Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Nemravnost superbohaté elity

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Zvykli jsme si už? Zvykli jsme si na to, že mocní a bohatí prostě odmítají platit daně a okrádají tak společnost, která jim pomohla k bohatství?
Jednou za rok budeme předstírat zděšení po dalším úniku informací, ale jinak jsme přistoupili na to, že reálné kroky nikdy nepřijdou? Chceme opravdu akceptovat, že daně mají platit pouze lidé z nižších a středních vrstev, zatímco ti z vyšší třídy jsou nedotknutelní? Kdybych si to myslela, tak vstoupím do pravicové strany, které by nemuselo vadit, že někteří lidé pohrdají státem, svými finančními závazky vůči němu a svými spoluobčany, na které chtějí daňovou zátěž hodit, zatímco jejich peníze si leží ladem v daňových rájích. Jsem však představitelkou levice a trvám tedy proto na tom, že se tento problém již skutečně musí začít řešit.

  • nemravnost-superbohate-elity

LuxLeaks, SwissLeaks, Panama Papers, Bahama papers a Paradise Papers. Všechny tyto kauzy by měly zvednout ze židle každého, kdo poctivě platí daně. Učitelka, pokladní, pošťák, horník či třeba státní úředník jsou srozumění s tím, že z peněz vydělaných svojí každodenní prací odvádějí část na opravu silnic či nemocnic, na platy policistů, vojáků nebo na chod státních institucí. Pak tu ale máme elitu bohatých, kteří nám v podstatě vzkazují, že oni na to přispívat nemusí. Ve světle těchto kauz ztrácí svůj význam okřídlené rčení, že na světě jsou jisté jen dvě věci – smrt a daně. Multimilionáři a miliardáři žijí v přesvědčení, že pro ně platí jen ta první jistota. Jsem přesvědčena, že Jeremy Corbyn to řekl nejlépe – společnost je podle něj poškozena „superbohatou elitou, která opovrhuje jak daňovým systémem, tak námi všemi.“

Přitom žijeme ve světě, kde 1 % nejvíce majetných vlastní 50,1 % světového bohatství (před finanční krizí z roku 2008 to bylo 42,5 %), 10 % nejbohatších vlastní 89 % světového bohatství. Platit daně je však asi proti společenskému bonmotu, a tak se ekonomické nůžky mezi těmi nejbohatšími a námi ostatními stále rozevírají. Pro 99 % škrty, pro 1 % daňové ráje. Tohle je ta opravdová krize, která se odehrává za obrazovkami. Tohle je to, co ničí svět a naděje na spravedlivou společnost.

Evropská unie podle Gabriela Zucmana z Kalifornské univerzity v Berkeley přichází o pětinu všech vybraných firemních daní, což ročně odpovídá 60 miliardám eur (některé další analýzy hovoří až o 190 miliardách eur ročně). Celkem je v daňových rájích uskladněno sedm bilionů eur majetku. Organizace Glopolis odhaduje, že Česká republika přichází v daňových rájích o 21 až 57 miliard korun ročně. Jenom se zamyslete nad tím, co jiného by se s těmito penězi dalo dělat. O kolik by se mohly zvednout platy učitelům, doktorům, sestřičkám, policistům apod.? Pravice stále nadává na státní dluh – nepomohly by tyto peníze? Nepomohly by důchodcům, na které stát na zvysoka kašle a za celoživotní práci je odměňuje almužnou? Kolik by se za ně mohlo postavit nemocnic pro skutečně potřebné a zranitelné?

Daňové ráje používají princip absolutního bankovního tajemství v kombinaci s nulovým zdaněním, čímž k sobě lákají kapitál a příjmy, jež by měly být zdaněny v jiných státech, a vytvářejí tak škodlivou daňovou soutěž a podkopávají spravedlivost daňových systémů. Celé situaci také nepomáhají daňové úniky díky společnostem, které se snaží vyhnout zdanění tím, že vytváří složité vnitřní struktury, a tím, že zneužívají mezery v daňových zákonech. Firma A například může poslat peníze firmě B, která na oplátku najme firmu A, aby jí poradila, co má s obdrženými penězi dělat. Firma A pak navrhuje firmě B, aby investovala do obrazů, drahých vín, jachet apod., které pak rovnou měrou využívají jak lidé z firmy A, tak B (což jsou většinou ty samé osoby pod dvěma firmami). Všichni jsou spokojení a vše je zcela legální. Jestli není tohle projevem nemravnosti a pohrdáním celospolečenským systémem, tak nevím, co to je.

Co s daňovými ráji?

Nechci být stále svědkem toho, jak se mlátí prázdná sláma, zatímco jsou jedni na jachtě a druzí pracují (v Čechách navíc za naprostý pakatel). Dávám proto několik návrhů řešení boje s daňovými ráji.

  1. Černá listina – Seznam zemí, které mají nulovou či téměř nulovou korporátní daň. Bytí na seznamu by mělo mít tři důsledky – sankce ze strany EU (myšleno zejména hospodářské sankce), ztráta přístupu k finanční podpoře z Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, poškození pověsti.
  2. Veřejný registr vlastníků firem – EU a členské státy musí mít zcela jasno v tom, kdo vlastní jaké firmy. Jedině tak budeme moci lépe odhadnout, kdo má kolik kde zaplatit na dani.
  3. EU musí mít jasnou definici pro daňové ráje – respektive musí být jasně určeno, co je legální daňovou optimalizací a co už je překračováním zákona. Tato definice by podle mého soudu měla možnosti optimalizace daní významně omezit. Bohatí nemají platit menší daně jenom kvůli tomu, že mají drahé a schopné právníky.
  4. Omezení přesouvání sídel firem – Firmy by si měly přestat měnit svá sídla podle toho, kde budou moci platit menší daně. Daně se mají platit v zemi, ve které k zisku došlo.
  5. Reporting zisků v každé zemi zvlášť – Díky tomuto opatření by byly nadnárodní korporace nuceny vykazovat svoje zisky dle zemí, ve kterých tyto zisky vznikly. Občané i úřady by tak měli přístup k relevantnějším informacím o činnostech korporací v daných zemích.
  6. Automatická výměna informací – Problémem je, že daňové ráje samozřejmě nezveřejňují informace o svých klientech. Standard zavedený OECD je takový, že informaci, kterou hledáte, musíte vlastně už předem znát (jméno daňového podvodníka, údaje o jeho bankovním účtu apod.). Potom můžete příslušné autority v daňovém ráji kontaktovat a začít si probojovávat cestu skrze místní soudy, abyste dostali potvrzení informace, kterou už znáte. Je na čase, aby byl nepoužitelný systém OECD vyměněn za systém automatické výměny informací. Daňové ráje musí tento nový systém přijmout, jinak budou čelit protiopatřením, viz bod 1.
  7. Dobrovolná nevědomost jako trestný čin – Daňové úniky jsou sice ve většině zemí trestné a jejich strůjci mohou skončit ve vězení, nicméně účetní, právníci a bankéři, kteří pomáhali tento zločin spáchat, odejdou bez trestu. Dobrovolná nevědomost v problematice daňových úniků – tedy záměrně se svého klienta na nic neptat – není v pořádku. Měly by se zavést tvrdé tresty pro prostředníky, kteří svým klientům pomáhají umožnit daňové úniky spáchat.
  8. Odebírání licencí bankám, které se na nekalých daňových praktikách podílejí – případně „pouze“ významně zvýšit pokuty.

Stále čekáme na novou vládu a „užíváme“ si tak období politických šarvátek a trapných půtek. Až tato komedie skončí, doufám, že začne celospolečenská debata na téma, které zapříčiňuje ožebračování státu a tedy i všech jeho občanů. Jak může stát, který chce bojovat za spravedlnost a lidskou důstojnost, přehlížet fakt, že ve společnosti očividně neplatí stejná pravidla pro všechny? ČSSD a ANO možná mají za příživníky živnostníky, ale já se domnívám, že jimi jsou primárně ti, co ohýbají zákony a jezdí v luxusních autech po silnicích, které se z jejich peněz nezaplatily, jelikož je prachsprostě ulili do daňových rájů. Boj proti daňovým rájům považuji proto za principiální a zcela nutný pro sociálně-ekonomickou stabilitu státu. Zákony a pravidla mají chránit ty nejzranitelnější a nikoliv neohrožené šíbry, kteří chtějí být jen bohatšími. Stát musí vytvářet společnost pro všechny a nikoliv jenom pro boháče a jejich účetní, právníky a bankéře. Po nové vládě tedy požaduji, aby již neakceptovala nemravnost superbohaté elity, donutila ji platit její spravedlivý díl z daní, nebo jim rovnou odevzdala klíče od Strakovy akademie.

Autor: Kateřina Konečná

Zdroj: https://konecnakaterina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=635388

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře