Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Strašidlo jménem konečné úložiště jaderného odpadu + další zprávy z energetiky

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Obsah:

Jaderná ruina A1: Zapomenutá jaderná nehoda v Bohunicích

Strašidlo jménem konečné úložiště jaderného odpadu

---------------------------------------

  • strasidlo-jmenem-konecne-uloziste-jaderneho-odpadu-dalsi-zpravy-z-energetiky

Německé vydání Le Monde diplomatique - 8.6.2017

Jaderná ruina A1: Zapomenutá jaderná nehoda v Bohunicích

Autor: Manfred Kriener

Historie velkých jaderných katastrof začíná v říjnu 1957 velkým požárem britského rektoru na plutonium Windscale I (dnes známý jako Sellafield). A končí - prozatím - havárií v japonské jaderné elektrárně Fukušima v březnu 2011. Mezitím došlo v roce 1976 k částečnému tavení paliva v Harrisburgu, USA a v roce 1986 k explozi v Černobylu. Došlo ale také k dalšímu incidentu s částečným roztavením aktivní zóny reaktoru, který zůstává povětšinou přehlížen: a sice ve slovenské jaderné elektrárně Jaslovské Bohunice A1, dne 22.února 1977.

Následky této těžké nehody nebyly dosud zcela zvládnuty, likvidace havarovaného reaktorového bloku stále nebere konce. „Je to tragédie,“ říká inženýrka Luba Kupke - Šipošová, která s železnou vytrvalostí sleduje břídilství na havarovaném reaktoru: „Chybí zde odborníci, chybí peníze, chybí znalosti. Provozovatel elektrárny je vždy a znovu překvapen skutečností.“

Co ale inženýrku Kupke nejvíce rozčiluje, je neustálé zamlčování další nehody v Bohunicích, která je slovenskými odpůrci jádra označována jako „třetí havárie“: Dne 12.května 1991 se zbořil nakládací jeřáb, když se zaměstnanci snažili o vyjmutí ještě pohyblivých palivových článků z částečně roztaveného reaktoru.

„Tato práce je extrémně náročná,“ vysvětluje specialista na likvidaci jaderných reaktorů Michael Sailer z Öko Institutu ve Freiburgu. Reaktor A1 byl první těžkovodní reaktor chlazený oxidem uhličitým. Palivo se nenacházelo pospolu v tlakové nádobě, ale bylo v reaktoru rozmístěno ve 148 kanálech, přičemž konstrukce reaktoru umožňovala výměnu paliva za provozu pomocí zavážecího stroje. V reaktoru bylo také umístěno 40 regulačních tyčí. Palivové elementy byly vyrobeny z kovového uranu a opatřeny slitinou hořčíku a berylia. Palivové a jejich obaly se při nehodě částečně roztavily. Jak lze takovou nataveninu z reaktoru vyjmout? Záření je tak vysoké, že by člověka v její blízkosti zabila ve zlomku sekundy.

Při třetí nehodě spadly radioaktivní sutiny a palivový materiál do reaktorové haly. Kromě toho zaplavilo velké množství vysoce radioaktivní chladicí vody zařízení a dostalo se do spodních vod. „O tomto dramatickém incidentu, při kterém došlo k těžkému radioaktivnímu zatížení zaměstnanců, se dodnes mlčí.“ říká Kupke Šipošová.

Úředník tehdejšího českosloveského jaderného dozoru jí neoficiálně sdělil nejdůležitější informace o této nehodě. Pár informací o nehodě se nachází v oficiální zprávě, která byla před několika lety předložena do procesu EIA (hodnocení dopadů na životní prostředí) k pracím na odstavení reaktoru. Tato zpráva má optimistický název: „Uvedení jaderné elektrárny A1 do radiačně bezpečného stavu.“

V této zprávě se uvádí, že k další realizaci prací na odstavení reaktoru jsou nezbytné „dekontaminační práce v reaktorové hale“, protože tam v roce 1991 došlo k „havárii s palivem a s dalším zařízením“. Po havárii se zřejmě zaměstnanci elektrárny snažili pomocí dálkově ovládaných robotů vysoce radioaktivní sutiny odstranit. To se však, jak shrnuje Sdružení lékařů proti atomové energie, zcela nepodařilo.

Po třiceti letech úklidových prací se stal reaktor A1 symbolem slovenské energetické a atomové politiky. Země v 70-ých letech minulého století zcela propadla tehdejší jaderné euforii a je až dodnes zajatcem tohoto starého paradigmatu. V Bohunicích a v další slovenské JE v Mochovcích vyrábí čtyři jaderné reaktory elektřinu, která v minulém roce kryla 54,2% roční spotřeby Slovenska.

Tím má Slovensko po Francii druhý největší podíl výroby jaderného proudu na světě. Svým podílem by se dokonce mohla postavit na špici tohoto žebříčku, pokud by se někdy v budoucnu dokončily a spustily dva rozestavěné bloky v Mochovcích. Ale i zde stejně jako na jiných místech v Evropě, například ve Finsku a Francii, došlo k obrovskému nárůstu stavebních nákladů a obrovským posunům v časovém harmonogramu, jak říká pařížský odborník v oblasti energetiky Mycle Schneider. Schneider se svým vědeckým týmem každoročně bilancuje ve své zprávě World Nuclear Industry Status Report postupující úpadek jaderné branže.

Aktuální stav projektu Mochovce III a IV: Pět let zpoždění a 2 miliardy euro navíc oproti původním plánům. Po opětovném posunu termínů mají být uvedeny oba nové bloky do provozu v roce 2018. Ale zřejmě asi ani tento termín nebude platný. Od roku 2008 se každoročně zveřejňují nová čísla a nové termíny dostavby.

Před 30 lety, 27.června 1987, se začalo se stavbou obou těchto nových bloků v Mochovcích. Po pádu železné opony a politických změnách se plány na stavbu změnily a stavební práce se v Mochovcich v letech 1993 až 2008 pozastavily. Opětovné práce na blocích začaly 3.prosince 2008.

 

Odpůrci jádra upozorňují na to, že se bloky v Mochovcích nachází na geologicky nestabilním základě - oblast je ohrožena zemětřesením a leží v bezprostřední blízkosti spící sopky Putikov vršok. Tyto námitky však nikdo nebere vážně - ani provozovatel elektrárny, ani povolovací úřady.

Slovenská jaderná energetika je dávno zprivatizována. Vlastnické podíly a investiční sumy se sem a tam přesouvají mezi bývalou energetickou distribuční firmou Slovenske elektrarne (SE) a italským koncernem Enel. Firma Enel v roce 2005 převzala většinovým vlastnickým podílem SE. Italové si od jaderné elektřiny slibovali lukrativní obchody. Nyní by nejraději zase z projektu vystoupili, nemohou se však vyvázat ze svých smluv.

Se svým jaderným kurzem je Slovensko zářným příkladem toho, jak jaderná energetika a rozvoj obnovitelných zdrojů energie nejdou dohromady. Vedle jaderných elektráren zajišťují dalších 34% výroby tamní elektřiny uhelné a vodní elektrárny. Fotovoltaika a větné elektrárny, které v Německu zajišťují 40% výroby elektřiny, dělají na Slovensku dohromady pouze 2%.

Mezitím pohlcuje likvidace odstavených jaderných reaktorů obrovské sumy peněz. Kromě zmíněného havarovaného reaktoru A1 se v Jaslovských Bohunicích musí demontovat a zlikvidovat také zbývající dva bloky Bohunice 1 a Bohunice II, odstavené v letech 2006 a 2008. Malá země jakou je Slovensko je tak finančně beznadějně přetížena, EU musí na likvidaci těchto zařízení poskytovat nemalou finanční pomoc. Slovensko se tak v roce 20101 rozhodlo, že získá až 70 miliónů eur ročně na likvidaci těchto tří jaderných bloků pomocí zvýšené ceny za elektřinu přímo od občanů. V loňském roce se takto získalo 65 miliónů euro. Ve studii EU s názvem „Nuclear decomissioning: Management of costs and risks“ se pro Slovensko pro roky 2003 a 2025 zmiňují náklady na odstavování reaktorů ve výši 1,14 miliard euro, z nichž musí EU sama nést 200 miliónů euro.

Především likvidace jaderné ruiny reaktoru A1 bude Slovensko finančně zatěžovat ještě dlouho. Původně se slibovalo, že likvidační práce skončí v roce 2023, kdy se počítalo s uvedením místa do stavu „zelené louky“. Ale ani mladší pracovníci na likvidaci reaktoru nevěří, že se podaří blok zlikvidovat ještě za jejich života. „Jenom se smějí, když s nimi mluvím o časovém plánu,“ říká odpůrkyně jádra Kupke - Šipošová. Dřívější technický ředitel František Hezoučký je přesvědčen o tom, že se likvidační práce protáhnou daleko za rok 2050.

Na papíře je projekt odstavování reaktoru A1 v Jaslovských Bohunicích velkolepě naplánovaná operace, rozdělená přesně do pěti oddílů, které mají být dokončeny v roce 2033. Realita však ukazuje, že nebude možné tyto plány časově dodržet. Stále ještě nejsou dokončeny práce z fáze I, jejímž cílem je dosažení radiologicky bezpečného stavu. Tohoto stavu se očividně ještě nedosáhlo. Ve strategickém papíru slovenského ministerstva průmyslu se uvádí, že „se stále objevují nové skutečnosti o charakteru a složení radioaktivních látek“. Jako přednostní cíle uvádí tento papír odstínění radiace a „zlepšení radiační situace pro personál“.

Také budoucí uložení radioaktivního materiálu není dosud vyřešeno. Slovensko disponuje pouze konečným úložištěm pro nízko a středně aktivní odpady a musí velké části vysoce radioaktivního odpadu provizorně meziskladovat v lokalitě Bohunice. „Tak se stávají Bohunice beznadějně přeplněným konečným skladem,“ dodává Kupke - Šipošová. Kvůli tomuto přeplnění muselo být zřízeno další provizorní úložiště v blízkosti Bohunic a nedaleko města Hlohovec. Jaderný odpad na vandru.

Ale proč v Bohunicích vlastně před 40 lety došlo k závažné jaderné nehodě? Při návštěvě německé delegace byla vlastní příčina, která se zmiňuje v neoficiálních rozhovorech, jasně řečena: Na vině byl sjezd Komunistické strany v roce 1977. Výkon reaktoru A1 byl krátce před nehodou snížen na minimum, aby se mohlo doplnit nové jaderné palivo.

Nové palivové elementy se musí před svým zavezením řádně očištěny, protože leží k silikátovém gelu, něco na způsob kočičího steliva, aby se do něj absorbovala vlhkost. Na toto očištění však bylo v roce 1977 málo času, protože reaktor měl - jako velká socialistická vymoženost - v době sjezdu Komunistické strany včas opět pracovat na plný výkon. Protože čistící práce neproběhly řádně, došlo k tomu, že sáčky se silikátovým gelem praskly a ucpaly přístup chladicí vody. V důsledku toho došlo k přehřátí a poté k částečnému tavení aktivní zóny reaktoru.

Z příkladného reaktoru, konstruovaného firmou Škoda, který měl demonstrovat nezávislost na velkém bratrovi Sovětském svazu, se tak stal po 4,5 letech, během kterých reaktor asi dva roky vyráběl elektřinu, zářící miliardový hrob.

------------------------------------------------------

Strašidlo jménem konečné úložiště jaderného odpadu

22.8.2017 Nachrichten.at

Český vojenský újezd NATO v Boleticích již není, jak jsme již informovali, jednou z možných lokalit pro stavbu českého konečného úložiště radioaktivních odpadů. To potvrdil také odcházející velvyslanec České republiky v Rakousku Jan Sechter v rozhovoru s deníkem OÖ Nachrichten.

Vyhořelé jaderné palivo, které se nyní meziskladu v areálu jaderné elektrárny Temelín, musí být v budoucnosti uskladněno na trvalo. Proto má být v roce 2065 uvedeno do provozu hlubinné úložiště.

Na novém seznamu možných úložišťových lokalit se boletický prostor již nenachází. Sice tak již Boletice, které jsou vzdušnou čarou od hranice s rakouským Mühlviertelem vzdáleny pouhých 17 km, nejsou aktuálním tématem, hledání vhodného místa pro české hlubinné úložiště však pokračuje dál. Další možné lokality lze v Čechách najít ve vzdálenosti 60 a 73 km od hranice - proto si Mühlviertel nemůže zcela oddechnout. „České úložiště se sice posune od hranice trochu dále, toto téma však zůstává nadále brizantní. Divím se, že odpor obyvatel není ještě větší, a to i na české straně. Všem musí být přece jasné, že není jaderná energetika bez vznikajícího radioaktivních odpadu,“ říká poslankyně zemského sněmu za Zelené Ulrike Schwarz z Rohrbachu, která se v antiatomovém hnutí angažuje již dlouhá léta.

Manfred Doppler ze sdružení Anti-Atom-Komitee je skeptický: „Jsme v tomto tématu celkově nedůvěřiví,“ řekl. Sice jsme rádi, že se nyní upustilo od nejbližších příhraničních oblastí, to se ale může velmi rychle změnit: „V postižených lokalitách je odpor lidí stále větší a hledání místa pro úložiště se tak může v budoucnu snadno omezit pouze na jeho průchodnost v dané oblasti - tak může být vojenský újezd zase brzy aktuální,“ říká tento antiatomový odpůrce. Ze strany odpůrců jádra je proto také k dispozici k podepsání nová petice proti jadernému úložišti v blízkosti rakouských hranic.

Jaké absurdní rozměry by budoucí jaderné úložiště mělo mít, ukázala návštěva vojenského újezdu, na kterou před čtyřmi lety byla Ulrike Schwarz pozvána: Nenápadný kopec se klene ve vojenském újezdu Boletice. Tam, kde vojenské útvary jednou až dvakrát měsíčně konají svá cvičení, při kterých nad krajinou krouží stíhačky s ohlušujícím hlukem, by mohlo být v následujících 40 letech vybudováno hlubinné úložiště pro vysoce radioaktivní odpad. Na povrchu by vznikla pouze relativně malá budova. Pod ní by byla vyražena do hloubky 500 metrů hluboká šachta. Samotná doba stavby a masa horniny, která by se měla odstranit, zní neuvěřitelně. 300 horníků by mělo na díle pracovat celých 30 let, odstranit z podzemí o odvézt odtud celých 2.700.000 kubických metrů žuly. K tomu by měla sloužit železniční trať, vedená před chráněnou oblast Natura 2000, až do 7 km vzdálené obce Chroboly. Podobné údaje platí i pro každou další vybranou úložišťovou lokalitu.

Definitivní rozhodnutí má padnout v roce 2025, v roce 2030 má začít stavební fáze projektu. Nejpozději v roce 2065 by mělo být úložiště uvedeno do provozu. „Za tuto dobu se může stát ještě leccos. Proto může být jediným uspokojujícím řešením pouze celkový výstup z jádra. Protože provozovat jadernou energetiku bez konceptu budoucího uložení odpadů je šílenstvím.“

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře