Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Platónova moudrost. O formách státu

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Emil Kalabus

V minulém blogu jsem psal o životních hodnotách a na konci článku jsem slíbil, že se budu věnovat Platónově moudrosti. Tak tedy dnes něco o Platónovi a demokracii.

Demokracie není nic nového. V demokratickém zřízení žil již Platón. První politické uspořádání, v němž se uplatnily některé demokratické prvky, vzniklo v řeckých městských státech (zejména v Aténách) a trvalo přibližně 100 let – od poloviny pátého do poloviny čtvrtého století před naším letopočtem. Tato demokracie se však vztahovala jen na svobodné muže, kteří měli občanství městského státu, tedy na menšinu. Je důležité zdůraznit, že se občanská práva nevztahovala na část svobodných mužů, na ženy, přistěhovalce, cizince a na otroky, proto není možné tento systém považovat za demokratický v moderním slova smyslu.

Tři největší filozofové starověku byli Sókratés, Platón a Aristotelés a každý z nich svým způsobem poznamenal evropskou civilizaci.

  • platonova-moudrost-o-formach-statu

 

Platón je pouze obecně rozšířený pseudonym tohoto filosofa, jeho původní jméno bylo Aristoklés, syn Aristóna a Periktiony. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších myslitelů vůbec; britský filosof A. N. Whitehead napsal, že celá západní filosofie je jen komentář k Platónovi.

Dějinami filozofické nauky kráčejí celé zástupy filosofů a dalo by se říci, že co filosof, to osobitý názor na základní filosofické otázky. Jak tedy posoudit důležitost či významnost toho kterého myslitele? Co má být určujícím faktorem? Množství jeho děl, neobvyklost názorů, vliv na další vývoj filosofie či jeho přínos v oblasti ontologie, gnoseologie, filosofické antropologie nebo etiky?

Víme, že kolébkou evropské civilizace bylo staré Řecko a jedním z nejvýznamnějších filozofů všech dob byl právě Platón. Platón velikán starověké řecké filosofie a zakladatel evropského idealistického myšlení zanechal lidstvu znatelný odkaz jak v oblasti politiky, tak i v oblasti křesťanské nauky. Co nám tedy Platón vzkazuje?

Platón se narodil v aristokratické rodině. Dostalo se mu znamenité výchovy a on sám přemýšlel o dráze politika. Když se však v roce 407 př.K. setkal se Sókratem, bylo o jeho životní dráze rozhodnuto. Platón byl dlouholetým Sókratovým žákem a fakt, že Athény dokázaly odsoudit svého nejušlechtilejšího občana k smrti, na něj nesmazatelně zapůsobilo. Ovlivnilo to celý směr jeho vlastního filosofického působení. Charakterizovat Platónovo rozsáhlé a bohaté dílo je velmi obtížné.

Platón spolu se Sókratem obrátili pozornost filosofů od úvah o povaze a původu světa k otázkám člověka a lidské společnosti.

Velmi známá je Platónova koncepce světa idejí a s ním spojené podobenství o jeskyni. Platón říká, že svět, který spočívá v našich zkušenostech, je jen iluzí. Skutečné může být jen to, co se nemění a trvá věčně. Musí tedy existovat svět věčných neměnných pojmů, které představují „modely“ pro pomíjivé jevy, s kterými se setkáváme pomocí vlastních smyslů. Svět věčných idejí je světem pravým, zatímco svět věcí vnímaných smysly je světem druhotným. Ideje jsou nadsmyslovými jsoucny, existujícími na člověku nezávisle. Platónova teorie pojmů se však neomezovala jen na hmotné objekty. Věřil, že existují ideální podoby obecných nebo abstraktních představ. Například idea krásna. Platónova filozofie zná touhu a sílu smyslové lásky. Ta je s filozofií ve spojení i v nepřátelství.

V dialogu Hyppias Větší na otázku co je krásno Platón odpovídá, že smyslová láska, touha, erós, je podnětem k hledání krásy jako takové, věčných idejí, filozofování. Je s ní v nepřátelství, jestliže smyslová touha erós, se spokojuje se sebou samou...Pak totiž ochromuje filozofickou touhu – zůstává tak pouze sexualita. Ta snižuje člověka a zakrývá mu pravdu bytí. Platón se tak poznáváním jednotlivých krásen postupně dostává přes erós – tělo a tělesné, ke kráse duše, řemesel, umění kráse myšlenek, řeči a psaného, ale stále to není ono. Přes poznávání jednotlivých krás dochází k poznání krásy absolutní, krásy Boha. Platón chápe, že právě v něm je obsažena krása všech těchto jmenovaných jednotlivin.

Ideje jsou tedy neproměněné vzory věcí, sídlí v nadsmyslnu, a člověk se k nim může povznést duchovním zrakem. Nejvyššími idejemi jsou ideje dobra a krásna. Z nich vychází nesmrtelná duše člověka. Platón byl přesvědčen, že kosmos jako celek je obdařen duší. Jen tak si dokázal vysvětlit uspořádanost a účelnost kosmických procesů. Toto přesvědčení je nejvýslovněji vyjádřeno v Zákonech.

Odhlédneme-li od povznášejícího Platónova duchovního vidění a poznávání, pak přijdeme až k drsnému hodnocení Platonových forem státu.

Negativní typ státu se podle Platóna projevuje ve čtyřech formách, a to jako timokracie, oligarchie, demokracie a tyranie. Ve srovnání s ideálním státem je každá z těchto forem postupným ochuzením nebo deformací ideální formy. V negativních formách státu existují místo jednomyslnosti nesváry, místo spravedlivého rozdělení povinností násilí a násilné donucování, místo směřování vládců a vojáků k vyšším cílům soužití se usiluje o vládu kvůli nízkým cílům, místo zřeknutí se materiálních zájmů existuje chtivost.

Jako časově první z těchto negativních forem se podle Platóna objevila Timokracie, tj. moc založená na vládě ctižádostivců. Již s prvními příznaky úpadku vzniká touha po zbohatnutí a snaha o zisk. V timokracii se původně zachovaly rysy dokonalého zřízení, vládci jsou zde uctíváni, vojáci jsou osvobozeni od zemědělských a řemeslných prací a od všech materiálních starostí, společně stolují, rozvíjí se výcvik ve vojenském umění… Časem však začnou milovníci drahých kovů tajně shromažďovat a uchovávat zlato a stříbro ve svých obydlích a za účasti žen se způsob života mění na život v přepychu. Tak začíná podle Platóna přechod od timokracie k oligarchii jako vládě několika jedinců nad většinou. Tato vláda je založená na soupisu a hodnocení majetku, vládnou v ní proto bohatí a chudí se na vládě nepodílejí. Boháči v oligarchickém státě jsou marnotratníky. Podobně jako trubci ve včelím úlu se nakonec stávají chudáky, ale na rozdíl od včelích trubců, kteří nemají žihadla, mnozí z těchto dvounohých trubců, žihadla mají, a to jsou zločinci, zloději, kapsáři, chrámoví lupiči, pachatelé všech zlých činů. V oligarchickém státě není naplňován základní zákon života společnosti.

Další vývoj oligarchie vede podle Platóna k tomu, že se postupně stává ještě horší formou státního zřízení, a to demokracií. Je to moc a vláda většiny, ale vláda ve společnosti, v níž je protiklad mezi bohatými a chudými ještě více zostřen než v oligarchii. Rozvoj rozmařilého způsobu života v oligarchii, nenasytná a nezkrotná potřeba peněz vede mladé lidi do moci lichvářů. Z rychlého zbídačování a změny bohatých v chudé vzniká závist a zášť chudých vůči bohatým a úkladné záměry proti celému státnímu zřízení, které zaručuje bohatým vládu nad chudými. Neustále se vyvíjející majetkové rozdíly se stávají patrné na první pohled. Podmínky společenského života však zároveň vedou k tomu, že jsou nevyhnutelná nejen častá setkání s bohatými, ale také společná činnost, například při hrách, soutěžích, ve válce. Růst rozhořčení chudých proti bohatým vede k povstání.

Za nejhorší formu ústupu od ideálního státního zřízení pokládal Platón tyranii. Je to vláda jednotlivce nad všemi členy společnosti. Vzniká podobně jako předchozí formy, degenerací předchozí demokratické formy vlády. Tatáž nemoc, která nakazila a zahubila oligarchii

prostřednictvím zvůle, ještě více a silněji infikuje a podmaňuje si demokracii. Podle Platóna se všechno to, čeho je příliš, obrací ve svůj opak. Tak tomu je při změnách ročních období, v rostlinách, ve všech tělech a o nic méně ve vládách. Přílišná svoboda nevede člověka i polis (městský stát) k ničemu jinému než k otroctví. Proto také tyranie pochází právě z demokracie, jako nejsurovější otroctví z nejvyšší svobody. Tyran není původně ničím jiným než tzv. zástupcem lidu: „...v prvních dnech a v první době se na každého usmívá a každého pozdravuje, s kýmkoli se potká, a říká, že není tyranem, i slibuje mnoho jak jednotlivcům, tak obci, osvobodí od dluhů a rozdělí půdu lidu i své družině a tváří se ke všem milostivě a vlídně.“

Tyran musí neustále připravovat válku, aby prostý lid pociťoval potřebu vůdců. Avšak neustálá válka vyvolává proti tyranovi nenávist a občané, kteří mu pomohli k vládě, odvážně odsoudí obrat událostí. Proto musí tyran, pokud si chce udržet moc, postupně odstraňovat ty, kteří ho odsuzují, až nenechá ani z přátel ani z nepřátel žádného významnějšího člověka. Proti všem špatným formám vlády Platón staví utopii, projekt nejlepšího státu a vlády, ale to by byla další kapitola o Platónovi a nejen o něm.

Na závěr připomeňme výrok, který je připisován Sókratovi.

„Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých, a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a cizinci budou chtít práva občanů, a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie.“

Zdroj: Antická filozofie V. F. Asmus

 

podporte-width

 

Facebook komentáře