Britské znásilňovací gangy: část 2

Muži, v určitém věku - zdá se, že příroda má záměr zachovat lidskou rasu - jsou často sexuálně přitahováni ženami. Ženy jsou podobně často sexuálně přitahovány k mužům, a to i v tom případě, že se jejich kultura snaží udržet tuto náklonnost jako přísně střežené tajemství.

Různé kultury manipulují s lidskou sexualitou různě, ale vždy s cílem vyhnout se možnému společenskému chaosu, který by sexualita mohla zavinit. Tato kontrola byla tradičně ovlivněna náboženskými doktrínami, zákony a patriarchy, pastory, rabíny, muftími a jiným duchovenstvem. Na Západě byly šaty, chování a právo na autonomii žen osvobozeny od náboženské kontroly teprve v 20. a 21. století se vzestupem sufražetek, feminismu a dostupnosti bezpečné antikoncepce.

Židovsko-křesťanská kultura v tomto směru uplatňovala mnohá omezení s vynucovanou monogamií a odsouzením cizoložství. Rozvod byl často obtížný a někdy i nemožný, dokonce i pro ženy, které trpěly fyzickým a psychickým zneužíváním. Ženy snášely život plný těhotenství, porodů a starostí o děti, zatímco byly nuceny zavírat oči nad sexuální nezávislostí mužů. Změny, ke kterým došlo v západní kultuře za uplynulé století, pravděpodobně nebude možné v příštích letech nějak zvrátit. Většina žen se dnes na Západě obléká podle svého, některé konzervativně, jiné vyzývavě. Ženy trvají na svých občanských právech, hrají stále důležitější roli v politice, obchodě, armádě, vzdělání a ve všech profesích. V mnoha církvích pronikly ženy i do duchovenstva, například v Anglikánské církvi a v synagogách a v chrámech židovských reformních a konzervativních hnutí.

Toto je ten nový, západní svět, v němž nyní žijí imigranti z jiných kultur. Někteří zde našli vítanou úlevu od svěrací kazajky své kultury, ale jiní jsou příliš zmateni na to, aby si našli bezpečnou cestičku mezi našimi západními svobodami a svými zděděnými společenskými vzorci o ženách, jejich postavení ve společnosti a jejich sexualitě. Nikde není tento střet na Západě ostřejší než mezi muslimskými imigranty a demokratickými hodnotami, se kterými přicházejí do styku.

Částečně je to proto, že tradiční a současná islámská kultura se s ohledem na sexualitu výrazně liší od kultury západní. Stejně jako v židovsko-křesťanském vesmíru jsou ženy podřízené a muži dostávají nadřazená práva, ale islám, jako náboženství i jako kultura, má velmi odlišný soubor pravidel a právních předpisů pro vztahy mezi pohlavími, a to jak ve velmi zřetelných zvycích (burky, nikáby a hidžáby), tak i v méně známých konceptech. Je možné, že by nám tyto rozdíly mohly vysvětlit, proč se na některých místech vyskytlo kolektivní sexuální obtěžování žen a gangy znásilňující nezletilé dívky.

Zde je několik z těchto rozdílů. Právo šaría dovoluje mužům až čtyři manželky, ale ženám jen jednoho manžela. Právo šaría také dává mužům právo mít sexuální vztahy s tolika otrokyněmi nebo konkubínami, kolik si jich mohou dovolit (proto ty obrovské harémy vydržované muslimskými vládci, hodnostáři a boháči). Právo šaría také zaručuje muži právo se s manželkou rozvést, dokonce i tak, že třikrát pronese formuli: "Rozvádím se s tebou." V Indii byla tato praxe letos konečně zakázána. Pro ženu jsou právní podmínky pro rozvod mnohem těžší.

Právo šaría dovoluje muži v ší'itské větvi islámu vzít si dočasnou manželku do manželství mut'a ("rozkoše") ve smlouvě na dobu, která může být kratší než jedna hodina. V některých oblastech sunnitského islámu, mohou mít muži "manželku, nebo manželky, na cestu" v tzv. misyar manželství během svých cest mimo domov. Nádavkem k tomu všemu jsou mužům, když se odeberou do života věčného, přiděleny hurisky (krásné panny jako společnice), přičemž jich je asi 70 vyhrazeno pro mučedníky. Jak slavně prohlásil jeden náboženský učenec: "Erekce je věčná." [1]

Určitý typ západního muže to může považovat za sexuální nebe: Téměř tolik žen, kolik chcete, a to všechno na velice flexibilním základě. Žádné výživné v případě rozvodu, automatická výlučná péče o děti, když dosáhnou věku sedmi let, a hlavně, žádné obviňování. Íránský panovník z 19. století Fát Alí Šáh (1769-1834) byl známý svým dlouhým vousem, více než 1000 ženami, svými 60 syny, 55 dcerami a královskou rodinou, která už v polovině století čítala přes deset tisíc osob.

Ačkoli se muslimové samozřejmě neliší od nás ostatních, řídí se sexuálními pravidly, která jsou obsažena v naukách tzv. práva šaría, které je vynucováno fatvami od muslimských juristů, a jsou v současné době zakotvena v právních systémech mnoha islámských zemí. Výsledkem je přetrvávání postojů vůči ženám, které je v mnohých případech ponižují a umožňují mužům, aby s nimi zacházeli s opovržením.

Nejbolestivější moderní příklady tohoto opovržení lze nalézt v muslimských zemích, které provádějí veřejná bičování (viz zde a zde a zde), za provinění jako například "stála příliš blízko k muži" nebo za útěk od manžela, který ji bil. A v těchto zemích je někdy možné ukamenovat ženu k smrti, za to, že byla znásilněna (například zde a zde ).

Toto se odehrává v Súdánu, Indonésii, Íránu, v některých zemích Perského zálivu, jako je Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty, v některých částech Pákistánu, na Maledivách a samozřejmě v oblastech řízených Islámským státem.

Kruté zacházení se ženami se často děje nejen za zavřenými dveřmi, ale i na veřejných prostranstvích a můžeme jen hádat, jak taková podívaná ovlivňuje jak ženy, tak muže. Synové vidí, jak je zacházeno s jejich matkami a toto také nepochybně ovlivňuje jejich chování.

Jedna nedávná podrobná studie se zabývá používáním sexuálního mučení na vězněných ženách v Íránu. Autorky Shadi Sadr a Shadi Amin ve své knize "Zločiny a beztrestnost: Sexuální mučení žen ve věznicích Íránské Islámské republiky"podrobně popisují praktiky jako je "znásilňování panen před popravou", "vězeňské sňatky" nebo "znásilňování vězeňkyň".

Nelze vyloučit, že povědomí - natož osobní zkušenost - takového ponižování žen mohlo nějakým způsobem dodat odvahu a energii britským znásilňovacím gangům nezletilých dívek.

Podobná praxe, která se objevila v některých arabských státech, zejména v Egyptě, je další druh veřejné podívané, během které muži sledují ženy, jak jsou pronásledovány, sexuálně zneužívány a znásilňovány. Toto se jmenuje taharrush(obtěžování) nebo taharrush jama'i (hromadné sexuální obtěžování). Zde je jeden popis toho, jak to probíhá:

Skupina muslimských mužů se v davu zaměří na (nemuslimskou) ženu, která nemá na sobě hidžáb, obklopí ji, zatímco někdy zpívají nebo tančí, a přitom vytlačí z kruhu její doprovod, pokud nějaký má. Žena je uvězněná, ale dokud se kolem ní kruh neuzavře, tak si myslí, že muslimští muži s ní chtějí jen zpívat a tančit. V tomto okamžiku se připojí další muslimové a vytvoří hradbu tří soustředných kruhů, která je pak prakticky neproniknutelná.

V té chvíli muži z vnitřního kruhu strhnou z ženy oděv, osahávají ji, bijí ji, sexuálně napadají a znásilňují ji, zatímco muži v druhém kruhu to pozorují. Muži ve vnějším kruhu, kteří jsou příliš daleko nebo jsou vzrůstem příliš malí, aby útok mohli pozorovat, odrazují nebo zahánějí rádoby záchranáře a dokonce jim vysvětlují, že muži v tom chumlu pomáhají nějaké ženě v nouzi.

Je třeba dodat, že žena nemusí být nemuslimka. Mnoho muslimských žen je takto pronásledováno a trápeno. Online časopis Jadaliyya, publikovaný Institutem arabských studií v Bejrútu, tyto útoky sleduje již od roku 2013. Časopis uvedl, že "v Egyptě je sexuální obtěžování rozšířeno a dotýká se života většiny žen, ať už je to na ulicích, ve veřejné dopravě nebo na pracovišti, v supermarketu nebo během politických protestů." Tento článek dále vysvětluje:

"... v našich každodenních příbězích je zjevný jeden klíčový argument, a tím je obviňování oběti. Obvyklý a vulgární postřeh bývá to, že sexuální obtěžování se děje, když se ženy provokativně oblékají. Ve skutečnosti jediná věc, kterou mají společnou Egypťané, kteří zažili sexuální obtěžování, je, že více než devadesát devět procent z nich jsou ženy."

Nemělo by tedy být překvapující, že pohled na nemuslimské dívky a ženy, které volně chodí po evropských ulicích, vyprovokovalo a to dokonce i v zimním oblečení, velký počet uprchlíků a migrantů, aby se zapojili do taharrush jama'i, počínaje útoky v Kolíně nad Rýnem a v dalších německých městech na Silvestra 2016. Kolínský policejní šéf Jürgen Mathies prohlásil:

"Mnoho údajných útočníků pochází ze zemí, kde se vyskytují případy tohoto chování, kdy ženy jsou obklopeny a poté zneužívány velkým počtem mužů najednou. Musím říct, že tento fenomén v Německu předtím nebyl znám." [Celé jeho prohlášení v němčině naleznete zde.]

Již 7. ledna 2017 označil německý Spolkový kriminální úřad (Bundeskriminalamt)tyto útoky za formu taharrush jama'i. Kompletní zpráva o těchto incidentech ze 7. června 2017 došla k stejnému závěru.

V tomto okamžiku je třeba poznamenat, jakkoliv to je pro nás nepříjemné, že společným jmenovatelem ve všech těchto formách obtěžování a zneužívání žen je to, že všichni zúčastnění muži jsou vždy členy podobných náboženských a kulturních společenství. Existují samozřejmě rozdíly mezi zeměmi a dokonce i mezi vnitrostátními oblastmi, specifickými skupinami a mezi jednotlivci. Bylo by naprosto nepřesné, špatné a nežádoucí říkat, že všichni muslimští muži sdílejí tyto charakteristiky, ale je zřejmé, že stovky tisíc, ne-li milionů (z 1,8 miliardy muslimů) jsou takoví. Problém se zhoršil od konce sedmdesátých let minulého století a íránské revoluce, která byla odvrácením se od sekularismu a návratem k religiozitě. Dokonce i Turecko, které pod Atatürkem a jeho nástupci bylo nejvíce sekulárním muslimským státem, se nyní obrátilo k zbožnému a radikálnímu islamismu.

Turecký vzdělávací systém nyní vychovává děti a mladé lidi k tomu, aby se stali poslušnými muslimy namísto kriticky přemýšlejících dospělých.

Jeden aspekt práva šaría však může mít vliv na postoje vůči nemuslimským dívkám a ženám všech věkových skupin. Mám na mysli výnos práva šaría, že je povoleno udělat ze "zajatých žen" (které jsou vždy nemuslimky - židovky, křesťanky, jezídky, hinduistky nebo jiné) v džihádistických válkách sexuální otrokyně a že mohou být násilně provdány, používány jako konkubíny a prodávány na trhu. [2]

Nesmíme předpokládat, že se členové britských znásilňovacích gangů považují za džihádisty oprávněné lovit nemuslimské dívky. Všeobecně se zdá, že dokonce nejsou vůbec zbožnými. Ale muslimové pocházející ze zemí, kde stále ještě existuje nějaká forma otroctví nebo dluhového nevolnictví, mají o takových praktikách (například zde, zde a zde) povědomí a to zřejmě má dopad na jejich chování. V prosinci roku 2014 identifikoval Daniel Pipes Afghánistán, Mali, Mauretánii, Omán, pákistánský venkov, Saudskou Arábii, Súdán a Jemen jako většinové muslimské státy, ve kterých se stále ještě vyskytuje otroctví navzdory zákonům, které tuto praxi zakazují. Světový atlas přidává do svého seznamu zemí s nejvyšším výskytem otroků v současnosti i Írán a Jižní Súdán.

V případě britských znásilňovacích gangů se zdá, že náboženská ideologie naneštěstí nehraje žádnou roli v tom směru, aby zakázala sexuální zneužívání dětí. Je ale důležité zkoumat, jak důležitý je tento faktor v okolní muslimské komunitě, která řádění těchto gangů přechází mlčením. (To učiníme v třetí části této série.)

Denis MacEoin PhD je odborník na islám. Podílel se na mnoho svazkové Encyklopedii islámu (2. vydání), rozsáhlé encyklopedii Encyclopedia Iranica, Oxfordské encyklopedie o islámu v moderním světě. Napsal několik knih a publikoval v mnoha časopisech. Denis MacEoin je vedoucím spolupracovníkem Gatestone Institute.

[1] Denis MacEoin napsal, pod jménem Daniel Easterman, článek "The Erection is Eternal" ("Erekce je věčná"), New Statesman and Society, Velká Británie, 12. února 1993, str. 26-27.

[2] Matthew S. Gordon a Kathryn Hain (eds.), Concubines and Courtesans: Women and Slavery in Islamic History (Konkubíny a kurtizány: Ženy a otroctví v islámské historii), Oxford University Press, 2017, je nedávná vědecká studie věnující se problematice otrokyň v islámu.