Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Machiavelli, machiavellismus a politika

Hodnocení uživatelů:  / 9
NejhoršíNejlepší 

Emil Kalabus

Katolická církev zařadila roku 1559 Machevialliho dílo Vladař na Index zakázaných knih, kde bylo uváděno až do konce 19. století. Katolický filozof profesor Josef Kachník napsal, že „kniha tato náleží k nejnemravnějším spisům literárním“.

A přesto se zdá, jakoby z Machiavelliho Vladaře čerpala většina politiků dnešní doby.

Je famózní, že lze nahlédnout v Machiavelliho Vladaři způsoby jednání a chování významných politiků 20. století a zároveň nahlédnout do historie k porozumění tehdejším státníkům.

Machiavelli měl pravdu v tom, že principy jednání a chování mužů a žen, kteří se chopili moci či jen měli to štěstí, že se k moci na čas dostali, zůstávají stále stejné od starověku, přes renesanci až do aktuální přítomnosti. Machiavelli řekl ve své chladné, upřímné a bez pardonu řečené pravdě v podobě Vladaře vše, bez čeho se panovník, vládce či osobnost v čele neobejde při zachování moci ve svých rukou.

  • machiavelli-machiavellismus-a-politika

 

Niccolò Machiavelli (3.května 1469 – 21. června 1527 Florencie) byl italský politik, filozof, diplomat, spisovatel, historik a vojenský teoretik. Jeho současníky byli Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonaroti. Mezi tři nejvýznamnější osobnosti intelektuálního světa, s nimiž se mladý Machiavelli stýkal, patřili Giovanni Rico della Mirandola, Angelo Poliziano a Marsilio Ficino. Mirandola byl spisovatelem, který se zabýval filosofií, Poliziano a Fizino byli překladateli latinských a řeckých textů.

Vladař je nejvýznamnějším Machiavelliho dílem, které napsal již v roce 1513, ale vyšlo až po jeho smrti, roku 1532. Věnováno bylo rodu Medicejských (konkrétně „vznešenému Lorenzovi Medicejskému“). Jako vzor vladaře Machiavellimu posloužil neúprosně vládychtivý Cesaro Borgia. Koncepce dvojí morálky – morálky soukromé a morálky moci – vedla k tomu, že byl Machiavelli označen za cynika, jde ale spíše o zlom v pojetí vládnutí: vládce už není služebníkem Božím, je služebníkem státu (termín, který prvně použil právě Machiavelli).

Machiavelli byl odsouzen těmi, kteří si přečetli jeho Vladaře (i Rozpravy), protože byli zákeřní a lstiví a odmítali skutečnost, že Niccolò popsal holou pravdu, pouhou historii, tak, jak „ležela a běžela“. Státníci, kteří se Machiavelliho snažili potopit, zkazit ho před poddanými, ublížit mu na cti, nemohli jednoduše snést, že je a všechny lidi na světě popsal takové, jací skutečné jsou. Např. církev, zkažená a moci chtivá atd. Machiavelli tedy předhodil ve svých dílech světu církev a ta samozřejmě nemohla dopustit, aby kdokoli, kdo si díla přečte, Machiavelliho názory přejal. Jediný možný způsob bylo Machiavelliho odsoudit. Jelikož však bývalý velvyslanec již byl po smrti, nemohlo mu to příliš ublížit. Lid byl tehdy na jeho straně, církev ho za to nenáviděla, Medicejští rovněž. Byl nenáviděn, protože nelhal. Byl upřímný, protože měl otevřené srdce i mysl, měl znalosti, vědomosti a zkušenosti a dokázal je promítnout do slov.

Významným pojmem, se kterým ve své práci pracuje, je pojem „virtù“. Toto slovo bylo používáno již před ním i po něm, obvykle ve významu čestného a správného jednání. Machiavelli tvrdí, že politika má jinou morálku a že co by v obyčejném životě mohlo být považováno za nemorální, naopak v politice je správné. Tvrdí, že pokud se politik zásadově řídí občanskou morálkou, je špatným politikem. Jeho povinností je učinit vše, co je potřeba pro zájmy svého státu a nesmí se ohlížet na nic jiného. Takový politik pak prý disponuje „virtù“ a bude mu přát štěstěna. Odlišení morálky v životě a v politice je vůbec nejvýznamnější poselství této knihy.

Machiavelliho názor na virtù se projevuje i v hodnocení náboženství. Negativní přístup má ke křesťanství s výjimkou těch jeho forem, které hlásají návrat k chudobě. Křesťanství podle něj oslabilo antickou představu o státu, zničilo víru, jež se vyvinula především v době republikánského Říma, a víru ve velikost ducha. Jeho změkčilé náboženství odnaučilo lidi statečnosti a ctnosti. Tímto vším způsobilo morální zkázu Itálie. Místo politické morálky, jež hlásala statečnost, zavedlo morálku útrpnosti. S tím, jak lidé přestali mít zájem o politiku, došlo k zavedení zločineckých forem vlády. /Dnes je opět zaváděna morálka útrpnosti vzhledem k migrantům/.

Z dnešního pohledu můžeme konstatovat, že: Jeho vize politiky není o tom, že se objevují zájmy a hledají se společná řešení. Je to konflikt, kde na jedné straně jsou ti, co vládnou a proti tomu stojí lid, který nechce být ovládán.

Vladař je pouze návrh možného řešení, avšak takový, který může zvrátit běh dějin.

V dějinách, lépe řečeno od počátku 20. století, najdeme mnoho osobností, u nichž můžeme konstatovat, že se řídili Machiavelliho myšlenkami bez ohledu na to, zda Machiavelliho dílo vůbec „znali“ či o něm slyšeli, vyjma de Gaullea, který díky jeho spisům sepsal mnohé své myšlenky týkající se moderního válečnictví a vůdcovství, a Adolfa Hitlera, který:

...byl jedním z mála těch, kteří ani na okamžik nepopírali, že jsou Machiavelliho žáky. Chování se v čele svěřené moci, snaha ochránit si své vydobyté postavení, touha po sjednocení, ovládnutí, obsazení či povýšení země nebo prostě jen touha a cesta za mocí, to a mnohem více spojuje některé lidi, kterým se podařilo těchto činů dosáhnout.

Jedná se o Stalina, Hitlera, Margaret Thatcherovou, de Gaulla či o Churchilla. Někteří už při vzpomínce na jméno budují v mysli vědomí o dobrotě, u jiných naopak pociťujeme hořkost, neboť víme, čeho tito lidé dosáhli a jaká zvěrstva díky nim zůstávají připomínkou na bolest způsobenou mnoha občanům svobodných zemí.

Můžeme tedy říct, že pokud se změní původně morální jednání určité strany, které mělo vést k lepším zítřkům např. společnosti, v agresívní politiku znevýhodňující či přímo utlačující některou ze tříd obyvatelstva, není možno toto chování považovat za původní Machiavelliho myšlenku, nýbrž za machiavelizmus, jak tento pojem byl ke škodě Machiavelliho jména vytvořen. Machiavellismus tedy není Machiavelli.

Machiavelli, perfektní řečník, básník, spisovatel, bavič a pozorovatel, co se osobního ale i pracovního života týče, se dostal na politickou scénu vedle nejvyšších osobností tehdejší Evropy, aby s nimi mohl sdílet své názory, myšlenky i prosby, popř. před nimi hovořit o událostech, které mohli otřást životem, jeho rodiny i celou Florencií. Z dějin je známa několikaměsíční snaha Machiavelliho předstoupit před Ludvíka XII., aby pomohl Florencii s výbojným Cesarem Borgiou.

Právě zkušenost s mocnými a znalost dějin mu daly příležitost zamyslet se nad jednáním vladařů v historii i jeho současnosti. Historie nám nemůže napovědět, jací byli ve skutečnosti panovníci, pouze nám dává obraz jejich vlády, činů a způsobů, jak jich dosáhli. A protože lidé a události v dějinách jsou si vesměs podobné se současností a lidmi přítomnými, mohl Machiavelli aplikovat lidské jednání z dějin do přítomnosti a vytvořit tak několik pravidel, o nichž se domníval (a měl pravdu), že jsou aplikovatelné na jakoukoli dobu.

Každý civilizovaný člověk o Machiavellim někdy slyšel a je téměř vždy schopen vybavit si alespoň jedno jeho dílo: Vladaře (i když ne přímo, ale zprostředkovaně – tedy výrazy: panovník, vládce, král – co je však důležité, princip zůstává stejný). Pochopitelně v ekonomické sféře se bude využívat jiná část jeho myšlenek, zpravidla mírně překroucených tak, aby vyhovovaly osobnímu zájmu (maximalizace zisku → malichernost), než, v politické, kde se spíše bude hovořit o základních panovníkových cílech a motivaci získat a udržet si moc. V psychologii v něm můžeme vidět prvního myslitele, který nejenže zavedl do politiky nový termín, ale také se jako první zabýval psychologií davu.

K novému originálnímu zkoumání politického fenoménu, k pokusu o novou politickou filozofii, vedlo Machiavelliho právě jeho vyřazení z politického života. Kdyby zůstal v politickém dění, velmi pravděpodobně by nebyl měl odvahu být tak bezohledně kritický k politice. Podle Machiavelliho je politika umění, jak zacházet s mocí, aby se dosáhlo úspěchu. Moc ve skutečnosti nemá žádné teologické ani etické zdůvodnění. Aby vládnoucí zvítězili, musí být bezohlední. Politická věda se má tedy zabývat tím, co je, a nikoli tím, co by mělo být. To je nová politická filozofie, zcela oddělující politiku od etiky. Je to také jeden z argumentů občanů, kteří nechtějí vstupovat do politiky a politických stran - v politice chybí etika!

Machiavelli rozhodně nebyl falešný, nebo zrádný. Viděl jen věci takové, jaké opravdu jsou, a nebál se je tak prezentovat. Závěrem lze říci, že Machiavelli byl prvním teoretikem politického umění, poněvadž ve Vladaři popsal vztah mezi ovládanými a vládcem.

Machiavellismus je dnes považován za označení pragmatického a cynického jednání v politice.

Tato zkratkovitost se označuje jako machiavellismus a pro neznalost zbytku díla o něm vzniklo obecné povědomí jako o cynickém pragmatismu. Samotné Machiavelliho dílo Vladař je daleko komplexnější.

„Musíme si vážit těch, kdo umějí vládnout, a nikoli takových, kteří vládnou, ale neumějí to.“

Machiavelli

Zdroj:

Jakub Kucharczyk - Měl Machiavelli pravdu?

Bakalářská práce

Bakalářská práce - Renesanční politická filosofie: Niccolo Machiavelli

Tereza Čiháková

 

podporte-width

 

Facebook komentáře