Bible - tajemství nejčtenější knihy světa

Bible v naší podobě ještě před 2000 lety neexistovala. Existovaly texty Staré smlouvy, které kolovaly v době Ježíšově formou různých svitků.

Mnoho Ježíšových slov, Jeho učení a vykonané skutky zapsali Jeho učedníci do tzv. evangelií, která nyní tvoří nosnou část Nového zákona. Další důležitou částí je kniha Skutky apoštolů, která pojednává o prvních letech rozmachu církve. Poslední a nejpočetnější velkou částí novozákonních knih tvoří dopisy, které psali apoštolové jako reakce na mnohé problémy, které řešily různé církevní sbory napříč starověkým světem.

V období rané církve kolovaly jednotlivé "knihy" Nového zákona po církevních sborech jako samostatné texty. Tzv. kanonizace, kdy bible nabyla dnešní podoby, proběhla až o cca 300 let později na církevním koncilu (roku 382 n. l.). Na základě toho se řada lidí domnívá, že bibli vytvořila nějaká konkrétní církev. Tak tomu však nebylo! Ke kanonizaci došlo mj. i proto, že bylo nutné reagovat na množící se hereze a falešná učení, která se do církví postupně dostávala. Bylo pouze formálně potvrzeno to, co všichni věřící křesťané od dob Ježíše Krista uznávali jako autoritativní texty. Drtivá většina novozákonních spisů totiž měla autoritu sama o sobě a nebylo o nich žádného sporu (první neformální seznam, který je téměř totožný s naší biblí, byl vytvořen již kolem roku 170 n. l. a jmenoval se "Muratoriho kánon"). Bible tedy v dnešní obsahové formě (jak ji známe nyní) začala existovat až po roce 382 n. l. Avšak bible jakožto boží slovo (tedy biblické texty) existovala a plnila svoji úlohu od svého počátku.

Je třeba si uvědomit, že biblické texty jsou dynamické, průběžně se měnily, přizpůsobovaly, transformovaly. Jednotlivé starozákonní knihy vznikaly v průběhu mnoha staletí, byly navzájem intertextuálně provazovány, kompilovány, doplňovány a upravovány. Při časovém zařazování textů musíme tedy rozlišovat, kdy určitý text byl skutečně poprvé zapsán, jak staré jsou informační prameny ze kterých čerpá, kdy byl text výrazněji měněn atd.

Je téměř jasné, že křesťanství vzniklo díky přejatým a upraveným myšlenkám gnostiků eventuálně ještě starších filozofií – např. hermetických či blízkovýchodních.

Ať je tomu jakkoli je důležité prostudovat samotnou Bibli a srovnat ji s nejmodernějšími objevy a výzkumy, abychom si vytvořili objektivní obraz o skutečnosti jejího vzniku.

Stále více vychází najevo, že židé své dějiny vybudovali na legendách, kultuře a tradici národů Egypta, Středního východu a Mezopotámie. Přivlastnili si historii, kulturu, legendy a tradice známých civilizovaných národů – Sumerů, Asyřanů a Babyloňanů v Mezopotámii, Kanaanců v Sýrii a Palestině, Egypťanů v údolí Nilu. Tuto historii změnili k obrazu svému a k obrazu vlastní náboženské teze, která měla vyzvednout postavení izraelského národa.

Příchod epochy velkých archeologických objevů od poloviny devatenáctého století ukázal, že většina legend, historických událostí, náboženských koncepcí a článků víry jsou o několik století starší než Bible. Jsou cizího původu. Převzaty jsou často z babylonské a egyptské mytologie.

Dnes je všeobecně známo, že tvrzení, že Mojžíš a ostatní proroci skutečně napsali části Bible, se ukázalo jako mylné a nepravdivé.

V současnosti je těžké popřít, že právní a náboženská ustanovení, shromážděná v Pentateuchu bez ladu a skladu, pocházejí z různých dob a jsou shrnutím dlouholeté běžné praxe. Připisovat autorství Mojžíšovi tudíž není opodstatněné.

Katolická církev v tomto směru vyjádřila pochopení. V úvodu bible vydané v roce 1960 přiznala, že žádný katolický teolog dnes nevěří, že Mojžíš osobně napsal tzv. Mojžíšovy knihy. Nebyly psány ani pod jeho dozorem. Dále přiznává, že text bible byl napsán několika pisateli mnohem později po Mojžíšově smrti. Postupně byl přepsán a upraven podle potřeby a náboženských přeměn.

Jean Bottero, bývalý farář dominikánské církve a později vědec a badatel asyrologie říká, že od toho dne, kdy G.Smith vyluštil texty psané klínovým písmem, se odkrylo a vyjasnilo mnoho dokumentů nalezených v Mezopotámii.

O potopě světa se můžeme dočíst i s identickými podrobnostmi v sumerském Eposu o Gilgamešovi, biblické vyprávění o stvoření světa se nápadně podobá babylonskému mýtu Enúma eliš (1500- 1200 př.n.l.). Příběh o narození Mojžíše, jak ho popisuje Exodus (Ex 2, 1-10), se v mnohém shoduje s legendou o akkadském králi Sargonovi. Nezaujatý badatel a hledač pravdy objeví také rozporuplné okolnosti vzniku Nového zákona.

Fundamentalisticky orientovaní křesťané často tvrdí, že Bible je Boží slovo, které bylo sepsáno samotným Bohem, respektivě lidmi inspirovanými Duchem svatým. Proto je podle nich nutné brát Bibli doslova. Ve svém extatickém nadšení přehlížejí všechny námitky svých oponentů a vůbec jim nevadí, že Bible obsahuje řadu historických a místopisných nepřesností i věroučných protimluv.

Málokterý člověk, který se nezaujatě seznámí s historií Bible, se později stane fundamentalistou. Rozhodně se fundamentalistou nemůže stát na základě svého rozumového poznání, protože podezřelé okolnosti vzniku kánonické literatury jsou natolik zásadní, že otřásají celou pracně vykonstruovanou představou Písma coby neměnné a nezpochybnitelné pravdy.

Na základě moderních vědeckých poznatků můžeme oprávněně konstatovat, že křesťanská Bible přinejmenším z poloviny není Božím Slovem. Alespoň ne v tom významu, jak jej při svých misionářských aktivitách prezentují radikální církevní organizace.

Církevní představitelé v prvních stoletích po Kristu neměli vůbec jasnou představu o tom, jaké spisy lze považovat za věrohodné a jaké ne. Až do 3. století citovali nejenom z dnes uznávaných evangelií, ale často se odvolávali také na Ježíšovy výroky obsažené v apokryfech. V té době ještě neexistoval jasný a jednoznačný pohled na to, co je a co není pravověrné.

Drtivé většině historiků a teologů je zřejmé, že současná podoba Bible není dílem apoštolů nebo Ježíšových přímých následovníků, ale plodem úsilí pozdějších generací, které se tradované učení rozhodly sepsat a často také přizpůsobit svým názorům. Je příznačné, že nejčastěji zpochybňované epištoly se nejvíce pokoušejí vzbudit ve svých čtenářích dojem, že veškeré Písmo je inspirované Duchem svatým a nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti.

Z významného posunu textů vzniklých 30, 40, 50 i více let po smrti apoštolů, lze snadno vyvodit závěr, že skuteční pisatelé se neváhali zaštítit nejvyššími autoritami jenom proto, aby mohli

podle své libosti manipulovat s věřícími a vypořádat se svými největšími oponenty, což byli po dlouhou dobu gnostici. Existence velkého množství apokryfů a silné gnostické jádro uvnitř prvotní církve jsou neklamným svědectvím o tom, že nosné pilíře Ježíšova poselství nejsou současným křesťanům známy.

Věděl však o nich ještě Kléméns, vedoucí křesťanské katechumenické školy v egyptské Alexandrii.

Původní ideály byly postupem času buď zapomenuty nebo přímo odmítnuty.

Krátce po zestátnění tehdy ještě jednotné katolické církve římským císařem Konstantinem I. (v roce 313) se křesťanské náboženství stalo nástrojem moci a tomuto účelu bylo rychle přizpůsobeno.

Současná úroveň poznání přivedla vědce k přesvědčení, že ze současného Nového zákona nelze považovat za autentických 7 z 15 dopisů připisovaných apoštolu Pavlovi. Jako podvržené je třeba odmítnout také oba listy údajného apoštola Petra, všechny tři (případně dvě) epištoly Jana, list Jakubův, Judův a Janovo Zjevení. To je celkem 15 z 27 knih.

Za věrohodný zdroj informací o Ježíšovi a prvních křesťanech odborníci považují některé nekánonické spisy, výsadní postavení má v tomto směru Tomášovo evangelium.

Zdá se, že některé biblické knihy nepocházejí z židovské tradice, ale jsou pouze židovstvím „adoptovány“.

Čerpáno bylo z těchto spisů (Corpus hermeticum, Codex Askewianus, Codex Brucianus, Berlínský kodex). Důležitými gnostickými spisy jsou (Poimandres, Tajný spis Jana, Moudrost Ježíše Krista).

Šťastná náhoda dovolila, aby na samém konci roku 1945 – téměř po 16. staletích – znovu spatřily světlo světa „kodexy z Nag Hammádí“. Intenzivní bádání dalších desetiletí ukázalo, že se jedná o soubor koptsky psaných textů, v nichž se zrcadlí celá škála náboženských i filozofických myšlenek prvních staletí po Kristu. Tyto myšlenky jsou však daleko starší a sahají do dob gnostických, tedy předkřesťanských představ i do křesťanské doby. Obsahují však díla a myšlenky hermetické i manichejské. Známé Tomášovo evangelium (pol. 2. stol.) navazuje dokonce na některé proudy staré křesťanské tradice, která je částečně poznamenaná předgnostickým platonizujícím myšlením. Filipovo evangelium je ovlivněno valentinskou gnózí.

Nález z Nag Hammádí v Egyptě dává jasný původ gnose, která je mimožidovského původu.

Jako oblast akademického studia se gnosticismus dostal na čelné místo zájmu díky nálezu dokumentů nag hammadské knihovny v Egyptě roku 1945 a díky dřívějším objevům manichejských spisů.

Je téměř jisté, že křesťanství vzniklo díky přejatým a upraveným myšlenkám gnostiků eventuálně ještě starších filozofií. Nález rukopisů z Nag Hammádí či také Knihovna z Nag Hammádí to dokládá. Nález mimo jiné vypovídá o podmínkách a pronásledování gnostiků. Nag hammadské texty a další jim podobné, které obíhaly světem na počátku křesťanské éry, byly v polovině druhého století pranýřovány většinovými církevními křesťany jako heretické. Již dlouho víme, že mnoho prvních přívrženců Krista bylo zavrhováno jinými křesťany jako heretici, ale skoro všechno, co jsme o nich věděli, pocházelo z toho, co o nich napsali jejich protivníci, když na ně útočili — jejich zápisy byly církví velmi pečlivě likvidovány. Mimochodem, přesně to stejné se později stalo i s Albigenskými, alias Katary. Oni byli také gnostiky a nějak se k těm znalostem dostali. V jejich případě papež pro jistotu spálil nejen jejich spisy ale i je samotné.

Mocensky silnější a větší skupina biskupů zvítězila. V době, kdy císař Konstantin použil křesťanskou církev jako mocenský nástroj, a kdy se křesťanství stalo ve čtvrtém století oficiálně schváleným náboženstvím, začali křesťanští biskupové, předtím oběti státního pronásledování, tomuto pronásledování sami velet. Vlastnictví knih odsouzených jako heretické se stalo trestným činem. Svazky těchto knih byly páleny a ničeny.

Ale v horním Egyptě nějaký mnich z nedalekého kláštera sv. Pachomia, vzal zakázané knihy a ukryl je před zničením — do velkého džbánu, v němž zůstaly pohřbeny po více než 1600 let.

Samozřejmě ti, kdo psali a rozšiřovali tyto texty, se nepovažovali za „heretiky“, byli to obyčejní křesťanští mniši. Většina z jejich spisů používá křesťanskou terminologii, neklamně se vztahující k židovskému dědictví. Mnohé prohlašují, že vyjadřují tradice týkající se Ježíše, které jsou tzv. tajné (něco jako vysoká duchovní škola pro pokročilé), skryté před „většinou“ těch, kdo tvoří to, čemu se v druhém století n.l. začalo říkat „katolická církev“.

A kdo jsou oni heretici a gnostici? Gnosticismus či gnose ( z řeckého – poznání, znalost) je myšlenkový a náboženský proud, jehož základní tézí je názor, že vše je poznatelné.

Gnosticismus nelze chápat jako víru nebo náboženství v pravém slova smyslu, některé jeho prvky souvisí spíše s mysticismem, jiné spadají spíše do oblastí filozofie. Hlavní myšlenkou je poznatelnost Boha a pro gnostika je důležitá osobní zkušenost s Bohem nikoli tvrzení autorit, církve, nebo dogma víry.

Jádrem gnosticismu je myšlenka vysvobození lidské duše z vězení hmoty a těla poznáním (gnosí) vztahů mezi lidským a božským. Gnosticismus se neopírá o neprůkazné axiomy, ale o vlastní pozitivní zážitek Boží existence. Bůh je chápán jako nepersonifikovatelná entita vtělená tímto světem. Cílem je pak osobní růst a vlastní prožitek Boha. Proto gnostici nejsou následovníky autorit a učitelů. Mnoho společných myšlenek najdeme mezi gnosí a učením Pýthagora, gnostické myšlenky najdeme u starých Gallů či řeckých novoplatoniků. Zajímavá je jistá podobnost s některými rysy s buddhismem a taoismem. Znalost hermetické nauky z níž gnosticismus také čerpal je kladena zhruba do období Střední říše starého Egypta. Někteří moderní egyptologové se však domnívají, že hermetická nauka je ještě mnohem starší a je pozůstatkem učení mnohem starší civilizace a kultury, která byla zničena obrovskou přírodní katastrofou kolem roku 9 500 let př.n.l.

Čím tedy byli tehdejší heretici a gnostici tak nebezpeční?

Psycholog C.G. Jung rád citoval biskupa Kléménta Alexandrijského, silně ovlivněného gnosticismem, který říká: „Ten kdo pozná sebe, pozná i Boha.“ Poznat sama sebe a takto poznat Boha, znamená poznat vše, co se poznat dá. Gnostikové jsou totiž přesvědčeni, že ve všem, co v tomto projeveném světě existuje, je jiskra života. Ta má původ v božském světle. Je to vnitřní energie, která pohání celý vesmír i všechno v něm. S tímto gnostickým pojetím světa se shoduje i Wiliam Blake, když říká: „Vše, co žije, je svaté.“

Gnose však také znamená poznání, že tato božská jiskra byla v našem stvořeném (hmotném) světě ztracena. Byla zastřena materií. Proto je hlavním cílem gnostika nalezení božského světa v sobě. Gnostik v sobě musí původní božskou jiskru obrodit, očistit a pečovat o ni. To je vzkříšení v gnostickém podání. V jistém smyslu lze říci, že v duchu gnose pracoval i průkopník hlubinné psychologie C.G. Jung.

Další gnostikové mezi nimi hermetici popírali jakoukoli hodnotu ortodoxní církve. Ve skutečnosti měli naprosto odlišný koncept světa, který nutně odmítal autoritu církve, ale i jakoukoli autoritu, která jim byla vnucována z vnějšku. Autoritu pro ně mělo jen vnitřní světlo božské jiskry, vyzařující z nepoznaného zdroje kdesi mimo tento svět a naplňující každou lidskou bytost životem. To je to čím byli tehdejší heretici a gnostici nebezpeční. Často neuznávali církevní vedení a nepotřebovali prostředníky mezi vlastní bytostí a Bohem. Tím byli nebezpeční. Nejzásadnější rozdíly mezi křesťanstvím a gnosticismem jsou evidentní: Křesťanství tvrdí, že ke zjevení došlo neopakovatelně v určitém čase dějin; gnosticismus zjevení naopak chápe jako pokračující proces. Ortodoxní křesťanství (církev římsko – katolická) spatřuje autoritu především v církevním establishmentu, kde je v jistých důležitých otázkách konečnou autoritou papež. Gnosticismus klade důraz na autoritu vnitřního hlasu, o němž se někdy říká, že je to Boží hlas (hlas ducha) v každém člověku.

Autorita se pak stává funkcí osobního vjemu Boží vůle.

Všechny gnostické tradice různých národů poukazují na abstraktního všudypřítomného Boha, který se nedá slovy popsat a který nemá lidské vlastnosti.

Žido -křesťanský, krutý a žárlivý Bůh je pouze aspektem abstraktního Boha, kterému „omezení“ lidé dali lidské vlastnosti. Gnostik zjišťuje, že pobyt v tradiční církvi byl pouhým

mezistupněm v osobním duchovním vývoji. Svou praxí a gnosí je člověk vyvázán, jak píše Kléméns s povinnosti k organizované církvi. Jeho hříchy neposuzuje nyní církev a církevní otcové, ale soudní dvůr realizovaného jedince se z vnější oblasti dávno přesunul do oblasti vlastního nitra. Osobní skutky vnímá gnostik v „záři“ věčně přítomného láskyplného božího světla. Pokud právě toto světlo ve své duši gnostik rozpoznal, stává se zodpovědným sám sobě a Bohu. Tím se gnostik stává nezávislým na církevních dogmatech, stal se vnitřně svobodným člověkem.

Bible je nejčtenější knihou světa, ale otazníky kolem jejího vzniku zůstávají. Jak jsem již psal vše nasvědčuje tomu, že židé své dějiny vybudovali na legendách, kultuře a tradici národů Egypta, Středního východu a Mezopotámie. Přivlastnili si historii, kulturu, legendy a tradice známých civilizovaných národů – Sumerů, Asyřanů a Babyloňanů v Mezopotámii, Kanaanců v Sýrii a Palestině, Egypťanů v údolí Nilu. Tuto historii změnili k obrazu svému a k obrazu vlastní náboženské teze, která měla vyzvednout postavení izraelského národa.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Rukopisy_z_Nag_Hammádí

http://www.ragauian.cz/vznik-noveho-zakona-tomasovo-evangelium-z-nag-hammadi-v-egypte-nejblize-k-jezisi/

http://myty.info/view.php?cisloclanku=2006050002

http://www.proc-krestanstvi.cz/a31-otazka-co-je-bible-kdo-ji-napsal-jak-vznikla/