Smutný osud Indiánů. Války, epidemie a odsun do rezervací.

Evropané, kteří o svá území dlouho vedli války, měli na věc jiný pohled. Vyslali expedice, které měly zabrat nová území ve jménu svých vlád, a to bez ohledu na obyvatele těchto „objevených“ území. Přivezli zbraně, jež byly těmto národům neznámé, a zavlekli na území choroby a epidemie, které postupně s genocidou původních obyvatel snižovaly jejich počty.

Další čtyři století se nesly ve znamení bojů, válek, vyhánění a útlaků, během kterých se z hrdé rudé většiny stala pokořená zlomená menšina, na jejíž práva nikdo nebral ohled. 

17. století

Příčiny, jež stály za vznikem konfliktů mezi kolonisty a Indiány, byly různé a zdaleka nesouvisely jen s územní expanzí, která nicméně hrála důležitou úlohu. V 17. století postupně narůstal počet obyvatel prvních kolonií na východním pobřeží dnešních Spojených států amerických a způsoboval tak čím dál větší tlak na získávání nové obdělavatelné půdy. 

18. století

Pronikání bělochů na západ nabralo na intenzitě, přesto územní expanze znovu nebyla jedinou příčinou válek (například Pontiacova vzpoura nebyla způsobena spory o území, ale především netaktní britskou politikou). Indiáni si nicméně začali uvědomovat, že jim hrozí trvalá ztráta území a případně "suverenity" a snažili se organizovat do větších celků, které by dokázaly lépe čelit euroamerické materiální, organizační a nyní už i početní převaze. To se projevilo za války s kmenem Yamasee, během Pontiacova povstání a za severozápadní války. Ve všech těchto konfliktech utrpěli běloši množství porážek a převahu získali jen za cenu těžkých ztrát a nasazením značných sil. Indiáni se kromě toho pokoušeli využít ve svůj prospěch nepřátelství mezi jednotlivými bělošskými národy. Ve francouzsko-indiánské válce tak většina domorodců podporovala početně slabší a přátelštější Francouze proti Britům. Naopak během americké války za nezávislost stála větší část domorodců na pro ně přijatelnější britské straně. Přesto byly indiánské úspěchy jen dočasné. Výsledkem bojů v 18. století bylo posunutí faktické hranice do oblasti Velkých jezer, západního Ohia a místy až k řece Mississippi.

19. století

V roce 1803 koupily Spojené státy od Francie Louisianu a tím se před dynamicky expandujícím státem otevřela cesta na západ. Bylo jen otázkou, jakou formou Američané s touto výzvou naloží. V letech 1804–1806 podnikli badatelé Lewis a Clark cestu napříč kontinentem, která přinesla první přesnější představy o území daleko na západě. Měli s sebou také několik indiánů, které používali jako tlumočníky. Stali se tak jedněmi z prvních bílých lidí, kteří se setkali s obyvateli severozápadu, jako byli Činúkové, Tlingitové a Haidové. Američanům se začalo otevírat obrovské území západně od řeky Mississippi, kde sídlilo množství indiánských kmenů a skupin, které už o existenci bílých mužů většinou věděly. Zatím však Američané nedokončili ani obsazování a kolonizaci území východně od této řeky. Stále zde žilo několik desítek kmenů, které byly připraveny bránit se pronikání bělošských vojáků a osadníků. Převaha Američanů se stala již velmi výraznou ve všech směrech. Jedna z mála šancí, kterou Indiáni měli, bylo využít nepřátelství mezi USA a Brity ve svůj prospěch, o což se také někteří pokusili.

Stále více bílých lidí mířilo na západ, a tak se vytvořily ve 40. letech 19. století stezky, vedoucí napříč prériemi a lovišti kmenů, které zde žily. Některé kmeny se proto k cestujícím chovaly nepřátelsky, zatímco jiné jim pomáhaly, protože věděly, že jen procházejí a míří do jiných krajů. Když ale byla napříč prériemi postavena železnice, situace se začala měnit. Do oblasti se přistěhovali horníci, dobytkáři a sedláci. Výsledkem bylo období uzavírání smluv mezi národy obývajícími prérie a vládou USA. Domorodí Američané podepisovali dohody, které však kolonizátoři často porušovali. Vláda USA byla přesvědčena o tom, že nejlepší možností pro domorodé Američany je soustředit je do rezervací, kde by mohli mít vlastní půdu a začít sedlačit jako osadníci. Postoj, který zaujímali k této myšlence domorodí Američané, shrnul náčelník Siouxů Velký orel, který řekl: “Bílí lidé se stále snažili přimět indiány, aby se zřekli svého způsobu života a žili jako oni. To Indiáni neuměli a každopádně ani nechtěli“. Pokud si Indiáni chtěli zachovat svou lovecko-sběračsko-válečnickou kulturu náročnou na prostor, museli se nevyhnutelně střetnout s osadníky a armádou. Převaha Američanů byla již tak zdrcující, že nebylo otázkou kdo zvítězí, nýbrž za jakých podmínek a za jak dlouho Indiáni prohrají.

Indiáni se stali ve své vlastní zemi cizinci a zůstali jimi až do roku 1924, kdy jim Kongres přiznal státní občanství USA. Na území Spojených států dnes žije kolem dvou milionů potomků rudého muže. Jejich čela nezdobí čelenky ani péra, nenosí tomahavky, neloví skalpy, ani nebafají dýmky míru. To všechno je minulost. Minulost, kterou jim vzali. Někteří z nich asimilovali a stali se z nich řadoví Američané se vším všudy, jiní dali přednost dotovanému životu na území indiánských rezervací.

Jen v Severní Americe žilo před příchodem evropských objevitelů a kolonizátorů zřejmě několik miliónů domorodců, velká většina z nich na území dnešních Spojených států. Přesná čísla nejsou známa, ale odhady vědců se pohybují v rozmezí 1-10 miliónů, nejpravděpodobnější se jeví údaje v rozmezí 3-5 miliónů. V roce 1800 žilo na území USA přibližně 600 000 Indiánů a koncem 19. století to už bylo jen 250 000. Tento úbytek domorodého obyvatelstva způsobily tři hlavní faktory - epidemie, snížení porodnosti a války. 

Indiáni, kteří si chtěli podržet svou kulturu a styl života, museli odejít do rezervací. První "protorezervace" vznikly už koncem 17. století ve Virginii, nicméně skutečné rezervace s plnými právními aspekty se objevují až v první polovině 19. století. Naprostá většina plochy rezervací se nachází na západ od řeky Mississippi, kam začali být domorodci stěhováni od 30. let 19. století z východních území. V současnosti je na území USA 310 rezervací o celkové rozloze 225 410 km² a celkem 550 uznaných kmenů. Každá rezervace resp. každý indiánský národ obývající rezervaci má určitou právní suverenitu, která se může mírně lišit.

Wounded Knee v Severní Dakotě, součást indiánské rezervace Pine Ridge, bylo místem střetů mezi americkými Indiány a americkou vládou v letech 1890 a 1973. Dnes, v rámci politiky sebeurčení, mají Indiáni značné pravomoci vládnout sobě a svým územím.

Právní úpravy a pokusy o začlenění

Na konci 19. století vláda změnila kurz Dawesovým zákonem o přidělování půdy z roku 1887, který některé rezervace rozděloval mezi jednotlivé Indiány v naději, že se z nich tak stanou farmáři a rančeři a začlení se do společnosti, čímž se vláda zbaví svěřené odpovědnosti za ně. Území však nebyla pro hospodaření ideální a v té době většina Indiánů měla se zemědělstvím pramalé zkušenosti. Mnozí své pozemky prodali neindiánským obyvatelům, aby vůbec měli peníze na další živobytí, a Indiáni tak přicházeli o další území. V roce 1924 Spojené státy zaručily americkým Indiánům občanství. Zákon o novém uspořádání indiánských území – „Nová smlouva“ pro Indiány – v roce 1934 pak původní Dawesův zákon zrušil, navrátil četná kmenová území Indiánům a dal kmenovým správám větší pravomoci při správě jejich majetku.

V 50. letech zákony o zrušení a přesídlení znamenaly rozpuštění desítek kmenových správ a přemístění mnoha příslušníků těchto kmenů do městských oblastí, kde měli absolvovat odbornou přípravu na povolání. Mnozí však nesehnali práci a uvízli ve městech daleko od příbuzných. V důsledku toho mají některá americká města nadále velké počty indiánských obyvatel. V 70. letech, po ztroskotání mnoha pokusů o politické řešení, prosazoval prezident Richard Nixon „sebeurčení“, které mělo dát indiánským vládám větší pravomoci při správě jejich věcí, včetně práva uzavírat smlouvy. Dnes některé kmeny, které dostaly půdu na zdánlivě neobyvatelných územích, zjistily, že se na těchto územích vyskytují nerostné zdroje, např. ropa a zemní plyn. Jiné indiánské vlády, jejichž rezervace jsou v blízkosti městských aglomerací, významných dopravních cest nebo letovisek, uspěly v odvětví lovu zvěře. Populace Indiánů se znovu rozrostly na více než 2 miliony lidí.

Ekonomického úspěchu dosáhlo jen asi deset procent indiánského obyvatelstva. Zbývajících devadesát procent se potýká se značnou nezaměstnaností, vysokým výskytem cukrovky a zneužívání drog a alkoholu. I přes nerovné postavení jsou američtí Indiáni odhodlanými vlastenci – z národů žijících v tomto místě setkávání různých kultur, kterému říkáme Amerika, mají více příslušníků sloužících v armádě než kterákoli jiná etnická skupina.

Bývalý senátor USA Ben Nighthorse Campbell je jedním ze 44 náčelníků Severního čejenského indiánského kmene. Členem Senátu USA byl v letech 1993–2005 a členem Sněmovny reprezentantů v letech 1987– 1993. 

Campbell tvrdí: „Kdysi bylo sto milionů Indiánů svrchovanými vládci nad celým územím Spojených států. Dnes mají dva miliony Indiánů suverenitu nad dvěma procenty tohoto území. Tak vysoká byla cena za užívání jejich půdy americkou vládou.“

Zdroj: http://cestovani.idnes.cz/americti-indiani-dotovany-zivot-v-rezervacich-fqu-/kolem-sveta.aspx?c=A040511_161641_igsvet_tom

http://www.americkecentrum.cz/vladnou-americti-indiani-na-svych-uzemich

https://cs.wikipedia.org/wiki/Indiánské_války