Analogie mezi Jugoslávií a Ukrajinou

1. Etnická a náboženská fragmentace. Identifikace využitelných společenských tenzí a jejich systematické jitření slouží jako rozbuška plánované krize. To znamená vzájemné odcizování konstitutivních společenství s důrazem na to, co je odlišuje, a zároveň snižování významu toho, co mají společné.          

V Jugoslávii začal být tento proces uskutečňován dlouho před viditelným vypuknutím krize, když se konstruovaly nové etnické identity (muslimská, černohorská a makedonská) a skrze povzbuzování separatistických aspirací v rámci těch stávajících (Chorvati a Slovinci). Ukrajinská identita je rovněž umělým konstruktem, který se definuje nikoli pozitivně, ale primárně v militantním kontrastu vůči Rusům. Na Ukrajině, tak jako dříve v Jugoslávii, je náboženského rozštěpu mezi katolíky a pravoslavnými horlivě využíváno k podněcování existujících animozit.

2. Vytvoření klamných materiálních lákadel k podpoře politicky žádoucího chování.

V bývalé Jugoslávii, kde existoval do konce 80. let slušný životní standard, bylo využito vyhlídek po ještě lepším životě, který by údajně následoval po rozpuštění socialistického státu, jako návnady k podnícení separatistických tendencí. Katolickému západu Jugoslávie bylo přislíbeno zvýšení blahobytu, když se rozhodne a učiní „civilizační volbu“ (téměř totožná fráze byla vypuštěna v souvislosti s Ukrajinou) ve prospěch připojení se k sousednímu bloku západních států. Muslimům v Bosně a na Kosovu bylo přislíbeno, že budou profitovat z vazeb na bohaté islámské země. Na Ukrajině byla zas vyvolána iluze rychlého přičlenění do Evropské unie. Většina obyvatel na západní a střední Ukrajině, kteří reagovali pozitivně na tyto falešné vyhlídky, si naprosto neuvědomovala reálnou hospodářskou a sociální situaci, a což je důležitější, neuvědomovala si ani současné trendy v EU a jednala na základě nepodložených předpokladů.

3. Kontrola informačních toků v cílových zemích za účelem ovlivňování vnímání a chování mas.

Pronikání západních vlivů do mediálního prostoru v bývalé Jugoslávii, jehož průkopníkem byl Soros, začalo ihned, jakmile to politická liberalizace na konci 80. let umožnila. Od raných 90. let, když byl konflikt přikrmován ze zahraničí, byla valná část místních médií ve všech jugoslávských republikách pod kontrolou západních vlastníků. K podobnému úpadku mediální sféry došlo na Ukrajině během posledních dvou desetiletí, kde jsou všechny hlavní sdělovací prostředky pod pevnou kontrolou Západem podporovaných oligarchů. Propagovali téměř uniformní a fakticky nesprávný narativ o výhodách, které by plynuly z politického spojenectví s NATO a EU a z odcizení Rusku.

4. Jak na Ukrajině, tak v Jugoslávii existovalo určité jádro obyvatelstva, které se nadále drželo svého vlastního narativu. Radikálně odmítli tyto falešné představy, které byly povzbuzovány jako předehra k akceptování nového politického uspořádání pod taktovkou Západu. Na Ukrajině to byl ruskojazyčný východ, v Jugoslávii Srbové.

Odmítnutí těchto skupin mírově akceptovat ztrátu vlastní kulturní identity a politické autonomie vedlo v obou případech ke konfliktům. Jasnou odpověď si vyžaduje otázka, zda byl ozbrojený konflikt (ačkoli byl v zásadě předvídatelný) také zamýšleným důsledkem procesů, které byly uvedeny do chodu. V případě Ukrajiny o tom lze spíše pochybovat, protože zjevným záměrem podněcovatelů změny režimu bylo jednoznačné vřazení celé země do bloku NATO a EU pod vedením servilní vlády v Kyjevu a nikoli naprostá politická fragmentace. V případě Jugoslávie je možné tvrdit, že konflikt ústící v srbskou vojenskou porážku byl jednoznačně součástí plánu. Je však možné, že se původně očekávalo, že kampaň bude mnohem rychlejší a úspěšnější. Jak se ukázalo, tím, že podněcovatelé jugoslávské krize poskytli volné pole působnosti svým chorvatským a muslimským chráněncům, možná nedopatřením vytvořili jasnou existenční hrozbu Srbům, kteří byli rozptýleni po celém území bývalé Jugoslávie, která značně utužila jejich odpor a prodloužila konflikt déle, než se původně očekávalo. Navíc to mohlo vést k dalšímu nezamýšlenému důsledku: vážnému zpochybnění Jelcinovy aliance se Západem (třebaže Rusko hrálo roli méně významného partnera). To dospělo do kritické fáze v době kosovské války. Důsledkem byl vzestup Putina a jeho politické vize jako reakce na válku.

Ať již bylo původním záměrem na Ukrajině cokoli (pravděpodobně šlo pouze o směřování ke kulturní fragmentaci při zachování celkové politické integrity země, třebaže s mnohem spolehlivější západní složkou, která by si podrobila nedůvěryhodný východ země), zdá se, že zkrachoval, jakmile bylo při podmaňování použito hrubé síly. Jak zdůraznili informovaní analytici, mocenský kompromis mezi Kyjevem a ruskojazyčným východem, který byl možný před dvěma či třemi měsíci [článek je ze září 2014, pozn. překl.], již není možný kvůli utrpení a destrukci, kterou způsobily síly chunty. Situace se rychle vyvíjí, přičemž regiony, které se kulturně orientují převážně na Rusko, stále více odmítají mít cokoli společného s Kyjevem, ať již by detaily navrhovaného uspořádání byly jakékoli. V tomto smyslu se dnes na Ukrajině rýsuje výrazná analogie s duchem nepoddajného odporu, který poháněl bosenské a chorvatské Srby během jugoslávského konfliktu. Lze si představit, že pokud by Západem zaštítění hráči v obou případech od počátku zaujali jemnější a pružnější postoj vůči srbskému a ruskému obyvatelstvu, jejichž dominantní postavení chtěli omezit, mnohem účinněji by to zabránilo radikalizaci odporu. A mohlo to být skutečně úspěšné, neboť v obou případech neměli vzbouřenci při nejmenším zpočátku v úmyslu uchýlit se k násilí.

5. Západ se nerozpakoval využít těch nejodpornějších elementů, které byly k mání, jako nástrojů k dosažení svých záměrů. O ďábelském paktu Západu s Íránem (ozvuk Írán-Contras) a dalšími více či méně fundamentalistickými islámskými aktéry za účelem posílení místních muslimských sil v Bosně, který byl v souladu se zájmy NATO a EU a bojem za kontrolu nad celou zemí, existuje řada dokladů. Do jisté míry byla tolerována účast jistých elementů evropské krajní pravice ve válce na straně pravicového tudjmanovského režimu v Chorvatsku. Podobný vzorec lze pozorovat na Středním východě, kde se radikální islámské frakce stávají prostředkem k podkopání sekulárních režimů, považovaných za nepřátelské vůči Západu.

Na Ukrajině byla smlouva s ďáblem zjevně uzavřena s některými z těch nejodpornějších místních fašistických živlů, doslova relikviemi po kolaboraci z období 2. světové války. Jejich úkolem bylo poskytnout údernou sílu, s jejíž pomocí by Západem podporovaní oligarchové a politici v Kyjevu zlikvidovali oponenty a upevnili svou vládu. Zdá se, že v jugoslávském i ukrajinském případě byl kalkul následující: „Nyní je použijeme k odstranění našeho hlavního oponenta a jimi se budeme zabývat později.“ Možnost, že byla stvořena monstra, kterých se nepůjde zbavit, až skončí jejich užitečnost, jejich tvůrce zjevně nenapadla. Poválečné uhnízdění radikálního islámu v Bosně, kde předtím nikdy neexistoval, a upevnění silného fašistického podhoubí v Chorvatsku je toho dostatečným důkazem. Pokud jde o nacisty inspirovaná hnutí a ozbrojené formace na Ukrajině, zdá se, že neexistuje jasný plán, jak je přivést zpět k poslušnosti, jakmile konflikt skončí a oni, dejme tomu, poslouží svému účelu.

Ony nástroje, které Západ amorálně využíval k dosažení svých omezených cílů, zasely zrno dlouhodobé nestability a z dlouhodobého hlediska nejeví žádné sklony setrvat vůči svým stvořitelům v podřízeném postavení. Pro Rusko to na Ukrajině představuje vážný úkol, neboť semena zla, která byla zaseta oportunistickým vměšováním Západu, nesou hořké plody. Nepochybně to naruší plnou integraci Ukrajiny do toho i nejvolněji pojatého „ruského světa“, jak si ho představovala současná ruská politika.

6. Podloudná podpora oblíbenců Západu, zatímco se veřejně hlásá politika nevměšování, která se v praxi požaduje pouze po druhých.

Další významná podobnost spočívá v tom, že v případě obou krizí Západ inicioval embarga na dovoz zbraní a logistickou podporu válčícím stranám, ale pravidelně je obcházel ve prospěch svých místních klientů. Bohatý důkazní materiál, který byl nashromážděn až po skončení 90. let, neponechává žádné pochybnosti o tom, že bosensko-muslimským a chorvatským sílám v Jugoslávii bylo poskytnuto obrovské množství zbraní a výcvik.

Rusko je terčem procesu démonizace za zvyšování nejen vojenské, ale dokonce i humanitární pomoci rusko-jazyčným regionům na Ukrajině. Západní patroni trvají na téměř neomezeném právu podporovat své klienty, zatímco Bělehradu v 90. letech a Moskvě dnes byly podobné výsady odpírány. Jejich trvání na „rovných podmínkách“ [level playing field] – což byla fráze, která se často používala v době bosenského konfliktu –, se nakonec ukázalo být tím, čím bylo ve skutečnosti: pouhým pokrytectvím.

7. Významný rozdíl: Moskva má jasně definované politické cíle. Dalo by se říct, že jedním z hlavních důvodů selhání srbského odporu v Chorvatsku a pouze částečný úspěch v Bosně byla absence jasné politické představy jak ve vlastních řadách, tak v Bělehradu, který je podporoval. Ruská analýza této zkušenosti sehrála důležitou roli při zajištění, že Moskva a její východoukrajinští spojenci neuvíznou v konfliktu bez jasné definice svých cílů a prostředků, jak jich dosáhnout. Prezident Putin bezpochyby nechce napodobovat Slobodana Miloševiće, který sice přednesl brilantní televizní projev, který obsahoval zásadní vhledy ohledně machinací jeho západních oponentů, ale jeho načasování nemohlo být horší – byl pronesen pouze pár dní před jeho svržením.      

Zdá se, že balkánské události vedly k vystřízlivění a sebereflexi ruské politiky, a to v dvojím ohledu. Za prvé, kosovská válka a bombardování Jugoslávie na konci 90. let zjevně vyvolaly značné pozdvižení, které přispělo ke změně vedení, což vyneslo Vladimira Putina a jeho vizi do popředí. Nicméně, negativní důsledky křivolaké politiky podporování svých protégés v Bosně a Chorvatsku, kterou sledoval Milošević, byly pro Rusy další obrovskou lekcí. Ta spočívá v tom, že pokud někdo nemá širší strategickou vizi a schopnost jí uskutečnit, je lepší se takovému riskantnímu a komplexnímu zapletení úplně vyhnout.   

Zdroj: vineyardsaker.blogspot.cz, překlad: Karel Hyka

Převzato z www.kosovoonline.cz