Vojensko-průmyslový komplex

Dana Váhalová nedávno napsala, že jsme součástí světa, který ke své prosperitě potřebuje výrobu zbrojního materiálu a na druhé straně hlásá důležitost míru, zakládá mezinárodní mírové organizace, pořádá mezinárodní mírové konference. Náš výklad demokracie však používá dravá zbrojní lobby ku svému prospěchu. Čí je to prosperita? Kdo platí zbraně, výcvik, vojáky a nakonec financuje i následky, odškodňuje oběti, platí rozvojovou pomoc anebo jako v této chvíli miliony přistěhovalců... Kdo je ten, kdo má skutečné zisky, takové, že z nich může financovat i lobby, které jeho zisky ještě znásobí?

Dvacáté století bylo charakterizováno značným nárůstem rozsahu vojenských konfliktů. Jestliže náklady na válečná střetnutí v 19. století se pohybovaly okolo 10 až 15 % národního důchodu, dosahovaly během první světové války až polovinu. Ve druhé světové válce činily v USA v letech 1941 až 1945 cca 60 % a v Sovětském svazu ještě více – cca dvě třetiny.

Během světových válek byly udržovány masové armády, docházelo k rozvoji nových odvětví průmyslu spjatých s novými druhy zbraní (tanků, letectva, raketové techniky, zbraní hromadného ničení, spojovacích prostředků apod.). To vše vedlo k vytvoření zvláštní struktury národního hospodářství v podmínkách mobilizace všech dostupných prostředků pro potřeby vedení válek, ke státní regulaci ekonomiky apod. Zvláště tehdy vznikaly intenzivní vazby mezi státním aparátem a výrobci zbraní a vojenské techniky.

Válečná ekonomika se začala formovat ve 30. letech 20. století v SSSR, Německu a Japonsku, bouřlivě se rozvíjela v letech druhé světové války ve všech válčících zemích. I přes pokles vojenských výdajů a demilitarizaci armád, se však nové tendence rozvíjely dál bez ohledu na tyto skutečnosti, stále více docházelo k posilování vojensko-průmyslových vazeb.

Ty se staly charakteristickými především pro období studené války a lze je vysledovat ve všech významnějších státech (USA, SSSR, Francii, Spolkové republice Německo, Číně atd.).

Pro tyto vazby se vžil termín vojensko-průmyslový komplex. Jako první jej použil americký prezident Dwight Eisenhower. Ve svém televizním projevu na rozloučenou na závěr druhého volebního období 17. ledna 1961 řekl:

„Spojení obrovského vojenského establishmentu a rozsáhlého vojenského průmyslu je pro Ameriku novou zkušeností. Celkový ekonomický, politický, dokonce duchovní vliv je pociťován v každém městě, státě, v každém vládním úřadu. Uznáváme naléhavou potřebu pro tento vývoj. Nesmíme nicméně podcenit jeho vážné důsledky.

Vláda musí bránit neoprávněnému získávání vlivu, ať už záměrnému nebo ne, vojensko-

průmyslovým komplexem. Možnost zničujícího růstu této nežádoucí moci existuje a bude trvat.

Nikdy nesmíme dovolit tíze tohoto spojení ohrozit naše svobody nebo demokratické procesy. Nesmíme je brát jako samozřejmost. Pouze bdělé a uvědomělé občanství může přinést spojení ohromné průmyslové a vojenské obranné mašinérie s našimi mírovými způsoby, aby bezpečnost a svoboda mohly společně prosperovat.“

Podle Michaela Morrise je vojensko-průmyslový komplex netransparentní a téměř neviditelná chobotnice s tisíci chapadly, které se dovedně daří neustále vytvářet a udržovat při životě setrvalé hrozby, aby tak „ohrožené“ země vydávaly na zbrojení donekonečna gigantické sumy. Z těchto zbrojních výdajů profituje přímo či nepřímo několik set tisíc lidí. Každý z nás pracuje několik let svého života výhradně pro to, aby živil a krmil tuto nenasytnou chobotnici.

Není tajemstvím, že banky a investiční firmy mají podíly ve většině velkých zbrojařských koncernů. Jejich think tanky a lobbistické organizace soustavně udržují a šíří strach před fiktivním protivníkem.

Budeme-li uvažovat pouze variantu středního růstu nákladů na obranu, množství firem toužících po bezpečné zátoce výplatních pásek armády bude jistě stoupat. S tím bude docházet k další militarizaci civilní ekonomiky skrytými korporacemi, které vydělávají na stavu permanentní války, zatímco americká veřejnost nebude mnoho vědět o jejich roli ve vojensko-korporátním komplexu a amerických válkách v zámoří.

Toto je onen homogenní šedivý svět trhu, a nepokoušejte se vyvrátit jeho logiku – rozdupou vás.

Jedno z možných řešení krize je válka.

Nelidské řešení, které zvolil svět po krizi v roce 1929. Sociální napětí dostává podobu boje o život, ekonomická stagnace je motivována válečnou výrobou, skuteční viníci zmizí pod nánosem nové nevraživosti. Válečné ruiny stimulují ekonomickou obnovu. Cena je však obrovská a není třeba vysvětlovat, že toto řešení si v jaderném věku přejí jenom šílenci. Bohužel je nutno připustit, že také ti zastávají vysoké a odpovědné funkce.