Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Břetislav Olšer: Jak zapít skuru i Boží zrození aneb Král je mrtev, ať žije král...

  • havel_vlajka_na_zdi
Život je smrtelná choroba. S tím nic nenaděláme. Některé věci zkrátka nezměníš. Byly, jsou a budou hrady i podhradí, lidé na zámcích i v podzámčí. Vždycky se napřed loučili poddaní, potom šlechta. Dnes jsou to V.I.P. státníci, kteří na hradě vystřídají občany. Srovnávat množství truchlících na pohřbu T. G. Masaryka s dnešní pietou za Václava Havla je při vší úctě poněkud mimo mísu.

Když v roce 1937 zemřel Masaryk, nebyly televize, ani internet, mobilní telefony a bezpočet bulvárních i jiných médií, živících se pouze reklamou a svým nákladem. Tisíce lidí, kteří se dozvěděli zprostředkovaně tu nemilou zvěst, putovali se skutečným smutkem v srdci v době bez tryskových letadel nejrůznějšími povozy i mnoho dnů, aby dorazili včas na pohřeb svého „tatíčka". Praha přesto praskala ve švech... (skoro jako na Staroměstském náměstí 3. července 1942 během přísahy české věrnosti Velkoněmecké říši...)

Dnes? Václav Havel by se vyděsil, jak mu národ kazí renomé. Zapneš televizi, pieta na živo, zalistuješ v tištěných médiích, pieta, otevřeš krabičku cigaret, pieta, vypáčíš konzervu – pieta. Now the old king is dead! Long live the king... Král je mrtev, ať žije král. Kdysi se to týkalo též králů Saula a Davida, dnes Václava Havla a jeho následovníků. Navíc jsme zjistili, že Marta Kubišová, jež dělala Havlovi svým zpěvem "Modlitby" ideální kulisu sametové revoluci, byla jaksi "nedopatřením" vyloučena z hostů V.I.P? Teprve pozdě odpoledne byla pozvánkou obeslána. A to jsem si naivně myslel, že je rozhádaná s Helenou Vondráčkovou a ne s Dášou Veškrnovou... Já bloud si myslel, že své děti "požírá" pouze ta francouzská revoluce... I přesto jsme zapili skuru, přesně podle rozverného dokumentu "Občan Havel", a teď čekáme na Boží zrození. Je to balzám na virtuálním smutkem zničenou lidskou duši. Boží zrození v Betlémě.

Vzpomínám na tento biblický příběh každý rok. Letos je tento symbol zrození nového života ve znamení smrti Václava Havla. O to víc mě blaží připomenutí valašských Vánoc mých klukovských let, nejkrásnějšího období mého života. Možná nebyly banány, marně byste ale též hledali televizi, mobily, PC či internet, zato bylo štěstí na rozdávání. Možná to zní až příliš pateticky, i když můj otec jako venkovský učitel přišel kvůli své víře o práci, Horáková, Píka a Slánský o život, my o iluze, ale zůstal blažený pocit, že člověk má svobodu v sobě a že mu ji nemůže vzít ani lidská zloba, vězení či rozorávání mezí a ničení remízků.

Znal jsem Slánského rodinu ve vyhnanství na severu Moravy v Rázové, odkud musel paní Slánská chodit pěšty do práce, jelikož ji lidé jako ženu zrádce nechtěli pustit do autobusu. Osobně jsem se setkal s jeho synem, velvyslance Slánským v Bratislavě. Jeho otec nebyl kat, ale pouze Žid, který nesměl žít...

Věřili jsme, že Bůh není v kostelích, synagogách a mešitách, ale pouze a jen v každém z nás. Bydleli jsme uprostřed nejkrásnějších valašských kotárů, sršaté smrky, jedle, borovice, břízy, buky a duby, přes zahradu nám jezdil parní vláček, za nímž se každý večer táhla kometa toho nejkrásnějšího jiskrového ohňostroje, a za kolejemi už byl les. Dubčí, Skalka, Šerka, Janovsko... Zima v něm byla nejkrásnější.

U nás doma to vonělo čerstvou jedličkou od pana lesmistra. lineckým, vanilkovými rohlíčky, rumovými kuličkami a plněnými košíčky a perníčky. Maminka je vykrajovala z těsta ve tvaru zvířátek. Boží atmosféru násobily svíčky a prskavky, jejichž třpyt se odrážel v baňkách. A purpura, která rozbušila každé dětské srdíčko... A pak událost nejbáječnější – půlnoční mše. Bylo plno mrznoucího sněhu, chroupal pod nohama a z celé vesnice se scházeli pod kopečkem lidé, zdravili se, přáli si a pak pomalu stoupali ke kostelu. Bylo slyšet varhany, koledy, hroby byly plné svíček. V kostele zavonělo kadidlo a zněly úžasné koledy - Tichá noc, Narodil se Kristus Pán, Půjdem spolu do Betléma a další. Táta se svým basbarytonem a zpíval v Rybově mši. Mně stačil tenkrát desetník, abych ho vhodil do pokladničky u Betlému před oltářem, za což mi u kasičky sedící figurka černouška poděkovala mnohonásobným ukloněním své hlavy.

Po skončení mše jsme se šli ještě poklonit na hřbitov svým drahým. A když jsme se vraceli domů, máma mi půjčila svůj rukávník, abych nemrzl. Připomněla mi noblesní paní lesmistrovou od nás ze vsi, jež nosila čepici, kožich i rukávník ze sobolích kožíšků, jako Anna Karenina. Na ženách se mi ty rozkošně elegantní doplňky moc líbily. Jejich ruce skryté v oválném kožíšku jim slušely víc, než zastrčené hluboko v kapsách. Táta nechal u kožešníka Faixe udělat rukávník i pro maminku. Byl z hebké králičí srsti. Hřál jsem si v něm své promrzlé prsty. Maminka si do něho dávala kapesník a modlitební knížku s růžencem. Vypadala s ním elegantně, i když k němu nosila obyčejný zimník a byl jsem hrdý, že jí to slušelo. Později jsem nabyl přesvědčení, že se rukávníky přestaly nosit kvůli lobby rukavičkářů a samoobsluhám, jež zatěžovaly ruce žen taškami s nákupy.

Dnes se zase chystáme na Vánoce. V Ostravě. Kdo z mladých vám uvěří, že někdy neexistovaly mobilní telefony? A co tedy vrtá naší mládeži v hlavách? Vystihl to můj přítel Ivan Kratochvíl ve třech bodech: 1. Svět bez mobilu? Seš ňákej divnej, ne? 2. Vánoce? Ty sou přece proto, aby se fotřík pumpnul, ne? 3. Kristus? Příchod? Von je nějak významnej a přijde? Nepřiletí? To von asi nebude úplně normální, co? Nebo jo...?

Letos se prý za vánoční nákupy utratilo málem nejvíc v historii. A kdo neměl, ten si vypůjčil. České domácnosti už mají dluhy za více než bilion a půl korun. Mnozí si už půjčují, jen aby splatili úroky z loňských dluhů. Exekutoři po každých Vánocích střídají anděly a čerty i tři krále. Inu, jiná doba, jiný mrav... Místo kadidla marihuana, hašiš, extáze a pervitin, mešní víno nahradila whisky, nevinnou Pannu Marii kněžky lásky a Narodil se Kristus Pán hity skupin Pražský výběr, či divného klonu muzikantského génia s hudebním hluchem zvaného PlasticPeople of the Universe. Toho klonu, který bude hvězdou loučení s Václavem Havlem v Lucerně... Místo Pujdem spolu do Betléma či Tichá noc zazní jistě texty mnohem impozantnější. Říkají si "Vymlácený rockový palice...", jimž padne jak ilitý popěvek: "Kecy, fóry, nemakáme, to si radši nožku za krk dáme. Ať civí, kdo se diví..." či ještě vynalézavější ... "běžím s hovnem proti plátnu a to hovno v plátno zatnu"...

A kdysi hodně daleko od nás Panna Maria s Josefem tak dlouho bloudili po Betlémě a nikdo se neslitoval nad těhotnou ženou, až se ocitli v obyčejném chlévě s domácími zvířátky. Jinde nebylo místo. Ani v hostincích a ubytovnách, prostě pro naši prvorodičku zbyl jen chlad, hlad a nouze. Stalo se totiž v oněch dnech, kdy vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli zapsat, každý do svého města, tedy i Josef s Marií v očekávání...

Pár tisíciletí přeběhlo a všechno je dnes úplně jinak. Jak o tom zpívá Jarek Nohavica ve své písni „Pane prezidente!" - ..."pro co jiného jsme přece zvonili klíčema na náměstích...?" No přece proto, aby konečně mohli lidé říkat a psát, co si myslí...

Inu, král je mrtev, ať žije král... Ale víme který...

Břetislav Olšer

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře