Analýza komunikační strategie vlády s obyvatelstvem v otázce kočkování

VYSTRAŠENÍ. Vládě se podařilo část lidí vyděsit – ti byli první, kteří se nechali naočkovat. Tito lidé se absolutně neptali po původu, složení a vedlejších účincích vakcín, natož na obsah smluv s výrobci a dodavateli preparátů.

STÁDNÍ. Když lidé tohoto druhu viděli, že jejich sousedé, přátelé, známí a kolegové se očkovat nechají, nechtěli zůstat stranou. Nechtěli vyčnívat a spoléhali se na stát a na instinkt davu.

PODVEDENÍ. Další část se vládě podařilo zmanipulovat apelováním na jejich ohleduplnost vůči ostatním tím, že slibovala, že očkování brání šíření nákazy. Tito lidé mají pocit, že se „obětovali“ pro ostatní, protože si již částečně uvědomují vysoká rizika, která jsou s očkováním nutně spojena.

ŠKODOLIBÍ. Čtvrtá část lidí, kteří by z „pouhých“ zdravotních pohnutek na očkování nešli, musela být „přesvědčena“ slibem, že neočkování budou diskriminováni a oni nikoli. Tito lidé jsou již v podstatě informováni o rizicích, ale stálo jim to za to, aby se zařadili mezi privilegovanou skupinu, mohli „normálně“ žít a nebyli předmětem šikany ze strany státních institucí a spoluobčanů. Tyto osoby vědomě vyměnily své SOUČASNÉ POHODLÍ za své ZDRAVÍ V BUDOUCNOSTI. Mají tendenci rizika do budoucna zlehčovat, aby si své rozhodnutí pro sebe zdůvodnili.

VYDÍRANÍ. Pátá část jsou lidé, kteří by na vakcínu dobrovolně nikdy nešli, ale jsou předmětem totálního vylučování z běžného života jak ze strany vlády, tak i ze strany značné části svých očkovaných spoluobčanů. Jsou rovněž obětí morálního vydírání – nechtějí, aby se na ně pohlíželo jako na osoby bezohledné a sobecké.

O skutečné dobrovolnosti lze mluvit pouze v případě první skupiny, a to ještě s výhradou, že strach byl částečně (možná úplně) vyvolán uměle. Pokud bylo cílem vlády nikoli potlačit domnělou pandemii, ale prostě jen na příkaz „odkudsi“ naočkovat maximum lidí, pak to ve všech uvedených případech byla určitě správně zvolená strategie.

Jsou tu ale ještě skupiny, které doposud odolávají. Z logiky věci vyplývá, že těchto osob nutně ubývá. Posuzovat dosavadní odpůrce je možné pouze podle druhu a síly motivace:

Nejlogičtější je zde obava o vlastní zdraví a nedůvěra v současné a budoucí vládní kruhy. Zbylí odpůrci jsou zpravidla silné individuality, lidé nekonformní, zásadoví, nebojácní, nezlomní, odolní, ale hlavně přemýšliví a přirozeně inteligentní.

Ač se to někomu na první pohled nezdá, jde zároveň o lidi s určitým intelektuálním a emočním přesahem, o lidí sociálně cítící, kteří hledí a vidí dále než jen pár měsíců či let dopředu. V určitém smyslu slova jsou zárodkem příští elity, která vystřídá to, co se dnes za elitu samo považuje, ale co se chová jako přesný opak.

A jaká je komunikace vlády s touto skupinou? Výhradně z pozice síly - pomocí vyhrožování, vydírání, vytlačování z veřejného a informačního prostoru, diskriminace, segregace, apartheidu, ostrakizace, zesměšňování a v poslední době už i kriminalizace.

Vláda zcela rezignovala na celospolečenskou diskusi, protože jen plní něčí (v podstatě zločinné) rozkazy, takže i kdyby společnost na základě férové diskuse dospěla k nějakému závěru, stejně by nemohl být naplněn.

Stávající odborné i „odborné“ elity jsou ve svých postojích rozděleny, ale dělítko mezi nimi není odborné, nýbrž mravní. U mnoha odborníků převládá politický konformismus nad zdravým vědeckým úsudkem a mravností. Ve státem přímo či nepřímo kontrolovaných médiích dostává prostor výhradně tato skupina.

Zdroj: FB Boženy Weingerové