Výměna pracovníků na základě smlouvy členských zemí“. Zdokonalení pracovních sil zahrnuje za obou režimů státem organizovanou a podporovanou kulturu. Myšlenku Ministerstva kultury, běžných na kontinentě a podporovanou Evropskou unií, většina Britů oprávněně vnímá jako orwellovský horror, ne však ti, kteří „zdokonalují komoditu pracovní síly“ tak, aby díky rostoucímu poevropštění byla možná její výhodnější výměna. (Důsledky viz v závěru.)

Jedním z nejzhoubnějších „evropských“ politických počinů, háčkem, který britský Parlament v letech 1992-93 spolkl i s navijákem, bylo vytvoření „Komise pro regiony“ – přímého následníka nacistické „Evropské regionální politiky“ – určené k tomu, aby regionálním politickým a hospodářským organizacím poskytovala přístup k centrem (původně Berlín, dnes Brusel) zřízeným fondům, přičemž se obchází a tedy znefunkční vlastní „regionální politiky“ národních vlád. Ty pak mohou buď zřizovat stále více fondů, aby obstály v soutěži o peníze svých vlastních daňových poplatníků, odsávaných centrální evropskou mocí, nebo tyto peníze ušetřit a přenechat uzdu ekonomické a politické moci tam, kde ji dřív třímaly národní státy.

Obzvlášť nebezpečné je to ve Spojeném království, kde si regiony, jako Skotsko a Wales, mohou snadno pokusit představit vlastní „přímou cestu do Evropy“ a uplatňovat svou národní identitu proti Westminsteru. To také Brusel jasně předvedl, když v nové Evropě udělal z Irska jeden „region“ – a napadl tak princip sebeurčení lidu Ulsteru.

Skutečně Evropa ohrožuje Spojené království? Opravdu můžeme ty Němce, kteří v současnosti na Spojené království tlačí, srovnávat s hitlerovci? I když motivace může být různá, výsledek je téměř stejný – zrušení národních Ústav. Jakmile se integrace Evropy propojením dálnicemi podle německých plánů zvýšila, Helmuth Kohl okamžitě odmítl potvrdit poválečné německé hranice s Polskem a zahájil kampaň plnou nenávisti ohledně Chorvatska, nacistického spojence s dob války, bez ohledu na jeho odporné zločiny proti obyvatelům Bosny. Kohl viděl Maastricht jako:
„… nový rozhodný krok k vytvoření Spojených států evropských.“

Řekl, že by pouze se společným trhem nezávislých evropských států nebyl uspokojen – což připomíná nacistickou verzi prof. Hunka:
„Nemá smysl svést dohromady všechny evropské národy do celní unie jen kvůli praktickým úpravám a redukované formě anglické světové ekonomiky.“

To je ovšem linie realizovaná v Evropském společenství Francií a Německem. Kohl a Mitterand se spojili k podpoře a ochraně státního průmyslu v uhelném hornictví, ocelářství, letecké výrobě a dopravě či elektronice k „vybudování“ Evropy v dokonalém souhlasu s Hunkeho linií:

„Německá říše zaměří svůj ekonomický zájem k odpovídajícímu stupni soběstačnosti prostřednictvím státního sektoru, protože to je politický předpoklad její ekonomické nezávislosti na Evropě.“

Viděli jsme, jak Helmuth Kohl podléhá mytologii předurčení tak, jako nacisté při vytváření svého ohavného impéria hledali inspiraci ve starých teutonských mýtech, pastýřském romantismu německých básníků a kolektivní osudové předurčenosti:

„Pokud nechceme pokoušet osud, není k politice, o niž se snažíme, alternativy.“

Není mnoho slov, která s historickým německými kolapsy do iracionality, kolektivismu a davovému instinktu, který už dvakrát rozbil Evropu, rezonují lépe, než „das deutsche Schicksal“ (německé předurčení či osud).

Evropský podnik

Říci, že Evropské společenství se shlíží v nacistické vizi Evropy, nebo že zde existují „jakési paralely“, by bylo nepochopením situace. Celý „evropský“ podnik, od založení Evropského společenství pro uhlí a ocel v roce 1951 (jemuž se Mastrichtskou dohodou o Evropské unii dostalo značného posílení) je totiž naprosto přesnou replikou nacistických představ o Evropě. Jediné větší rozdíly spočívají v tom, že Hitler, na rozdíl od čelných představitelů Unie, byl alespoň zvolen ve všeobecných volbách, a že v roce 1942 hovořil za o něco více (i když dobytých) zemí, než EU hovoří dnes.

Nejdůležitější společnou hrozbou, jak nacistické, tak moderní verze evropského státu, je však pohrdání „anglickým systémem“ – tj. vírou v demokratickou vládu založenou na vůli jednotlivých občanů, národním státě a svobodném mezinárodním obchodování. Pro porážku Hitlera a Mussoliniho byly sociální a ekonomické důsledky těchto úvah důležitější, než vojenská vítězství jejich protivníků. Myšlenky kolektivismu, etatismu, cechovního protekcionářství a korporativismu nejsou v lesku pochodujících armád tak očividné, a to je příčinou, proč se znovu úspěšně prosazují v přestrojení za „Evropskou unii“.

Z knihy „MAASTRICHTSKÁ ZRADA; destrukce národního státu“, z anglického originálu „Treason at Maastricht, The Destruction of the National State“; ISBN 0 9509353 9 5

zdroj:http://www.wmmagazin.cz/view.php?nazevclanku=nacisticka-vize-evropy&;cisloclanku=2014110004