Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Proč nevyvěšujeme vlajku Podkarpatské Rusi?

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Již mnoho let se v České republice setkáváme s vyvěšováním vlajky Tibetu. Politici, radnice i jednotlivci chtějí připomenout obsazení Tibetu Čínou v roce 1950. Většina z nich však o Tibetu a Číně ví jen velmi málo a tak se vkládají do věcí, kterým příliš nerozumí. Je nutné doplnit, že Tibet patřil Číně až do roku 1911. Tibet jednostranně vyhlásil samostatnost ve stavu zmatku, kdy zaniklo čínské císařství dynastie Qing, byla vyhlášena republika, došlo k občanské válce a japonské okupaci. Po obnovení svrchovanosti Číny nad Tibetem následovalo těžké období, které však tehdy bez výjimky zažívala celá Čína. Od té doby se však podmínky změnily. V současné době mají Tibeťané své školy, noviny i jiná národnostní práva. Hospodářsky i společensky dříve velmi zaostalá oblast požívá nyní výhod hospodářského rozmachu Číny.

  • proc-nevyvesujeme-vlajku-podkarpatske-rusi

Daleko blíž než Čína je nám však Podkarpatská Rus, až do roku 1945 součást Československa. Po svém osvobození Rudou armádou v roce 1944 byla násilnou cestou připojena k Sovětskému svazu a nyní je součástí Ukrajiny. Rusínská národnost byla brutálně potlačena a dnes je Ukrajina jediným státem, který Rusíny neuznává. Přemýšlím proto - proč čeští politici, radnice i aktivisté nevyvěšují vlajku Podkarpatské Rusi, aby připomněli trvající násilí na Rusínech? Proč se staráme o Tibeťany, Ujgury a další údajně utlačované národy v Číně, a osud Rusínů je nám lhostejný?

Připomeňme si události, které vedly k odtržení Podkarpatské Rusi od Československa, zároveň k zákazu rusínské národnosti a zopakujme si poválečné dějiny Rusínů.

Od března roku 1939 byla Podkarpatská Rus okupována Maďarskem. Rudá armáda osvobodila toto území v říjnu 1944. Ihned poté však začaly sovětské orgány vyvíjet tlak na připojení této země k Sovětskému svazu. Zásadní úlohu měla sovětská tajná služba NKVD, v jejíž čele stál Stalinův důvěrník generálplukovník Lev Mechlis. Sovětské vedení lákala strategická poloha tohoto území.

Již v listopadu 1944 byl ve Svaljavě zřízen koncentrační tábor, celkem jich bylo na Podkarpatské Rusi zřízeno šest. Zde byli vězněni a poté do sovětských pracovních táborů přepraveni (kromě dalších vězňů) také představitelé rusínské inteligence, bývalí poslanci, senátoři, právníci, soudci atd. Zde na ně ve většině případů čekala smrt. Rusíni tím ztratili své vzdělance, inteligenci, která by se mohla postavit do cesty plánům prosazovaným sovětským vedením.

V listopadu 1944 se konal sjezd národních výborů Podkarpatské Rusi, které byly založeny pod sovětským dohledem. Sjezd přijal Manifest o opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou, předem připravený v Moskvě. Na podporu tohoto manifestu byla dodatečně mezi obyvatelstvem Podkarpatské Rusi pořádána podpisová akce. Obyvatelé podepisovali pod nátlakem, často byli oklamáni a nevěděli, co podepisují. Nikdy předtím však Podkarpatská Rus součástí Ukrajiny nebyla.

V červnu 1945 byla uzavřena smlouva mezi Československem a Sovětským svazem o přenechání Podkarpatské Rusi. O Rusínech se jednalo podle hesla „o nás – bez nás“, proto tato událost je také často označována jako „rusínský Mnichov“.

V srpnu 1945 prezident Beneš podepsal ústavní dekret č. 60/1945, který prohlašoval obyvatele Podkarpatské Rusi Rusíny za zbavené československého státního občanství. Toto nehorázné rozhodnutí škrtem pera zbavilo stovky tisíc lidí občanství, aniž by se jich někdo dotázal na jejich skutečné mínění.

Prozatímní československé Národní shromáždění v listopadu 1945 smlouvu pod nátlakem z Moskvy potvrdilo. Národní shromáždění však nezískalo mandát ve volbách(!), nebylo tedy oprávněné ke schvalování tak zásadních záležitostí, jako je odstoupení části území republiky jinému státu.

Výnosem Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR byla v lednu 1946 zřízena tzv. „Zakarpatská oblast“ (vpodstatě bezejmenný kraj za Karpaty), který byl začleněn do Ukrajinské sovětské socialistické republiky.Zároveň byli Rusíni s okamžitou platností přejmenováni na Ukrajince. Propagace rusínství byla označována jako protisovětský čin, trestaný léty věznění a nucených prací.

Nerušený vývoj své národní kultury po druhé světové válce zažili pouze Rusíni Vojvodiny a Sremu v Jugoslávii. Rozvíjeli své školství, vydávali noviny, na univerzitě v Novém Sadu byla zřízena první rusínská vědecká instituce, katedra rusínského jazyka a literatury. V roce 1974 se rusínština stala jedním z úředních jazyků srbské Vojvodiny.

Ve všech dalších státech, které si rozdělily území Rusínů, od konce 40. let 20. století nastupuje „doba temna“, doba denacionalizace, etnocidy, kdy všemi prostředky byl potlačován i samotný etnonym Rusín.

Ihned po uvolnění společenských poměrů obnovili Rusíni zápas o svá národnostní práva. V únoru 1990 se v Užhorodě konala ustavující schůze Společnosti podkarpatských Rusínů. V září 1990 Společnost podkarpatských Rusínů schválila Deklaraci o návratu práv svébytného národa Rusínů a obnovení rusínské autonomie.

24. srpna 1991 vyhlásila Ukrajina suverenitu. Vzápětí zahájily ukrajinské nacionalistické kruhy boj proti Společnosti podkarpatských Rusínů. Své úsilí soustředily na rozbití jejího vedení.

Na konci roku 1991 se konalo referendum, ve kterém se pro samosprávu Zakarpatské oblasti (bývalé Podkarpatské Rusi) vyslovilo 78 % voličů. Výsledky tohoto referenda však dodnes nejsou ukrajinskou vládou respektovány. Až do zániku Československa na konci roku 1992 se dokonce ozývaly hlasy po opětovném připojení k Československu (na Pražský hrad napříkad za tímto účelem dorazila rusínská delegace).

Soudním rozhodnutím z roku 2002 byla rusínská národnost uznána pouze místně, avšak používat rusínštinu například na úřadech není možné. Ve školách se učí v ukrajinštině, rusínština může být vyučována jen jako dobrovolný předmět. Noviny, rozhlas, televize – vše zůstává ukrajinské.

Ostatní státy, kde Rusíni žijí, tzn. Slovensko, Česká republika, Polsko, Maďarsko, Rumunsko a další rusínskou národnost postupně uznaly. Na Slovensku byl rusínský jazyk kodifikován v roce 1995. V Prešově působí Ústav rusínského jazyka a kultury Prešovské univerzity, zdejší Divadlo Alexandra Duchnoviče je jediným profesionálním divadlem na světě, které hraje v rusínštině. Právě Rusíni z východního Slovenska po převratu v roce 1989 stanuli v čele rusínského obrození, podnítili založení Světového kongresu Rusínů.

Závěrem se chci zeptat, zajímá obyvatele České republiky osud Rusínů? Zajímá nás, jestli budou národnostní práva konečně přiznána také našim bývalým spoluobčanům, obyvatelům někdejší Podkarpatské Rusi? Tato záležitost se týká nás bezprostředně, je pro nás srozumitelná, je součástí našich dějin a Rusíni žijí mezi námi.

Miloš Malec

zdroj:http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/proc-nevyvesujeme-vlajku-Podkarpatske-Rusi-160521.htm

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Komentáře  

#1 Přemysl Javornický 2017-12-03 18:22
S Rusíny je nutno zacházet jak s etnikem, tedy národností. Je pouze na nich, s jakou slovanskou oblastí se cítí být více spojeni svými kořeny, zda s ruskou, slovenskou či českou. Pro nás, Čechy je ovšem jakákoli forma úvah o přidružení zcela mimo mísu, protože vznik Československa nezahrnoval integraci Rusínů pod společný stát a společný "českoslověnský národ" v tehdejší Masarykově koncepci před vznikem samostatného Československa. Teprve při jeho vzniku došlo na reakci na VŘSR a následné události v podobě odmítnutí bolševismu (spíše však trockismu a obyčejné nelidskosti tehdejší doby) s nabídkou připojení Podkarpatské Rusi k Československu, což bylo Rusíny přijato. Etnicky však mají Rusíni blíže k Rusům než ke Slovákům, natož k nám, Čechům. Současná RF by jim nepochybně poskytla velkorysou autonomii, ne-li vlastní republiku obdobně té Krymské. Totéž lze očekávat od převzetí juristikce a vlády DLR/LLR, pokud k ní dojde, což by znamenalo udržení celistvosti a obnovení stability Ukrajiny

Facebook komentáře