Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Elitní spolky (III.)

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

USA: snahy o zavedení soukromé centrální banky

Nekryté peníze půjčované na úrok jsou hlavním prostředkem bankéřů k zisku moci. V americké ústavě je psáno, že vláda má pravomoc pouze razit mince a regulovat jejich hodnotu. Vláda tedy měla na jakékoliv úrovni jednoznačně zakázáno emitovat nekryté peníze. Mezinárodní bankéři si tradičně s tímto zákonem dokázali poradit.

  • elitni-spolky-iii

Zákaz se totiž výslovně nevztahoval na jednotlivce nebo soukromé instituce (např. banky), ty tedy mohly tisknout nekryté peníze, s tím, že veřejnost bezcenné papírky musela přijmout jako peníze a vložit do nich svou důvěru (GRIFFIN, 1998). Nutno dodat, že papírové peníze nejsou samy o sobě problémem. Pokud je jejich množství v oběhu regulováno v poměru k populačnímu růstu a ve správném poměru k požadavkům obchodu a průmyslu můžou v ekonomice fungovat. Problémem je hlavně to, že soukromá centrální banka papírové peníze vytváří a půjčuje je vládě na úrok. A právě tento proces půjčování národní měny zatížené úrokem vládě se mezinárodní bankéři snažili nastolit v USA, zatímco ve většině Evropy tento systém fungoval.

Bank of the United States

Jak je popsáno výše, ústavou měla vláda sice zakázáno papírové peníze tisknout, ale neexistoval zákaz pro půjčování si těchto peněz. Primárně pro tento účel byla vytvořena centrální banka pojmenovaná – Bank of the United States. Banka pracovala po vzoru Bank of England, úvěry mnohonásobně převyšovaly skutečné vklady, vytvářely se tedy nekryté, dluhem zatížené peníze a byly předány lidem jako měna. (GRIFFIN, 1998). Postupně došlo k vzniku dvou táborů – odpůrců a stoupenců nekrytých peněz včetně soukromého centrálního bankovnictví. Stoupenci včele s A. Hamiltonem a odpůrci v čele s T. Jeffersonem, který chtěl centrální banku ve veřejném vlastnictví, aby měna USA nebyla nikým ovládaná (DRAUGHON, 2006, s. 75). Hamiltonův postoj převládl, banka v roce 1791 oficiálně vznikla s dvacetiletým povolením a byla většinově privátní, toto období přineslo pokles hodnoty dolaru a velkou inflaci (GRIFFIN, 1998). O 20 let později, kdy se ukázal negativní vliv banky na ekonomiku, zvítězili Jeffersonovi příznivci a nedošlo k obnovení licence pro banku. Prezident T. Jefferson, který se postavil proti bankéřům, prohlásil: „Pokud americký lid někdy dovolí bankám kontrolovat vydávání jejich národní měny pomocí inflace a deflace, pak banky a korporace, které kolem nich vyrostou, připraví lid o všechen jeho majetek a jejich děti se probudí jako bezdomovci na kontinentě, jež dobyli jejich otcové.“. Po zlikvidování banky se ukázalo, téměř 75 procent akcií banky bylo vlastněno soukromými evropskými investory. Ještě před tím, než v parlamentu došlo k hlasování obnovení licence, Nathan Rothschild v této souvislosti prohlásil: „Buď bude licence banky obnovena, nebo se Spojené Státy ocitnou v katastrofální válce.“ (BROWN, 2008, s. 76-77). A po zamítnutí nové licence pro banku Nathan pokračoval: „Je třeba dát těmto opovážlivým Američanům lekci. A přivést je zpět do koloniálního režimu.“ (KLING, 2009, s. 190).

The Second Bank of the United States

Hned na to v roce 1812 vypukla Britsko-americká válka. Cílem války, v níž položily své životy tisíce britských a amerických mužů, mělo být prostřednictvím obrovského nárůstu dluhu přimět USA k obnovení licence centrální banky, která měla zemi pomoct opět se postavit (což byla pouze záminka k dalšímu růstu dluhu). Ve válce získal popularitu generál Andrew Jackson, známý podobnými postoji jako Jefferson. Po válce v roce 1816 došlo k obnovení 20 leté licence (do r. 1836) pro centrální banku a založení The Second Bank of the United States, schválenou prezidentem Jamesem Madisonem. Tento akt opět posunul moc vytváření národní měny do privátních rukou, následovala krize, bankroty a nezaměstnanost (BROWN, 2008). Banka byla podobná jako ta předchozí, ovšem organizace napříč zemí byla propracovanější a dopady jejího jednání se poprvé odrážely ve všech regionech USA.

Kolem roku 1820 se veřejnost začala opět domáhat zdravých peněz (krytých) a v tomto roce byla také založena Demokratická strana, vedená Andrew Jacksonem, jejíž hlavním bodem bylo zrušení soukromé centrální banky. Jackson byl v roce 1824 zvolen americkým prezidentem a započal svůj boj proti bankéřům. Na konci prezidentova období (1832), 4 roky před vypršením licence, stoupenci banky žádali vládu o znovuobnovení licence, doufaje, že Jackson před blížícími se volbami nebude nějakým ukvapeným jednáním riskovat svoje znovuzvolení. Žádost byla vládou schválena, načež rozzuřený prezident na účet bankéřů prohlásil: „Jste doupě zmijí. Hodlám vás vypudit a s pomocí Všemohoucího Boha, vás taky vypudím.“. Jackson se tedy této výzvě postavil čelem, stál si za svým a zákon vetoval (GRIFFIN, 1998, s. 355). Podle Browna, Jackson přísahal, že bude s tímto monstrem bojovat až do konce, buď ho zahubí, nebo zemře sám. Věděl, že uspěl, ale věděl i to, že to byl pouze začátek. „Netvor zkázy je prozatím pouze omráčený, nikoliv mrtvý.“ prohlásil. Po dlouhých bojích proti bance prezident nakonec dokázal něco, co se před ním ani po něm do dnešních dnů nikomu nepodařilo, v roce 1835 splatil poslední zbytky národního dluhu a dokonce nahromadil nadbytek. O rok později licence banky vypršela, její ředitel byl obviněn za zradu a uvězněn.

Andrew Jackson, druhý prezident po T. Jeffersonovi, který se postavil moci bankéřů a jejich snahám ovládnout ekonomiku USA prostřednictvím nekrytých úeněz a dluhu, dokázal banku porazit. Byl na něj spáchán atentát, obě vrahovy kulky naštěstí minuly (BROWN, 2008, s. 81). Když zemřel (1845) byl do jeho hrobky, tak jak si přál, vytesán nápis: „I killed the bank“ [zabil jsem tu banku] (HITCHCOCK, 2007). Jiní prezidenti, kteří se takto rovněž postavili za svou zem a lid, takové štěstí minutí neměli. Jedná se např. o Abrahama Lincolna (BROWN, 2008). Bankéři se již v roce 1841 pokoušeli dalším pokusem protlačit kongresem obnovení licence pro jejich centrální banku, desátý prezident USA John Tyler zákon vetoval, načež obdržel tisíce výhružných dopisů, které mu hrozily smrtí. To je dalším příkladem taktiky finančních elit ve stylu – účel světí prostředky (HITCHCOCK, 2007). Tyto praktiky jsou velmi podobné těm, které popisuje J. Perkins (viz kap. 5. 4), kdy jsou při použití ekonomických „hit manů“ nebo

šakalů svrhovány režimy. I když se pohybujeme v jiném století, je patrné, že se praktiky elit v čase významně nemění.

Občanská válka a Lincoln

Patrné napětí mezi severem a jihem USA způsobené mj. otázkou otroctví postupně rostlo. Kromě toho historie ukázala, že USA jako jeden celek dokážou moci mezinárodních bankéřů vzdorovat, síla USA spočívala v jejich jednotnosti, rozdělením by mohlo dojít k snadnějšímu průniku moci bankéřů a zavedení centrální banky. Když v roce 1860 začala vznikat Konfederace (11 jižních států oddělených od USA), nebyla to pouze ona, kdo usiloval o oddělení. O totéž usilovali mocní mezinárodní bankéři působící za oponou, jak potvrdil ve svém proslovu německý kancléř Otto Von Bismarck: „Vím jistě, že o rozdělení USA do dvou federací stejné síly bylo rozhodnuto dlouho před vypuknutím Americké občanské války – mocnými finančními silami Evropy. Tito bankéři měli obavy, že v případě zachování jednotnosti by USA dosáhly ekonomické a finanční nezávislosti. Spatřili příležitost ohromné kořisti, pokud by se jim podařilo nahrazení jedné silné soběstačné republiky dvěma slabými demokraciemi zatíženými dluhy vůči těmto finančníkům. Proto sem vyslali své agenty, aby využili otázku otroctví a vrazili klín mezi tyto dvě strany.“(BROWN, 2008, s. 91). A tak byl evropskými mocnostmi, ve kterých již mezinárodní bankéři měli velkou ekonomickou a finanční moc, rozdmycháván nadcházející konflikt, jež měl vést k rozdělení USA (RIVERA, 2010). V roce 1861 se rozhořela občanská válka a v tomtéž roce byl Abraham Lincoln zvolen prezidentem Unie (severu). Válku nakonec vyhrála Unie, nedošlo tedy k rozdělení USA. Lincoln po válce kladl důraz na to, aby právo na emisi peněz měla pouze vláda a aby vydáváni peněz nebylo zatíženo úrokem. Tato opatření byla výhodná pro lid, ovšem nikoliv pro bankéře. Toto dění vystihuje další výrok O. V. Bismarcka: „Vláda a národ unikli spiknutí zahraničních finančníků. Ti okamžitě pochopili, že USA mohou uniknout jejich sevření. Proto také zemřel Abraham Lincoln.“ (BROWN, 2008, s. 93). Lincoln navíc před jeho zavražděním v r. 1865 prohlásil: „Mám dva velké nepřátele, jižní armádu přede mnou a finančníky v pozadí. Z těchto dvou je mým největším nepřítelem ten v pozadí.“ (HITCHCOCK, 2007, s. 33). Kanadský politik Gerry McGeer v roce 1934 získal přístup k tajným záznamům a v deníku The Vancouver Sun bylo zveřejněno jeho prohlášení: „Abraham Lincoln, zemřelý osvoboditel otroků, byl zavražděn skrze machinace skupiny reprezentující mezinárodní bankéře, kteří se obávali finančních ambicí prezidenta USA.“ (KIRCHUBEL, 2009, s. 62). „Lincolnův princip peněz vydávaných veřejným a nikoli soukromým subjektem, který by si za něj účtoval úrok, vydržel až do osudného dne 23. prosince roku 1913.“ (MAKOVIČKA, 2009).

Proces založení Federálního rezervního systému (FED)

Na začátku 20. století při snahách o zavedení centrální banky hráli hlavní roli především mocní bankéři USA, kteří byli ve velkém podporování mezinárodními bankéři Evropy, především Bank of England a klanem Rothschildů. Na již blížícím se založení FEDu se nejvíce podílely jména jako Schiff, Morgan, Rockefeller, Warburg (RIVERA, 2010). O vlivech Rothschildů na tyto bankéře a o propojení amerických bankéřů svědčí např. článek časopisu Truth z prosince 1912: „Pan Schiff je hlavou velkého soukromého bankovního domu Kuhn, Loeb & Company, který reprezentuje zájmy Rothschildů na této straně Atlantiku. Je popisován jako finanční stratég a léta je finančním ministrem velké mocnosti známé jako Standard Oil.“. Standard Oil byla největší ropná společnost založena a vlastněná Rockefellerem, odtud zmíněné propojení (HAYS, 2013, s. 115). V roce 1907 Jacob Schiff prohlásil: „Pokud se nám nepodaří zavést centrální banku s dostatečnou kontrolou kreditních zdrojů, tato země zažije nejtěžší a dalekosáhlou finanční paniku v historii.“ (RIVERA, 2010, s. 61).

Dle Browna došlo ještě v roce 1907 prostřednictvím nejmocnějšího bankéře USA J. P. Morgana k uměle vyvolané krizi, která měla být posledním důležitým krokem k přesvědčení národa o nezbytnosti založení centrální banky (BROWN, 2008). Mnoho lidí ztratilo své úspory. Banky, z nichž mnohé zkrachovaly, čelily katastrofě, snažily se stahovat dosavadní úvěry, a jelikož lidé neměli z čeho splácet, přicházeli o své domy a majetek (MORRIS, 2012). Vláda USA nařídila vyšetřování krize, které vedl senátor Nelson Aldrich. Aldrich, který s bankéři úzce spolupracoval, místo odhalení příčin krize přišel s návrhem založení centrální banky, jež měla podobným depresím zabraňovat. Opozice ovšem stále vzdorovala s argumenty, že americké bankovky musí být pod záštitou státní pokladny, tisknuté a zaručené vládou a prezidentem. Z toho důvodu následovalo Aldrichem organizované tajné setkání na Jekyll Islandu, kde byl sepsán tzv. Federal Reserve Act (FRA), zákon, který umožnil vzniknout centrální bance USA – Federálnímu rezervnímu systému (FED), tento zákon nebyl sepsán členy vlády, ale soukromými bankéři v utajení (BROWN, 2008). Setkání později jeden z účastníků – Frank A. Vanderlip – potvrdil slovy: „K objevení, jak jsme věděli, prostě nesmělo dojít, jinak by bylo ztraceno všechno naše úsilí a čas. Pokud by bylo veřejnosti odhaleno, že došlo k setkání naší speciální skupiny a sepsání bankovního zákona, tento zákon by v žádném případě Kongresem neprošel.“. Další zúčastněný Paul Warburg z bankéřské rodiny Warburgů, jenž měl velmi dobré vztahy s Rothschildy, prohlásil: „Budeme mít světovou vládu, ať chceme, nebo ne. Jediná otázka zní: dosáhneme jí dobyvatelskými výpady, nebo na základě dohody?“ (MORRIS, 2012, s. 117). Plukovník Ely Garrison, který byl finančním poradcem prezidentů T. Roosevelta a Wilsona ve své knize napsal: „Pan Warburg je mužem, který zavedl Federal Reserve Act… Ovšem strůjcem těchto plánů byl Alfred Rothschild z Londýna.“ (RIVERA, 2010, s. 61).

Stávající prezident H. W. Taft, který např. bojoval proti Morganovým monopolistickým snahám, by jejich zákon vetoval. Bankéři tedy čekali do nových voleb v roce 1913, ve velkém začali podporovat a financovat kampaň Woodrowa Wilsona a tento muž stal prezidentem. Jako protislužbu Wilson slíbil, že FRA podepíše. Poradce, pravá ruka prezidenta Wilsona a prostředník moci bankéřů Edward M. House, o němž Wilson prohlásil, že je jeho druhým já, za vznik centrální banky oprávněnou vydávat americkou měnu také silně loboval. Po zvolení vhodného prezidenta bylo třeba ještě vyčkat na nejvhodnější okamžik pro zavedení zákona. Tímto okamžikem se stal 23. prosinec 1913, kdy již mnoho členů Kongresu odjelo na vánoce. Právě v té době byl zákon o centrální bance schválen a vzápětí podepsán prezidentem Wilsonem. Tehdy se zrodila americká centrální banka zvaná Federální Rezervní Systém4 (RIVERA, 2010).

I když bylo veřejnosti sděleno, že FED bude ekonomickým stabilizátorem a že ekonomickým krizím a inflaci půjde nyní předcházet, později se ukázalo, že pravda byla úplně jiná. V USA již sice centrální banka vznikla, ovšem v ekonomice bylo stále mnoho menších bank, které nebyly součástí Federálního Rezervního Systému. Mezi lety 1921 – 1929 došlo prostřednictvím FEDu k obrovskému navýšení peněz v oběhu, byly poskytovány levné úvěry a na burzách se spekulovalo ve velkém. V roce 1929 bylo FEDem množství peněz v oběhu prudce sníženo a banky, které měly u FEDu půjčené peníze, musely také vypovídat existující půjčky lidem. Nastala finanční panika a runy na banky, bankroty podniků, nepokoje, lidé chtěli zachránit své úspory a snažili se vybrat své peníze. Po těchto událostech zbankrotovalo kolem 16 tisíc bank, díky čemuž došlo k upevnění monopolu skupiny mezinárodních bankéřů. Je zajímavé, že velcí bankéři včetně Johna D. Rockefellera stáhli své peníze z trhu cenných papírů těsně před krachem na burze a buď si ponechali hotovost, nebo investovali do zlata či stříbra. Po krachu ceny akcií firem padly velmi nízko, bankéři firmy skupovali za zlomek jejich ceny před krizí (BAYER, 2010). Mezi lety 1929 – 1933 trvala největší hospodářská krize 20. století. FED, jehož založení mělo zemi před takovými krizemi ochránit, situaci nastalou v roce 1929 vůbec nepomohl, ba naopak v následujících letech stáhl z oběhu ještě více peněz. Byla prováděna úsporná opatření, utahování opasků lidu a nejen populaci USA pohltila neskutečná bída, zatím co ti nejbohatší se stali ještě bohatšími. Nositel Nobelovy ceny Milton Friedman prohlásil: „Velkou hospodářskou krizi zapříčinil rozhodně FED prostřednictvím stažení z oběhu jedné třetiny peněz mezi lety 1929 a 1933.“. Člen kongresu USA Louis McFadden o kolapsu deklaroval: „Ke krizi nedošlo náhodně. Byla to pečlivě vykonstruovaná událost. Mezinárodní bankéři se snažili do společnosti vnést zoufalství, aby se mohli stát vládci nás všech.“. McFadden, který vedl žalobu proti FEDu za podvod, spiknutí a zradu, dvakrát přežil pokus o vraždu (BROWN, 2008, s. 146).

Když si prezident Wilson zpětně uvědomil své jednání několik let po jeho schválení FRA, po němž následovalo založení FEDu, řekl: „Jsem nejnešťastnější člověk. Nevědomě jsem zruinoval svou zem. Náš velký průmyslový národ je ovládán jejich systémem úvěru. Tudíž růst národa a všechny naše aktivity jsou v rukou několika málo mužů. Stali jsme se nejhůře vládnoucí, nejkontrolovanější a nejovládanější vládou civilizovaného světa. Nejsme již vládou svobodného rozhodování a hlasu většiny, ale vládou názoru a nátlaku hrstky dominantních lidí.“ (HAYS, 2013, s. 159). Zajímavé je také prohlášení newyorského starosty Johna F. Hylana o tajné vládě z roku 1922: „Skutečnou hrozbou pro naši republiku je neviditelná vláda, která jako obrovská chobotnice roztahuje svá slizká chapadla po našem městě, státě i celé zemi. Její hlavu tvoří malá skupina bankovních domů, obecně zvaných mezinárodní bankéři. Tato malá skupinka mocných mezinárodních bankéřů fakticky řídí naší vládu pro své vlastní sobecké cíle. “ (ESTULIN, 2012, s. 106).

 

podporte-width

 

Facebook komentáře