O selhávání elit

Takže k věci: Za druhé republiky (30.9. 1938 – 15.3. 1939) „rozpoutaly fašistické, ale i část katolických kruhů divokou kampaň proti všem hodnotám první republiky, proti demokracii a jejím představitelům Masarykovi a K. Čapkovi, jehož nakonec uštvaly k smrti.“ (Milan Otáhal: Ferdinand Peroutka muž přítomnosti, Melantrich 1992). Nešlo ovšem jen o Masaryka a Karla Čapka, na mušce měli odpůrci demokracie hlavně Edvarda Beneše, ale i další demokraty . E. Beneše dokonce chtěli soudit. Postoj k Edvardu Benešovi je lakmusový papírek demokracie. To platí i dnes, kdy mezi námi žijí lidé, kteří by nejraději postavili Edvarda Beneše před mezinárodní soudní tribunál. Druhá republika je období, ve kterém došlo k selhání části české inteligence, zejména její pravicové části a tzv. integrálních katolíků. Je to doba selhání elit.

Jeden poměrně známý katolický spisovatel tehdy doporučoval nebránit se uplatňovat poučky Hitlerova Mein Kampf do našich poměrů, jiný katolický básník horlil proti humanitě –„ výmětky ducha, největší svinstva, doslovná lež, otrávené studně“, katolicky výbojný časopis Řád označil demokracii za „ďáblovo dílo“ atd., atp. (viz Jan Rataj: O autoritativní národní stát, Karolinum 1997). Velice militantní byl spisovatel a básník Jaroslav Durych, ten už za první republiky volal: „ jen a jen katolictví má …právo, jen katolictví musí vládnout, poroučeti, vésti, mluviti a tvořiti a všecko ostatní musí býti velmi uctivě a pokorně zticha, chce-li, aby vůči tomu byla zachována tolerance. Stát se musí dostat pod protektorát katolictví.“ Celá společnost druhé republiky byla prosáklá rasismem a antisemitismem. Jistý novinář volal: „Nebát se účtovat, s nikým se nemazlit. Kdyby snad nestačily kriminály, koncentrační tábory také splní svůj úkol.“(Rataj). Ladislav Rašín v dopise Edvardu Benešovi do Londýna 7. listopadu 1938 napsal: „Nedělal jsem si a nedělám si iluzí o našem politickém životě. Netušil jsem však, že i v době tak tragické pro národ a stát jest v našem politickém životě tak málo rytířskosti, odpovědnosti a odvahy, ale zato tak mnoho podlosti, zbabělosti a bezcharakternosti a tolik touhy na národní katastrofě vydělat“ (Věra Olivová: Dějiny první republiky, Karolinum 2000).

F. Peroutka tehdy dokázal do jisté míry – ale jen do jisté míry – této atmosféře vzdorovat. Natolik to byl demokratický liberál spojený s Masarykem a Karlem Čapkem, že neváhal první republiku bránit. Peroutka považoval za svou přední povinnost podporovat „staré hodnoty“, naši národní existenci , svébytnost, náš duchovní život (Otáhal). Nicméně Peroutka vůči Němcům a Německu zaujímal loajální postoj. Stal se kritikem E. Beneše, kterého dříve podporoval, byl zásadně proti odboji. Onen známý výrok „Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky…Jestliže nemá být svět ovládán právem, nýbrž silou – buď naše místo tam, kde je větší síla a odhodlanost“, nenapsal Peroutka, ale Jan Stránský (Lidové noviny č.10/1938). Nicméně je tento výrok s Peroutkou a jeho Přítomností často a v celku nikoliv nelogicky, spojován (např. Václav Černý, Pavel Tigrid a konečně nedávno M. Zeman). V článku Nový poměr k Německu (Přítomnost č.52/1938) Peroutka napsal:“ V loyálním styku s německou říší chceme pracovati pro další život svého národa na prostoru, který nám zůstal.

Němci, kteří zejména nyní pěstují národní, filosofii, jistě uznají, že hodláme při tom zachovat svou svébytnost a že i v nové situaci učiníme vše, abychom se neproměnili v národ bezcharakterních jedinců.“

Peroutka těmito svými projevy loajality k Německu vyvolával kritiku i otevřený nesouhlas. Milan Otáhal o Peroutkovi napsal: „Někteří považovali jeho přístup i za kolaboraci s čímž nelze souhlasit, i když se jeho postoj blížil heslu, vytyčenému tehdy Jaroslavem Stránským nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výt s vlky“(zvýraznil JM). Jinak řečeno Peroutka jenom jinými slovy říká totéž, co vyjádřil Jaroslav Stránský v Lidových novinách.

Už za protektorátu v dubnu 1939 Peroutka napsal článek k Hitlerovým padesátinám pod názvem Dynamický život (Přítomnost č.17/1939). Peroutka nikde Hitlera výslovně neglorifikuje oslavnými přívlastky, ale ovšem ani nekritizuje, což samozřejmě tehdy nebylo možné, takže z článku vychází Hitler jako velká postava německých dějin, který dosáhl pronikavých úspěchů, zastínil Bismarcka, nasytil německou národní hrdost a položil meč na západní hranici (sic !). A který hrdina nežil dynamický život ! Hitler se stal autorem bible německého národa (Mein Kampf) a v poslední době se stal, jak píše Peroutka, ochráncem, protektorem či něčím podobným menšin neněmeckých národů, Vůdce a německý národ jedno jsou atd., atd. To bylo napsáno v době, kdy už nemohlo být pochyb o tom, kdo je to Adolf Hitler.

Profesor Rataj v citovaném díle píše: „F. Peroutka v Přítomnosti mystifikoval českou veřejnost důrazem na nutnost loajální spolupráce s Německem. V době, kdy se Německo již stalo určujícím československé vnitřní politiky, psala Přítomnost, že se Němci žádným způsobem nechtějí vměšovat do čs. záležitostí. Peroutka odsuzoval českou servilitu vůči Němcům, avšak na druhé straně prosazoval na české straně porozumění a vstřícné postoje k Německu. Vycházel přitom z naprosto nepodložené představy o gentlemanském vztahu nacistického Německa k poraženému soupeři (zvýraznil JM), z víry, že Německo dá Čechům a Slovákům prostor pro národní rozvoj. Přesvědčoval českou veřejnost o možnosti loajální spolupráce s Německem“.

Ta loajalita k Německu nebyla F. Peroutkovi nic platná. Na podzim 1939 byla Přítomnost zastavena, F. Peroutka zatčen a uvězněn v koncentračním táboře. Nacisté se snažili přemluvit Peroutku ke spolupráci. Ten to ale odmítl.

Jan Čulík (Britské listy, 3.2. 2015) upozornil na ještě jeden problematický článek F. Peroutky: 22. února 1939 č. 8 vyšel v Přítomnosti článek pod názvem Češi, Němci a židé. Při čtení tohoto článku jsem měl nepříjemný pocit. Peroutka vysvětluje, proč u nás nebylo půdy pro vznik“ kulturního antisemitismu“ – bylo totiž v české kultuře málo židů, zatímco v Německu bylo židovských literátů a novinářů příliš mnoho a ti kazili německého ducha Jest věcí Němců samých, napsal Peroutka, jak to chtějí posuzovat se stanoviska svého bytí. Ale je pravda, že polévka byla přesolena.

Poslouchával jsem komentáře Ferdinanda Peroutky na Svobodné Evropě již v padesátých letech. Byly zvláštní, lišily se od standardních komentářů ostatních redaktorů, jako byl Pravdomil Bašta, strýc Josef Konopa, otec Křišťan aj. Vanul z nich jakýsi smutek zatrpklého muže. Poslouchal jsem asi i jeho poslední komentář, kdy asi tušil, že je poslední, včetně jeho trochu zvláštního smutného přání: Vidět chodit pít jeleny. F. Peroutka byl nesporně výrazná postava naší žurnalistiky, nebyl ale neomylný, dělal chyby jako dělá každý člověk. Nechtěl selhat, ale za druhé republiky a na počátku protektorátu se mu to ne vždy podařilo. Pan Ovčáček má pravdu, když tvrdí, že některé Peroutkovy články neměly být napsány.

Závěrem. Prezident Zeman necitoval přesně, ale pokud jde o Ferdinanda Peroutku, nedopustil se žádného závažného omylu.