Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Diana Johnstoneová: Zakrývání zločinů kosovské mafie: Kultura beztrestnosti ve stylu NATO

25. ledna schválila Rada Evropy velkou většinou zprávu, kterou jí předložil švýcarský senátor Dick Marty. Tato zpráva se týkala dlouhodobých, ale oficiálními místy ignorovaných podezření, že kosovsko-albánští separatisté odebírali vězňům tělesné orgány a následně je prodávali.

Mělo k tomu docházet v roce 1999 po skončení bombardovací války NATO, která odtrhla Kosovo od Srbska. Zvláštní roli v tom sehrála Drenická skupina „Kosovské osvobozenecké armády" (Ushtria Çlirimtare e Kosovës - UÇK). Tuto skupinu vedl Hashim Thaçi, jenž byl prvním premiérem Kosova z doby po bombardování, a který je premiérem i dnes. Rada Evropy, jejíž hlavní funkcí je bránit lidská práva, vyzvala k řádnému soudnímu vyšetřování této věci, a to zejména „Misí Evropské unie k prosazování práva v Kosovu" (EULEX).

(Pro důkladnou analýzu Martyho zprávy, viz Diana Johnstoneová - Zločinné Kosovo: americký dar Evropě)

Problém, který Martyho zpráva vytvořila, je stejný jako ten, který vedl k jejímu vzniku. Neexistuje zde totiž žádný soudní orgán, který by byl ochotný a schopný pustit se do vyšetřování zločinů v souvislosti s obviněními z kšeftování s orgány. Tato obvinění se poprvé objevila v roce 2008 v pamětech bývalé hlavní žalobkyně ICTY Carly del Ponteové, která si stěžovala, že jí nebylo umožněno provádět šetření v Albánii. Kvůli tomuto soudnímu vakuu pověřila Rada Evropy senátora Martyho, aby vypracoval svou zprávu doufajíc, že tak zavdá podnět k nějakému druhu právního řízení. Tento problém však přetrvává. K většině těchto údajných zločinů mělo dojít na území Albánie, kde UÇK provozovala základny a vězení. Albánské orgány však dosud odmítaly spolupracovat s vyšetřovateli. EULEX byl vyslán do Kosova, aby následně po jeho secesi toto soudní vakuum zaplnil. EULEX se nicméně bojí, podobně jako všechny struktury tohoto mezinárodního protektorátu založené za účelem vybudovat „nezávislé" Kosovo, že vyvolá hněv kosovských Albánců a má velké potíže je získat pro spolupráci při vyšetřování zločinů.

Mediální zpravodajství o obviněních z obchodování s orgány, která se týkají i Hashima Thaçiho, bylo příliš utlumené na to, aby mohlo vyvolat tlak veřejného mínění na zpěčující se západní vlády, aby tuto kauzu postavily před soud. Organizace Human Rights Watch volala po tom, aby se tímto případem zabýval nějaký nezávislý evropský žalobce, ze strany dotyčných vlád se jí však nedostalo žádné odpovědi. Obava vyjádřená Dickem Martym, že jeho zpráva zůstane „nedoručitelným dopisem", se zdá celkem opodstatněná.

I když se zdá, že Martyho zpráva, tak jako Goldstoneova zpráva o Gaze, je odsouzena, aby upadla v zapomnění, byl proti ní podniknut protiútok. Časopis London Review of Books se kupodivu rozhodl uveřejnit pětistránkovou kritiku Martyho zprávy od někoho, kdo má silný osobní zájem na jejím zdiskreditování. Touto osobou není nikdo jiný než Geoffrey Nice, který jako žalobce Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) vedl trestní řízení proti prezidentovi Slobodanu Miloševićovi. Niceovým jediným skutečným úspěchem bylo to, že přežil jak předsedajícího soudce, tak obžalovaného. Monstrózní rozměry tohoto trestního stíhání, jejichž cílem bylo obvinit Miloševiće z prakticky všech strastí plynoucích ze složitých občanských válek, jež rozervaly Jugoslávii v 90. letech, uspěly v tom, že ho přivedly do hrobu ještě před tím, než mohl prezentovat svou obhajobu. Třem soudcům ICTY to ušetřilo práci při hledání záminek pro jeho odsouzení, k čemuž byli najati.

Článek v LRB siru Geoffreymu - byl totiž za své služby v roce 2007 pasován na rytíře - poskytl příležitost znovu omílat obžalobou zastávaný výklad kosovské války NATO („cílem bylo zabránit humanitární katastrofě") za použití standardně přehnaných čísel („bylo zabito přinejmenším 10 000 kosovských Albánců") a zásadních vynechávek (Hashim Thaçi „byl vybrán, aby jel do Rambouillet místo kosovského prezidenta Ibrahima Rugovy," aniž by řekl, kým byl vybrán, a že to konkrétně bylo americké ministerstvo zahraničí).

Hlavní Niceova taktika na odvrácení pozornosti spočívala v zaměření útoku na neidentifikovaného „svědka K-144". Svou recenzi naznal: „Kdo je K-144?" a odpověděl na otázku tvrzením, že K-144 tvoří základ obvinění uvedených v Martyho zprávě a že zároveň je to neexistující výtvor srbské mediální propagandy. Uspěchaný čtenář by mohl přehlédnout onu část, která je v následující větě uvedena v závorce: „Příběhy v srbském tisku naznačují, že mnohá z těchto obvinění pocházejí od svědka známého jako K-144, ačkoli se del Ponteová nikdy neodkazuje na tento zdroj ve své knize (a nečiní tak přímo ani Marty)."

Ve skutečnosti není v Martyho zprávě zmíněn žádný „svědek K-144". Niceovy citace ze srbského tisku neodpovídají Martyho zprávě.

Niceův článek okamžitě došel ozvěny a byl podrobně rozveden v článku v The Wall Street Journal, který má v Americe větší publikum. V článku nazvaném „Špinění Hashima Thaçiho: Jsou obvinění z obchodu s orgány součástí mediální kampaně proti Kosovu?" (se závěrem, že ano) pochvalně píše o Niceově recenzi Denis MacShane, britský novinář a člen parlamentu. „Nejproblematičtější je podle Nice to, že Martyho líčení implicitně závisí na anonymním svědkovi „K-144", který podle Bělehradu poskytl důkazy o těchto zvěrstvech, ale který s největší pravděpodobností neexistuje."

Denis MacShane je nejlepší bojový pes ze smečky pudlíkovského imperialismu Tonyho Blaira. Je členem Henry Jackson Society, což je spolek válečných štváčů, jehož vzorem je „senátor od Boeingu" Henry „Scoop" Jackson, který v 70. letech s pomocí Richarda Pearla prosazoval agresivní protisovětskou politiku údajně pod praporem liberalismu. Zdá se, že MacShanovo tvrzení, že je „nalevo" spočívá téměř výlučně na jeho boji za „jedinou demokracii na Blízkém východě", což mu umožňuje vynahradit si nedostatek komunistické hrozby islámským terorismem. Jeho „Evropský institut pro studium současného antisemitismu" vydal v roce 2009 zprávu, jež se zabývala definováním toho, jaký druh kritiky Izraele lze považovat za antisemitismus. Mezi takovou kritiku patří označování státu Izrael za rasistický podnik a přirovnávání současné izraelské politiky k politice nacistické. MacShane je členem výboru „Just Journalism", jehož cílem je dohlížet na to, jak britská média referují o Izraeli.

MacShane byl labouristickým ministrem pro Balkán a později ministrem pro evropské záležitosti. 14. října minulého roku byl však dočasně zbaven své funkce v Labour Party, dokud se neprošetří jeho enormní výdaje z účtu na výlohy. Je údajně prvním členem britského parlamentu, který byl parlamentním zmocněncem pro etické standardy nahlášen policii za to, kolik si nárokoval peněz na výdaje své kanceláře z kapes daňových poplatníků. MacShane celkově požadoval okolo 125 000 liber za sedm let, včetně 20 000 liber ročně za kancelář nacházející se v jeho garáži, osm notebooků během tří let a více než tucet faktur za „výzkumy a překlady" prováděné těžko zařaditelnou organizací „European Policy Institute", což, jak se ukázalo, v podstatě znamená jeho bratrem Edmundem Matyjaszkem [který EPI řídí, pozn. překl.]. (MacShane pro svůj profesní život upustil od polského jména svého otce a přejal příjmení své irské matky). Byl také zapojen do mnoha menších skandálů zahrnujících zkreslování faktů. Zdá se, že nic z toho neublížilo jeho sebevědomí nebo kariéře, k čemuž patří i pravidelné psaní esejů pro Newsweek. Z jeho článků je možné vysoudit, že jedinými muslimy, kterým on skutečně věří, jsou ti v bývalé Jugoslávii.

Kromě manévru se svědkem K-144 se Niceův a MacShanův útok na Martyho zprávu zaměřuje na dva faktory, které by čtenářům neobeznámeným s tímto případem mohly připadat jako vážné slabiny. Tato zpráva, jak zdůrazňují, neudává žádná jména obětí ani svědků. Vysvětlení je jednoduché. Seznamy možných obětí skutečně existují, jde o pohřešované Srby a etnické Albánce, kteří jsou od doby, co je zajala UÇK, považováni za mrtvé. Bez materiálních důkazů je téměř nemožné zjistit přesný osud lidí, kteří se před více než deseti lety ztratili v Albánii, jejíž místní úřady odmítly spolupracovat [při vyšetřování] a měly dostatek času zbavit se důkazů.

Pokud jde o jména svědků, Marty je odmítá sdělit komukoli jinému než seriózním soudním orgánům s programem na ochranu svědků. Tato opatrnost je naprosto nezbytná vzhledem k dokladům o zastrašování svědků a dokonce i o vraždách, a to zejména v případě Thaçiho rivala v hierarchii KLA a klanového vůdce Ramushe Haradinaje. Sir Geoffrey se o těchto případech zdvořile zmiňuje jako o „obviněních z ovlivňování svědků".

Geoffrey Nice uzavírá svůj kritický přehled v London Review of Books tím, že připouští, že obvinění proti Thaçimu je třeba řešit prostě proto, že dělají špatný dojem. Nice přirovnává Thaçiho k Milu Djukanovićovi, jenž je člověkem Západu v Černé Hoře a který byl italskými úřady obviněn z rozsáhlého pašování cigaret. „Černá Hora, podobně jako Kosovo, může být snadno zavržena jako kriminální stát, a také jako Kosovo, usiluje o členství v EU. Djukanović právě oznámil, že odstoupí a přestane zastávat politickou funkci. Toto, někteří říkají, má za cíl usnadnit vstup Černé Hory do organizací, které jsou připraveny jednat s lidmi jako je Djukanović nebo Thaçi, když se jejich státy se vynořují z konfliktu, ale poté chtějí jednat s někým méně zkompromitovaným. Thaçi by se měl vydat stejnou cestu jako Djukanović, pokud se ony současné zvěsti budou šířit i nadále."

Je možné to číst - s přihlédnutím k podceňování provinění „naší strany", tak obvyklého u Geoffreyho Nice -, jako potvrzení skutečnosti, že oba chráněnci NATO jsou do určité míry darebáci, kteří byli užiteční pro odtržení svých zemí od Srbů, ale teď by měli ustoupit stranou, aby udělali místo vhodnějším loutkám. Být však stíhán za tato provinění, ať již by šlo o cokoli, nepřipadá v úvahu.

Bojovníci za lidská práva z licoměrných západních demokracií jsou neústupní, pokud jde o to skončit s tím, čemu říkají „kultura beztrestnosti". A budou neústupní tak dlouho, dokud se to bude týkat, řekněme, Afriky. Ale jejich vlastní beztrestnost a beztrestnost jejich klientů se zdá být bezpečnější než kdy jindy.

Diana Johnstoneová je nezávislá americká novinářka a badatelka. Zaměřuje se především na evropskou politiku a zahraniční politiku západních států. Studovala Russian Area Studies a francouzskou literaturu. Je autorkou knih The Politics of Euromissiles: Europe in America's World (1983) a Fools' Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusions (2002). Z francouzštiny přeložila knihu Humanitarian Imperialism: Using Human Rights to Sell War (2007) od Jeana Brickmonta. Od roku 1990 žije v Paříži.

Zdroj: http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=23238, překlad: Karel Hyka

Čtvrtek, 17. března 2011/ Diana Johnstoneová

 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře