Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Démos-demo-demokracie I.

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

„Existuje jeden univerzální zákon. Tím zákonem je spravedlnost. Spravedlnost tvoří základní kámen práva každé země.“ (Alex de Tocqueville)
Pokrokový, spravedlivý a vysoce humánní společenský řád je obvykle připisován demokracii. Nic lepšího než demokracii zatím lidský mozek nevymyslel, alespoň tak to tvrdí všichni, kdo v ní žijí nebo chtějí žít. Mnoho takto smýšlejících lidí se také řídí heslem, že práva a svobody jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových sil.

Vzorovým příkladem některým demokraticky smýšlejícím lidem byla a je Amerika. Země zaslíbená, země neomezených možností, která ratifikovala smlouvy o lidských právech mnohem později než některé jiné státy a stala se demokratickým vzorem i pro mnohé české osobnosti.

Co tedy vedlo lidi k přesvědčení, že americký demokratický systém byl a je nejlepší? Připomeňme si tedy důkladněji, jaký byl vlastně demokratismus v USA, jenž fascinoval některé lidi a fascinuje je dodnes. Já osobně si tedy demokracii představuji úplně jinak. Ale proti gustu..?

  • demos-demo-demokracie-i

Po Občanské válce se v USA stala politická korupce obecným jevem. Přesně toto napomohlo komercializaci a organizaci zločinnosti a neřesti. Policie a političtí protektoři byli korumpováni pravidelnými platbami. Nad zločinem se přivíraly oči a nastavovaly se kapsy. Tehdejší městský tisk neustával v odkrývání skandálů, což podporovalo rozhořčení veřejnosti natolik, že na přelomu století se zformovalo reformní hnutí orientované na zajištění politické odpovědnosti držitelů veřejných funkcí. Žel, trvání hnutí mělo velmi krátkou životnost. Už v roce 1910 byl v amerických městech problém zločinnosti ještě větší než kdykoliv předtím. Ani aparát sociální kontroly nebyl dostatečně připraven na zvládání problémů takového rozsahu. Všechny problémy se kumulovaly a pramenily hlavně z těžko uvěřitelného chaosu, který vládl v městských částech. Kriminální čtvrtě s pouličními gangy a korupce byly charakteristické rysy velkých amerických měst. Vzhledem k těmto skutečnostem se kolem roku 1920 Národní komise (WFK) rozhodla o záhajení podrobného šetření pro dodržování a uplatňování zákonů. Závěry byly šokující. Poškodily důvěryhodnost trestních soudů. Rozpoutalo to dlouhotrvající veřejnou diskuzi na jejímž konci dospěla Amerika k závěru, že její justice je nepraktická, zastaralá a vysoce poznamenaná korupcí.

V polovině roku 1929 byla Amerika zemí dostatku. I průměrní občané měli v té době před sebou perspektivu zdánlivě neomezené prosperity. Ekonom Irving Fisher ujišťoval národ, že ekonomika země se nachází na vysoké úrovni, která přetrvá. Prezident Herbert Hoower prohlásil, že boj s bídou už není fata morgána. Došlo zase na revizi let předešlých. Amerika dospěla opět k jednoznačnému závěru, že její justice je pořád zastaralá, nepraktická a poznamenaná korupcí. Patřila sem úroveň bezpráví při uplatňování zákonů a nízká kvalita zákonného postupu v soustavě soudů. Hodně se také mluvilo o skoncování s bídou, ovšem národní důchod kolem roku 1931 už byl snížen na polovinu. Další rok, tedy 1932, dosáhla nezaměstnanost nejvyšší úrovně v historii, začaly krachovat banky. Kolonie nuzných chatrčí, které vyrůstaly na perifériích každého amerického města, dostávaly jméno „Hoovervilles“. Tuto mizernou dobu znají Američané pod názvem „Velká krize“. V té době se vyrojil nový druh zločinců vyzbrojený poloautomatickými zbraněmi a rychlými auty. Tato armáda ozbrojenců prováděla hlavně bankovní loupeže a využívala přitom masy nezaměstnaných. Tito lidé neměli co ztratit a neměli žádný důvod tlačit na to, aby se provedla jakákoliv reforma trestní justice. V Evropě se také Němci potýkali s vlastní hospodářskou krizí. A právě krize byla hlavním spouštěčem toho, že nacistická strana v Německu vedená Adolfem Hitlerem získávala čím dále více sympatizantů a zatím jen plánovala budoucí válečné tažení, v USA už se ovšem naplno bojovalo proti po zuby ozbrojeným bandám zločinců přímo v ulicích. Americký systém měl tolik práce a problémů s vlastními zločinci, že teprve po útoku na Pacifickou flotilu v Pearl Harbore si naplno uvědomil, že se něco vážného děje i jinde ve světě. A tak pak veškerou energii amerického národa naráz pohltily naléhavé úkoly druhé světové války a na reformu zase nezbyl čas.

Amerika vyšla z války jako nejsilnější země v dějinách lidstva. A to nejen z hlediska vojenské moci, ale i z hlediska ekonomického a technologického. Válka vlastně ukončila tzv. „Velkou krizi“ a vedla Ameriku k poválečné prosperitě. V roce 1947 vyráběly USA 57% oceli světové produkce, 67% ropy a 43% elektrické energie. Ve vlastnictví Američanů byly tři čtvrtiny všech automobilů na světě. Průměrný důchod byl několikanásobně vyšší než v jiných zemích. Nezaměstnanost se stabilizovala na úrovni cca 3 miliony, což bylo zhruba 5% tehdejších pracovních sil. V této době, bohatá poválečná společnost s nadbytkem zdrojů, žila představou luxusních domků a elektrifikovaných kuchyní. Otázka justice a spravedlnosti opět nepatřila k nejvyšším prioritám a tak se odsunula zase do pozadí. (V období let 1950-1960 vzrostl počet vlastníků domů z 9 milionů na 33 milionů).

Báječná padesátá léta byla desetiletím marnotratnosti, všelijakých domněnek, že nastal sladký život a skvělé časy. Zničená Evropa se pomalu vzpamatovávala z šílených hrůz druhé světové války a v poválečném chaosu dávala dohromady zničená města, vůbec celou infrastrukturu a snažila se najít nějakou logickou poválečnou cestu nového rozvoje pro města i venkov, která neskončí dalším Osvětimem nebo něčím horším. Američané poslouchali Elvise Presleyho a chodili do biáku na Jamese Deana. Psal se americký zlatý věk „prostoty a nevinnosti“ v auťácích zvaných „žihadla“ a ve víru hudebních i filmových zábav. V roce 1946 bylo v zemi jen 7 tisíc televizorů. Do roku 1950 vystoupal jejich počet na několik desítek milionů. Američané trávili více času před obrazovkou než v práci. Pro sociálního kritika Michaela Harringtona to však nebyla jen doba nadšení a spokojenosti. Byla to doba zábavného utrácení života a absolutní morální katastrofy. A taky doba vtíravého strachu a podezřívání. Lidé žili uvězněni ve městech, skvěle oblečeni, domestikováni a ignorovaly se problémy bídy, sexuální a rasové diskriminace, ekologie a militarismu. Studená válka se Sovětských svazem, vývoj vodíkové bomby a podvědomá hrozba komunistické infiltrace byly realitou, která vykrystalizovala do obviňování, podezírání, udávání, strachu a do hysterické antikomunistické honby na čarodějnice pod vedením senátora J. McCarthyho. Vidina bomby se vznášela nad Amerikou po celá padesátá léta. Většina Američanů věděla, že zločinci jsou na všech úrovních společenské struktury, ovšem pozornost se soustředila hlavně na „ohrožení domácími komunisty“, na studenou válku se SSSR a na válku v Koreji. Když v březnu 1954 Američani provedli první výbuch vodíkové bomby, lidé začali zběsile budovat soukromé a veřejné kryty. Na pracovištích i ve školách se prováděly běžně letecké poplachy a cvičení na přežití. Přestože národ věděl, že justiční systém je vrchovatě naplněn problémy, pořád zapomínal na jejich závažnost a temnou hloubku.

V roce 1957 byl jmenován prezidentem největšího odborového svazu v zemi (Svaz řidičů nákladních aut) jistý Jimmy Hoffa. To by nebylo nic neobvyklého. Jenomže tento muž byl odhalen již dříve, senátorem z Arkansasu Johnem L. McClellanem, jako prvotřídní mafián. A tak se mnozí Američané začali pídit, jak je možné, že může dojít k takovému pochybení v jejich demokratickém systému a začali hlasitě pochybovat o základních koncepcích morálky a spravedlnosti. Korunu tomu všemu nasadilo to, že se do domu Josepha Barbaru sjelo, téhož roku v listopadu, 75 největších zločineckých vůdců ze všech koutů světa. Tím se definitivně posílilo přesvědčení, že zločin představuje mezinárodní a celostátní alianci, která má kontrolu nad mnoha odvětvími a vládními rezorty. Aby toho nebylo málo, začala se povážlivě zvyšovat kriminalita mladistvích a pouliční kriminalita. Kriminalita už neexistovala jen v chudých chatrčích. Bujela i na předměstí. Sociální zlo bylo široce rozšířené a dřímalo v pozadí sílící rebelie mládeže. Komunikace mezi dospělými a dětmi totiž totálně selhávala. Zoufale chyběly kladné, morální autority. Masová migrace na předměstí zhoršila situaci ve městech. Američané navíc propadli automobilům jako nikdy předtím. Počet registrovaných automobilů se zvýšil o cca 22 milionů. Totální závislost na automobilech přinesla svou daň. Zhroucení hromadné dopravy, zácpy, rychlé vyčerpávání fosilních paliv a drastické znečištění ovzduší.

Všechny problémy, které se ignorovaly už od počátku dvacátých let, začaly vyplouvat na povrch v celé své ošklivé obludnosti. V USA začalo nejnásilnější období ve dvacátém století. Problémy s vynucovanou konformitou, rasismem, korupcí a zločinem, vzpoury mládeže, problémy kulturních hodnot, které kanonizovaly marnotratnost a spotřebu a další nové problémy. Mládež se potýkala s vynucováním konformity, s průhlednou sexuální morálkou, se souborem zákazů a příkazů, které zdůrazňovaly předsudky, marnotratnost, servilnost, úspěch a souhlas. Mladí si nedovedli vysvětlit absurditu a chaos toho všeho. Všechny tyto rozpory se podepsaly na etice teenagerů, která obsahovala soubor negativních hodnotových soudů o smyslu života a jeho podstatě. Proti sobě stáli aktivisté za lidská práva a Ku-klux-klan. Situace v ghettech byla neúnosná. Vzpoury, které vznikaly, byly vyvolávány bídou, rasismem a zhoršením podmínek v chudinských čtvrtích. Tak, jak rostlo bohatství jedněch, prohlubovala se bezútěšná bída druhých. Do roku 1967 vybuchovala povstání v ghettech po celé zemi. Docházelo i k bitvám na půdě vysokých škol a univerzit, kde do studentů, kteří protestovali proti Vietnamské válce, stříleli národní gardisté a policisté.

Začala také revoluce proti protestanské etice a buržoaznímu americkému pojetí života. Revoluce proti zdůrazňování všeho co zavánělo prací, povinnostmi, morálkou, úspěchem a vyzrálostí. Vznikla tzv. protioficiální kultura. Její vyznavači odmítali tradiční hodnoty americké kultury. Žili v komunách, psali poezii, užívali hojně drogy, poslouchali psychedelický rock, četli Tibetskou knihu mrtvých a nadšeně přijímali učení mystických náboženství. Začalo se jim říkat „odpadlíci“, „narkomani“ nebo „hippies“ (termín vymyslel dopisovatel San Francisco Chronicle v létě roku 1965). Pak se vyrojily „Děti květin“ a tzv. „Léto lásky“. Vše začalo přesně 25. března 1967 v Centrálním parku v NY. Zde se shromáždilo 10 tisíc mladých lidí, aby uctili lásku. Drželi se za ruce, zpívali, pouštěli balónky a náruživě fetovali. Na velikonoční neděli se také na podobném happeningu na Západním pobřeží setkalo dalších 15 tisíc mladých lidí. A tak se křižovatkou Léta lásky stala čtvrť San Francisca zvaná Haight-Ashbury. Do San Francisca se začali sjíždět další a další lidé pro lásku a květiny. V „Haight“ se začali scházet i satanisté, násilníci a narkomani. Zločinci některých motocyklových gangů se snažili ovládnout trh s narkotiky. „Léto lásky“ skončilo 8. října 1967 brutální vraždou Lindy Rae Fitzpatrickové v NY. Její tělo našli v kotelně činžáku na Lower East Side. Její obličej byl rozbitý na kaši, byla čtyřikrát znásilněna. Toto Dítě květin bylo jednou z mnoha, které toho léta místo lásky potkala nepěkná násilná smrt. Tentýž týden spálily jiné „Děti květin“ šedou rakev s nápisem „Léto lásky“. Léto „lásky“ skončilo.

Následovala i řada krveprolití politického charakteru. Jmenujme si ty nejznámější případy. V roce 1963 byl zavražděn prezident Kennedy, čímž se připočetl jako čtvrtý do řady zavražděných prezidentů USA. V roce 1967 byl zavražděn George Lincoln Rockwell, vůdce nacistické strany, extrémistické pravicové organizace, která se zasvětila „záchraně“ Spojených států před komunisty, Židy a černochy. V roce 1968 byl zavražděn černošský vůdce za občanská práva Dr. Martin Luther King Jr. a také senátor Robert Kennedy.

Neschopnost celého demokratického systému a trestní justice, zvládnout rostoucí anarchii a chaos, byla naprosto zřetelná. V multikulturní Americe narůstaly oprávněné obavy ze stále se zvyšující kriminality a s tím samozřejmě rostla i nespokojenost se stávající prevencí a kontrolou. V květnu roku 1965 se kriminalita dostala na první místo nejdůležitějších problémů země! A tak byla zahájena v červenci téhož roku „Válka Johnsonovy administrativy se zločinem“. Byla ustanovena Prezidentská komise pro výkon zákonů a spravedlnosti. Tragikomické na tom je, že její členy neznal ani prezident Johnson ani Američané. Přesto měla zahájit novou éru trestní odpovědnosti v USA.

Rekapitulace šedesátých let je taková, že do konce toho desetiletí se počet vražd zvýšil o 76%, znásilnění o 121%, těžkých ublížení o 117%, loupeží o 224%, počet vloupání o 142%, krádeží o 245%. Celkově vzrostla kriminalita v tomto období o 144%. Zvyšoval se počet psychopatů, sériových i masových vrahů. Zločin, násilí a vzpoury provázely celá šedesátá léta.

Zdroj: http://drunecka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=599440

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře