1. Každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit.

2. Členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 218

odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. Jménem Unie ji uzavře Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.

3. Smlouvy přestávají být pro dotyčný stát použitelné dnem vstupu dohody o vystoupenív platnost, nebo, nedojde-li k tomu, dva roky po oznámení podle odstavce 2, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně po dohodě s dotyčným členským státem o prodloužení této lhůty.

4. Pro účely odstavců 2 a 3 se člen Evropské rady nebo Rady, který zastupuje vystupující členský stát, nepodílí na jednáních ani rozhodnutích Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají.

Kvalifikovaná většina je vymezena v souladu s čl. 238 odst. 3 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie.

5. Pokud stát, který z Unie vystoupil, požádá o nové přistoupení, podléhá tato žádost postupu podle článku 49.

Někteří lidé tento článek mylně interpretují tak, že podle Lisabonské smlouvy musí ostatní státy vystoupení dotyčné zemi „dovolit“. Pozorné přečtení článku ukazuje, že to není pravda: po té, co vystupující země informuje Evropskou radu o svém úmyslu, zahájí se jednání o smlouvě, která upraví všechny právní náležitosti spojené s tímto krokem a vymezí budoucí vztahy mezi dotyčnou zemí a EU. Pokud se nepodaří tuto smlouvu oboustranně schválit, smlouvy o EU přestávají automaticky pro dotyčný stát platit (tj. vystoupení se stává skutečností) dva roky po zahájení „vystupovacího“ procesu, bez ohledu na vůli zbytku EU (pokud se EU a vystupující stát nedohodnou jinak).

Více zde: http://lisabonskasmlouva.webnode.cz/vystoupeni-z-eu2/

https://www.aliancens.cz/single-post/2017/02/25/Jak-vystoupit-z-EU-V-podstat%C4%9B-to-je-snadn%C3%A9