Kdo nám vnutil euro ?

Z EHS se stalo Evropské společenství (ES), z něhož nakonec vznikla Evropská unie. Do roku 1998 se plánovaná společná evropská měna nazývala ECU (=European currency unit; = Evropská zúčtovací jednotka), později ale padlo rozhodnutí o názvu EURO.

Vědomě zjednodušuji průběh kvůli přehlednosti. Bernd Senf, od roku 1973 do března 2009 profesor nauky o národním hospodářství na vysoké škole ekonomické v Berlíně, k danému tématu v jedné přednášce řekl: „Zavedení eura bylo proti veškerému ekonomickému rozumu. Je to výplod čirého nadšení a zároveň past, jež hrozí Evropě bankrotem ! Nejprve periferní země (=Portugalsko, Irsko, Itálii, Řecko a Španělsko), potom čisté přispěvatele do rozpočtu."

V roce 1989 se rozpadl Sovětský svaz. K jeho pádu přispěla i dlouholetá snaha polského hnutí Solidarita pod vedením Lecha Walesy stejně jako katastrofální hospodářská situace v Rusku. Když v říjnu 1989 padla Berlínská zeď, vláda Spolkové republiky Německo pod vedením Helmuta Kohla vyjednávala o znovusjednocení východního a západního Německa. Ale protože Spolková republika byla de facto ještě obsazena Američany a Brity a východ zase Rusy, do vyjednávání o procesu znovusjednocení se zapojili všichni. Především Anglie a Francie udaly jako podmínku jejich souhlasu společnou evropskou měnu. 

Avšak Helmut Kohl i jeho důvěrný poradce Alfred Herrhausen (=člen představenstva a mluvčí Deutscher Bank) byli vehementně proti. Pokud vůbec, společná evropská měna měla být podle Kohla otázkou daleké budoucnosti. Všem zúčastněným to bylo jasné: znovusjednocení bylo drahým počinem a pro tento účel vyžadovali solidní západní marku. Ale Margaret Thatcher a Francois Mitterand souhlasili se spojením obou německých států pouze pod podmínkou, že se vzdají marky ! Zpětně se zdá naprosto nezpochybnitelné, že se snažili oslabit Německo.

Ale Kohl a Herrhausen stáli zásadně proti - muselo přece existovat řešení i bez společné evropské měny ! Ano, do chvíle, než se Alfred Herrhausen 30. listopadu 1989, pár týdnů po pádu berlínské zdi, stal obětí bombového atentátu. „Je 30. listopadu 1989, krátce po půl deváté ráno. Alfred Herrhausen, jediný mluvčí představenstva Deutche Bank, je na cestě do práce. Jeho řidič Jakob Nix ho veze z místa bydliště v Bad Homburgu v luxusní čtvrti Wingertsberg do Frankfurtu. Obrněný služební mercedes následují dva další vozy s ochrankou. Pro šéfa banky platí nejvyšší stupeň ochrany. Sotva kilometr od domova Alfred Herrhausen zemřel. Nálož aktivovaná paprskem světelné závory roztrhala vůz na kusy. Řidič Nix přežil s těžkými poraněními, Alfred Herrhausen byl na místě mrtev."

Kohla atentát hluboce zasáhl. O týden později, na počátku prosince, podepsal ve Štrasburku na summitu EU smlouvu, jež donutila Německo, aby se vzdalo marky. Kohl později označil tento den jako nejčernější momenty svého života. Kalus Wirtgen v magazínu Spiegel ze dne 2. března 1998 se ptal: „Co se cestou do Maastrichtu doopravdy stalo? Muselo čerstvě znovusjednocené Německo obětovat symbol své síly, německou marku, a zaměnit ji za společnou měnu jen proto, aby bylo snesitelnější pro své sousedy?... Politikové a historikové si dodnes lámou nad těmito otázkami hlavu. Kompetentní svědek, spolkový prezident Hans Tietmeyer, tehdy ještě viceprezident Centrální banky, nezná ani dnes přesnou odpověď. O rozhodnutí Helmuta Kohla se tehdy dozvěděl až dodatečně - po telefonu. Dlouholetý náměstek ministra financí v Bonnu si ostatně ještě dnes dokáže ,dobře představit', že Paříž a další sousedé se dokázali smířit s náhlým znovusjednocením největšího národa v srdci Evropy pouze za mimořádných okolností. Mimořádný tlak na Německo vyústil ke zřeknutí se marky a její nahrazení eurem." 

Oficiální místa se dlouho pokoušela atentát na Herrhausena připsat na vrub krajně levicové teroristické RAF. Způsob provedení však neodpovídá žádnému z akcí, které kdy RAF provedla. Mimo to se vždy vehementně ohrazovala proti tomu, že by měla s atentátem cokoliv společného. Vyšetřování nebylo dodnes uzavřeno. Kdo skutečně nese zodpovědnost, se možná nikdy nedozvíme. Ale s trochou fantazie to snad lze vytušit... 

Angličané sice byli při zavádění eura jednou z hybných sil, sami ale nebyli tak hloupí (či slabí), aby se vzdali anglické libry. Zavedení eura a začátek zkázy Evropy umožnila smrt Alfreda Herrhausena, manažera s rozumem a svědomím. Nepostavil se jen proti euru, nýbrž usiloval také o prominutí dluhů zemím třetího světa. 

Pro zachování podniků na východě a intenzivní spolupráci se spolkovými zeměmi na východě Německa se, podobně jako Herrhausen, vyslovil také Detlev Rohwedder, prezident Treuhandanstalt, úřadu spravujícího majetek v SRN (=obdoba Fondu národního majetku - pozn. překl.). Také on byl zavražděn - pachatelem byla údajně rovněž RAF. Východoněmecké podniky pak byly z velké části prodány hluboko pod cenou zahraničním západním firmám. „Dne 1. dubna 1991, na velikonoční pondělí, přibližně půl hodiny před půlnocí byl Rohwedder zastřelen u okna v prvním patře svého düsseldorsfkého domu ve čtvrti Niederkassel (Kaiser-Friedrich-Ring 71). Zabila ho první rána ze tří, druhá zranila jeho ženu Hergardu, třetí zasáhla poličku s knihami. Střely byly vypáleny z třiašedesátimetrové vzdálenosti, z pušky typu FN FAL ráže 7,62 x 51 mm. Na místě činu se našly tři nábojnice, plastová židle, kapesník a přiznání se k činu RAF komanda Ulricha Wessela. Pachatel, či pachatelé, nebyli dodnes dopadeni." 

Shrnutí:
Zdá se být naprosto jasné, že nás s eurem někdo vědomě oklamal. Ale s jakým cílem ? Pasti s úvěry a dluhy účinkovaly přece docela dobře i v případě jednotlivých měn. 
Existují jasné odkazy k tomu, že bankovní kartel usiluje o zavedení jediné měny pro celý svět. Od roku 2008 o ní často hovoří řada politiků, Mezinárodní měnový fond IWF a EZB. Pokud je tohle oním plánem, potom se zavedením eura pokročili o velký krok kupředu. Co to znamená a jak by tato světová měna mohla vypadat, vysvětlím ve třetím dílu této knihy. 

Závěrem bych chtěl k euru ještě říct, že všechny země eurozóny čekají velmi těžké časy,
pokud Řecko, Irsko, Španělsko a Portugalsko nevystoupí z eurozóny. Co to znamená, možná již tušíte. 

Věřte mi prosím, když říkám, že bych si to nikdy nepřál ! Nevím ale, jak by se tomu dalo zabránit. Tiskem dalších peněz a poskytováním stále dalších a dalších půjček určitě ne. Před hrozícím krachem společné měny se nabízí pouze jedna jediná úniková cesta: prominutí státních dluhů. Avšak na tomto poli nebudou bankéři jistojistě chtít spolupracovat, protože sami učinili vše pro to, abychom se dostali tam, kde jsme. 

Děsí mne, jak jsme doposud všichni podceňovali vážnost situace, ve které se nyní nacházíme. Co v lednu 2011 začalo v arabském světě, je bezpochyby pouhým začátkem něčeho nevypočitatelného - přinejmenším z mého pohledu. 
Chtěl bych první díl knihy zakončit úryvkem z interview, jež poskytl 10. ledna 2011 newyorský trendový prognostik Gerald Celente: „Je konec! Již není žádná možnost ani důvod to protahovat... Ve Španělsku je míra nezaměstnanosti mezi osmnácti až šestadvacetiletými lidmi kolem 50%, evropský průměr činí okolo 35%. Univerzitní diplomy jsou k ničemu... Kromě toho se krátí sociální dávky, národ je vyvlastněn... Lidé se pomalu probouzejí, začínají chápat, co se děje... Mládež se dává dohromady... Musíme zdolat hory dluhů, vrchol ovšem zůstává v nedohlednu... V Evropě budeme svědky stále častějších studentských bouří a nepokojů... V USA se neděje nic jiného, jen vše probíhá poněkud pomaleji... Ale semknou se na celém světě, protože mladí lidé jsou dnes po celém světě propojení po síti, a postaví se na odpor..."

 

zdroj:http://voltaire.netkosice.sk/index2.html