Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Je tolerance jednosměrnou ulicí?

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Kdo by mohl očekávat, že skupina kreslířů a novinářů, kteří již zaplatili tak vysokou cenu, se bude osamocena držet hodnot, jako jsou svoboda slova a právo karikovat, když takřka všechna ostatní periodika svobodného světa v jejich podpoře selhávají?

Většina lidí, kteří říkali, že jim záleží na právu říkat si, co chtějí a kdy chtějí, byla ochotna projít Paříží s tužkou nad hlavou nebo proklamovat "Je Suis Charlie." Ale skoro nikdo to nemyslel doopravdy.

Celý světový tisk se vnitřně ztotožnil s tím, co se stalo Charlie Hebdo a místo, aby se tomu jednotně postavil, rozhodl se neriskovat, aby se něco podobného nestalo i jemu.

  • je-tolerance-jednosmernou-ulici

7. ledna tohoto uplynuly 2 roky od chvíle, kdy dva ozbrojenci vešli do kanceláří satirického magazínu Charlie Hebdo v Paříži a zavraždili dvanáct lidí. Je to proto také dvouleté výročí zhruba hodinového období, během kterého se většina svobodného světa prohlašovala za Charlieho a pokusila se – pochodem ulicí, minutami ticha, nebo tweetováním hashtagu "Je Suis Charlie" ukázat celému světu, že svoboda nemůže být potlačena a že pero je mocnější zbraň než kalašnikov.

Po dvou letech je správný čas na zhodnocení situace. Jak to dopadlo? Byla všechna ta "Je Suis"něco víc než pípnutí na twitteru? Kdo se chce pokusit odpovědět na tuto otázku, měl by začít pohledem na časopis, o který měli všichni takové obavy. Jak se mu daří dva roky od chvíle, kdy byla většina jeho seniorních editorů kvůli rouhání postřílena?

Dobře zrovna ne, pokud jako měřítko vezmeme ochotu opakovat "zločin" kvůli kterému k útoku došlo. Šest měsíců po masakru, v červenci 2015, prohlásil nový editor Laurent Sourisseau, že Charlie Hebdo už nebude publikovat zobrazení proroka Mohameda. Charlie Hebdo "vykonal svoji práci", řekl, "a bránil právo karikovat". V čísle, které vyšlo bezprostředně po útoku, a v některých dalších se objevily karikatury Mohameda. Pokračovat v tom, ale není třeba. Málokdo by mu mohl mít takové rozhodnutí za zlé. Kdo by mohl očekávat, že skupina kreslířů a novinářů, kteří již zaplatili tak vysokou cenu, se bude osamocena držet hodnot, jako jsou svoboda slova a právo karikovat, když takřka všechna ostatní periodika svobodného světa v jejich podpoře selhávají?

Nyní, po dvou letech od útoku oznámila jedna z nejpřednějších postav časopisu Zineb El Rhazoui, že odchází. El Rhazoui, jež byla kvůli ochrance, kterou dostala od francouzského státu, popisována jako "nejvíce chráněná žena ve Francii", prohlásila, že Charlie Hebdo ve vztahu k islámskému radikalismu "vyměkl". Pro agenturu Agence France-Presse uvedla, že "Charlie Hebdo 7. ledna 2015 zemřel." Dřív magazín "nesl pochodeň absolutní svobody", řekla. "Svoboda za každou cenu je to, co jsem na Charlie Hebdo, kde jsem přes mnohé těžkosti pracovala, milovala."

Samozřejmě, El Rhazoui je neobyčejná osobnost. A vzácná v Evropě 21. století. Což je také důvodem, proč potřebuje ochranku. Většina lidí, kteří říkali, že jim záleží na právu říkat, co chtějí, kdy chtějí a o čemkoli – včetně jednoho obzvlášť tvrdého a nevlídného náboženství, byli ochotni projít Paříží s tužkou nad hlavou nebo proklamovat "Je Suis Charlie." Ale skoro nikdo to tak opravdu nemyslel. Kdyby ano, potom by ty davy – jak zdůraznil Mark Steyn – nepochodovaly Paříží s tužkami, ale karikaturami proroka Mohameda. A jejich poselství by znělo: "Budete nás muset dostat všechny."

A stejně tak lídři. Kdyby prezident Hollande a kancléřka Merkelová skutečně věřili v obranu svobody projevu, pak by místo toho, aby se ruku v ruce procházeli Paříží s tak nepatřičnou osobou, jakou je palestinský vůdce Mahmoud Abbas, měli pozvednout obálku časopisu Charlie Hebdo a říct: "Takto vypadá svobodná společnost a toto bráníme: kdokoli – političtí vůdci, bozi, proroci, prostě všichni mohou být objektem satiry, a pokud se Vám to nelíbí, můžete zalézt do nějaké tmářské pekelné díry, o které sníte, ale Evropa není světadíl pro Vás."

Místo toho evropská společnost po dvou letech od těchto gest utichla. Samozřejmě, že se pravidelně naskýtá příležitost ukázat moderní ideu ctnosti a Charlie Hebdo slouží jako boxovací pytel. Od té doby, co se samozvaní cenzoři, kterých je naše společnost plná (a kteří pravděpodobně žádné časopisy nekupují a nečtou) díky atentátníkům dozvěděli o jeho existenci, vysílají do sociálních médií pravidelně zprávy kritizující věci, na které je magazín upozornil.

A tak se stalo, že ne zrovna zdvořilý a satirický magazín byl opakovaně souzen morální policí našich dnů bez smyslu pro humor a často shledán nedostatečně uctivým ve vztahu k různým světovým událostem. Karikatura o novoročních sexuálních útcích v Kolíně nad Rýnem byla odsouzena jako nevkusná. Reakce časopisu na zemětřesení v Itálii rovněž netrefila jedinou akceptovatelnou notu v očích některých nečtenářů, podobně jako havárie ruského letadla a další příspěvky, kterým byl vyčítán nedostatek patřičné piety.

Mezitím jsme se dostali do situace, kdy jsme se se spáchaným zvěrstvem "vnitřně ztotožnili" (jak se vyjádřil britský autor Kenan Malik o období po aféře se Satanskými verši). Celý světový tisk a snad obzvláště ten ve svobodných zemích se vnitřně ztotožnil s tím, co se stalo Charlie Hebdo a místo, aby se tomu jednotně postavil, rozhodl se – potichu a v soukromí svých kanceláří - neriskovat, aby se něco podobného nestalo i jemu. Toto nové podřízení se požadavkům islámského terorismu je pravděpodobně důvodem, proč když byl v roce 2016 atlet, který neměl nic společného s politikou, náboženstvím ani satirou, přistižen při jednání, které mohlo být vnímáno jako nedostatek respektu k islámu, nikdo se za něj nepostavil. Dokonce i britská premiérka Theresa Mayová, když byla v Dolní sněmovně vyzvána, aby se sportovce zastala a ten tak kvůli jednomu opileckému vtipu neměl zničenou kariéru, odpověděla vyhýbavě:

"Toto je rovnováha, kterou potřebujeme najít. Ceníme si v této zemi svobody projevu a svobody slova – to je absolutně esenciální základ naší demokracie. Ale stejně tak si ceníme tolerance k ostatním. Rovněž si ceníme tolerance v náboženských věcech. Toto je jedno z témat, na které jsme se zaměřili v rámci protiextremistické strategie, kterou vláda připravila. Myslím si, že potřebujeme zajistit právo na svobodu projevu, ale toto právo musí být vykonáváno odpovědně – a tou odpovědností je uznání důležitosti tolerance k ostatním."

Za poslední dva roky jsme se s jistotou naučili, že takováto tolerance je jednosměrnou ulicí. Naše společnosti tou ulicí vyrazily, ale z opačného směru přišla brigáda s kalašnikovy, které stačilo jednou vystřelit, a celý civilizovaný udělal otočku a dal se na útěk opačným směrem. Samozvaná policie trestající rouhačství proti Alláhovi by byla bláhová, pokud by v příštích měsících a letech nevyužila výhodu, kterou její věci takováto kapitulace přináší.

Douglas Murray, britský autor, komentátor a analytik působící v Londýně.

Překlad původního textu: Is Tolerance a One-Way Street? Překlad: Kryštof Čemák

zdroj:https://cs.gatestoneinstitute.org/11369/je-tolerance-jednosmernou-ulici + BONUS -------------------

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře