Reportáž z knihy - M. Morris Co nesmíte vědět! 2. - Výprodej Ruska – Putin

Je vhodné si připomenout také slova Václava Klause, který kdysi řekl následující: „Vzpomínám si na bývalého ministra zahraničních věcí, který mi vysvětloval, že nenávidí komunismus tak silně, že ani nemůže číst Dostojevského. Tento výrok si pamatuji již několik desítek let a obávám se, že současná propaganda proti Rusku je založena na podobných argumentech a na podobném způsobu uvažování. Větší část života jsem prožil v komunistickém Československu pod sovětskou kontrolou. Ale rozlišuji mezi Sovětským svazem a Ruskem (…) Antiruská propaganda USA a EU je opravdu směšná a nemohu ji přijmout. Nejde mi o to kritizovat pouze regulace v rámci Evropské unie – stavím se kriticky také proti globální světovládě a trendu směřujícímu k transnacionalismu.“

Připomeňme, že Rusko se v mezidobí již pomalu zotavilo z maltského šoku a získalo nové sebevědomí. To sebevědomí dostalo v roce 2000 konkrétní tvář, když byl Vladimír Vladimirovič Putin zvolen prezidentem Ruské federace.

Putin vyrůstal v chudých poměrech, hovořil velmi dobře německy a do roku 1990 působil jako agent KGB na území Německé demokratické republiky. Pak se vrátil zpět do Ruska a zahájil strmou politickou kariéru. V roce 1997 promoval jako doktor ekonomických věd a jeho závěrečná práce byla věnována státní správě přírodních zdrojů.

Putin byl v roce 1998 jmenován ředitelem ruské tajné služby FSB (nástupkyně KGB), v roce 1999 se stal navíc tajemníkem bezpečnostní rady. Ve stejném roce byl na přání Borise Jelcina jmenován předsedou ruské vlády. Putin je sportovně založený člověk vzešlý z tajné služby a je úplně jiný než jeho předchůdce v prezidentském úřadě. Putin si dal za úkol vysvobodit Rusko ze spárů Západu, postarat se o hospodářskou stabilitu své země a znovu vrátit lidem jejich hrdost a důstojnost.

Morris si ve své knize všímá, že se stále a znovu diskutuje o tom, zda je Vladimír Putin „čistý demokrat“. Dovolte mi položit protiotázku: Myslíte si, že je v největší zemi na světě, která byla vyrvána z rukou Západem podporovaných a často velmi brutálních oligarchů, možné vládnout výhradně demokratickými prostředky? Domníváte se, že evropské země a USA jsou „čistými demokraciemi“?

Znovu připomeňme, že když se Putin dostal k moci, činil roční ruský státní rozpočet asi 20 miliard dolarů, což přibližně odpovídá rozpočtu města New York.

Dohoda o sdílení produkce a velký výprodej státních podniků počátkem devadesátých let přivedly Rusko na pokraj krachu. Cílem tajné světovlády bylo dohnat Rusko k bankrotu, aby tak nemohlo hradit své zahraniční dluhy. Pak by tuto zemi převzaly Mezinárodní měnový fond a Světová banka a učinily by z ní další americkou provincii.

„Putin usiloval o změnu situace okolo dohody PSA o sdílení produkce. Ruské ztráty kvůli této dohodě činily přibližně dvě třetiny státního rozpočtu země. Existovalo více než 2 000 pokusů o změnu dohody, avšak teprve po Putinově nástupu k moci nastal skutečný boj. Důchody a všechny státní výdaje byly tehdy třikrát nižší než dnes a peníze z ropy zůstávaly v zahraničí. Rusko bylo prakticky deset let okrádáno cizinou, a to zde nemluvíme o stovkách miliard dolarů ročně. A tak si můžeme snadno představit, jak velké bylo riziko, když Putin dohodu PSA vypověděl – pro Rusko i pro něho samého!“ Jevgenij Fedorov, ruský politik

Putin výprodej ukončil. Pokusil se znovu projednat Production Sharing Agreement se společností Sakhalin Energy Investment Company Ltd. (SEIC), západní konsorcium s výhodným firemním sídlem na Bermudách se tomu však bránilo. Proto mu Putin odebral koncesi kvůli porušování zákonů o ochraně životního prostředí a potrestal ho za znečišťování přírody. Tak ho přinutil zasednout k jednacímu stolu a 21. prosince 2006 získala ruská státní společnost Gazprom v konsorciu 50 procent plus jednu akcii.

Od té doby přitékaly příjmy do ruské státní pokladny. V Rusku tím Putin získal mnoho přívrženců, na Západě si ale vytvořil mocné nepřátele.

Anatolij Čubajs, jenž byl od roku 1991 zodpovědný za výprodej ruských státních podniků, později přiznal, že privatizace podniků zabývajících se surovinovými zdroji byla uskutečněna na žádost Mezinárodního měnového fondu. V Čubajsově ministerstvu bylo v devadesátých letech zcela oficiálně zaměstnaných 26 agentů CIA. Západní „poradci“ seděli ve všech ministerstvech a výborech, ve školách a univerzitách. Přepisovali ruské dějiny, neboť nechávali tisknout nové učebnice, jež oslavovali USA a byly financovány Rockefellerovou nadací a dalšími soukromými iniciativami.

Cílem bylo zničit identifikaci Rusů s vlastní historií, aby tak mohla být nadcházejícím generacím vtisknuta nová, proamerická identita. Putin tyto snahy ukončil a znovu tvrdě zaútočil. Jeho dalším cílem byli oligarchové, kteří Rusko vykořisťovali. Nejbohatší a nejmocnější mezi nimi byl Michail Chodorovskij. Chodorovskij udržoval úzké kontakty s Rothschildy a Rockefellery. Otevřel dveře do Ruska bance JNR UK (Jacob a Nathaniel Rothschildovi). JNR se měla podílet na Chodorovského ropném koncernu Jukos a mimoto měla banka údajně (jak uvádí americký prezidentský kandidát Lyndon LaRouche) uskutečňovat tajné obchody ve východní Evropě a Rusku s oligarchy Olegem Děripaskou a Borisem Abramovičem Berezovským. Chodorovskij rovněž usiloval o to, aby se na jeho ropném koncernu podílely Rockefellerův ExxonMobil a Chevron. Zamýšlel předat srdce ruského hospodářství tajné světovládě, k níž chtěl patřit.

Po pádu Jukosu vzrostly daňové příjmy z ropy osmdesátkrát, poněvadž ropné koncerny najednou musely platit daně.

Rusko pod Vladímírem Putinem získávalo stále větší sebedůvěru. Společně s Čínou, Brazílií, Indií a Jihoafrickou republikou (státy BRICS) vyhlásilo Rusko boj petrodolaru. Země akumulovala stále více zlata, a odrážela tak americký dolar, což měnu FEDu velmi oslabovalo.

Státy BRICS si dovolily založit vlastní rozvojovou banku jako alternativu ke Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu.

Kdyby se rozvojová banka států BRICS stala skutečnou alternativou k WB a MMF a poskytovala by úvěry zemím v Africe, Asii a Střední i Jižní Americe, ztratily by tak západní země podstatnou část svého vlivu. Kdyby tato nová rozvojová banka navíc neposkytovala úvěry v dolarech, nýbrž v rublech, jüanech či v nové společné měně, přestalo by tak bít srdce tajné světovlády, americký centrální systém FED. Proto musí tajná světovláda Vladimíra Putina zastavit – tak či onak.

Západ se podle Morrisovi knihy snažil rozklížit vztahy Ruska a Číny. Podařil se však pravý opak. Rusko s Čínou se ještě více sblížily a použité uplatňování sankcí výrazně nepoškodilo Rusko, ale poškodilo evropskou ekonomiku.

Rusko vzhledem ke všem nepřátelským projevům ze strany Západu v souvislosti s krizí na Ukrajině prokázalo velkou rozvahu. 1. ledna 2015 vstoupila v platnost Eurasijská ekonomická unie (EEU), zóna volného obchodu podobná EU, sdružující Rusko, Bělorusko, Kazachstán, Arménii a Kyrystán. Navzdory očividným diferencím kolovaly v lednu 2015 pověsti, že se EU vážně zabývá nabídkou EEU na spolupráci. Jednoznačně jsou v Evropě někteří politici, jímž nevyhovuje tvrdá linie a válečné štvaní některých figur z EU, očividně však nemají politickou většinu a prozatím ani dostatečnou podporu mezi obyvatelstvem.

Washington dělá všechno pro to, aby užší spolupráci mezi Evropou a EEU zmařil. Mimoto se snaží Evropu přetvořit podle vlastních představ ve faktickou americkou kolonii, čímž by byl dovršen vývoj, zahájený v padesátých letech Akčním výborem pro Spojené státy evropské pod vedením Jeana Monneta.

Od roku 2011 probíhají zákulisní přípravy, jak sjednotit Evropu se Severní Amerikou. Cílem je vytvoření jediného hospodářského prostoru s jedinou společnou měnou a společným právním řádem. Vyjednávání směřují k vytvoření Spojených států severoamerických a evropských. Probíhají pod zkratkami TTIP a CETA.

Evropská unie a euro byly předstupni k tomuto západnímu superstátu stínové světovlády. Zatímco je v Evropě stále více kompetencí a pravomocí národních vlád postupováno Bruselu, probíhá cosi obdobného i v Severní Americe, nebo tam takřka nepozorovaně dochází ke spojení USA, Kanady a Mexika do Severoamerické unie (NAU).

Ano, ale to stále ještě není všechno!

Mohl bych pokračovat v podávání reportáží z Morrisovi knihy Co nesmíte vědět! 2, ještě nějakou dobu, ale nemohu si dovolit prozrazovat z knihy naprosto vše. K reportážím jsem použil zkrácený autentický text vybraných kapitol knihy, který však zdaleka nenahradí podrobné a bohaté líčení autora. Přesto si myslím, že je text dostatečně srozumitelný pro všechny, kteří by knihu o 450 stránkách časově nezvládali nastudovat.