„Američani vybrali Havla.“ Manželka Milana Kundery o minulosti i o Paříži, kde už se nedá žít

Pro literární měsíčník Host promluvila Věra Kunderová, manželka slavného spisovatele a emigranta Milana Kundery, která s ním odešla do exilu. „Možná že vás překvapí, že jsem to byla já, kdo byl od začátku rozhodnut se nevracet. K definitivnímu společnému rozhodnutí došlo ve chvíli, kdy Milan začal psát rok po našem příjezdu Knihu smíchu a zapomnění; bylo hned jasné, že za tu knihu by v Čechách musel být odsouzen, ta kniha byl definitivní rozchod. Stačilo ostatně, že z ní publikoval v Nouvel Observateur ukázku, bylo to v roce 1979, a byl okamžitě zbaven občanství,“ okomentovala teoretickou možnost se vrátit do Čech, kterou měli, ještě když odjížděli.

Kunderová uvedla, že se jí po Čechách velmi stýská. „Emigrace je těžká věc. Je to nejhorší blbost, kterou může člověk v životě udělat. A v Paříži se už nedá normálně žít. Jednak kvůli turistům, kteří zničí všechno, ale zhoršují se i služby, veřejná doprava, bezpečnost, všude je špína, nedá se dýchat kvůli smogu. A k tomu neustálé stávky, demonstrace, žluté vesty. Všechno se rozpadá a nic už pořádně nefunguje. Když jsme přijeli, chodila pošta třikrát denně. Dnes jsme rádi, když nám vůbec doručí balík z Čech a neztratí se někde cestou. Jenže co s tím? Co s námi? My už se nikam přestěhovat nemůžeme.“

Odpověděla také na otázku, jak vnímá sametovou revoluci. „Byla jsem celou dobu přesvědčena, že už nikdy neuvidím Prahu. Můj pesimismus byl absolutní. Listopad byl především neuvěřitelné překvapení. A pak dojetí. A pak radost. Co si myslím o pokračování? Člověk, který žije tak dlouho v cizině a ví, že se už nevrátí, může vám jen držet palce a sám se ptát.“

Kunderová také uvedla, že s exilovými kruhy se nestýkala. S jednotlivými přáteli ano. Svěřila historku, jak se jednou vydala na protest proti Gustávu Husákovi k československé ambasádě. „První Čech, kterého jsem potkala, mi ironicky říká: ‚Pan Kundera má rýmu, že nepřišel?‘ Tak jsem se zase otočila a řekla si, že už nikdy.“ Dodala, že v Michiganu se na večeři u příležitosti udělení čestného doktorátu Milanu Kunderovi s Čechy pohádala o politice.

„Jenom nadávali na komunisty a všechno bylo podle nich špatně. A to nebylo pro mne snesitelné,“ vysvětlila proč. Jako malá nebyla v Pionýrovi ani v SSM, jejího otce komunisté věznili, neměla tedy důvod komunisty hájit. Ale přesto. „Ta hrůza skončila někdy kolem roku 1963, po kafkovské konferenci. To, co bylo potom, byl jiný komunismus, který dělali jiní lidé. A díky nim byl Forman, Chytilová, Krejča, Menzel, díky nim byly Literární noviny,“ říká Kunderová. „Ano, komunisti byli hrozní, zavírali a popravovali lidi, ale po Maďarsku, po roce 1956, to přestalo. To bylo tak strašné zlo, co se tam dělo, že se lidé začali, myslím si, probouzet,“ mínila.

Ani na Rusy prý nemůže nadávat tak, jak se to děje v Čechách. „Pamatuju si, jak jdu 21. srpna z televizního vysílání Bartolomějskou ulicí, byla plná tanků a vojenských vozidel, a najednou mne jeden z těch vojáků, mladý kluk, možná ani ne dvacet let, chytí a zatáhne do domu a zavře dveře. Já si říkám, tak šmitec, tak takhle skončím, někde zabitá v průjezdu, ale ten kluk mi vrazil do ruky horu letáků a říká: ‚Dlja tvoju mať‘ a já tam čtu v azbuce něco jako: „‘y nevíme, kde jsme, my jsme si mysleli, že jedeme do Německa, my jsme tohle nechtěli.‘ Ten kluk riskoval život! Kdyby si toho všimli, tak by ho na místě zastřelili. Já je nenáviděla, pochopitelně, ale když se ti přihodí něco takového, tak si najednou uvědomíš, že nic není černobílý. Nic není černý, nebo bílý, jak vy si tam myslíte, všechno je šedivé.“

Při první návštěvě Československa v roce 1990 ji prý vyvádělo z míry, že všude slyšela angličtinu. „Všude v centru byly dvojjazyčné nápisy. To nebylo možný ani při ruský okupaci, že by byly nápisy v ruštině! Tohle bylo strašný odcizení. My jsme s Milanem spolu vždycky mluvili česky. Čeština nás spojovala s domovem, a teď, když jsme se vrátili, to vypadalo, jako by se v té zemi už česky ani nemluvilo. Jako by ta země, ze které jsme odjeli, už neexistovala.“ A dodala, že z míry ji také vyvedl bezdomovec. Z Paříže na ně prý byla zvyklá, ale na jejich přítomnost v Praze nikoliv.

Odpověděla také na dotaz, proč se do bývalé vlasti nevrátili. Jednak prý kvůli novinářům, které si ve Francii drželi od těla, ale v Čechách by to prý nešlo. „Potom kvůli disidentům, kteří se dostali k moci a kteří nás nenáviděli. Z toho jsme měli obavy. A když vyšla ta odpornost o Milanovi v Respektu, už to vůbec nešlo. Tehdy jsem si poprvé uvědomila nemožnost návratu. A v tu chvíli se to narodilo. Touha být doma, na svých místech, kam se člověk může schovat, a současně vědomí, že už se nikdy vrátit nemůžu, protože tam jsou naši nepřátelé, kteří chtějí zničit Milana.“ Kunderová naráží na článek Respektu z roku 2008, Udání Milana Kundery.

Důvody následně vysvětlila: „To začalo v roce 1976. Rok po naší emigraci, kdy si nás pozval Pavel Tigrid a u oběda řekl: ‚Pane Kundero, nepleťte se do politiky.‘ My jsme na něj koukali vykuleně, proč to říká, protože Milan žádné politické ambice neměl. On chtěl jenom psát. Teprve později jsme pochopili, co za tím bylo. Američani, kteří byli napojeni na Tigrida, vybrali jako vůdce protikomunistické opozice Havla a měli obavy, že Milan, který byl v zahraničí tehdy mnohem známější, by chtěl být sám v čele politické opozice.

Ale to jsme tehdy nevěděli. To nám došlo až později, když jsme viděli, jak se disidenti snažili Milana pošpinit, jak na něj útočili a uráželi ho. Všechny ty útoky mám schované v archivu. Ostatní věci jsme už vyhodili a zničili, jenom tohle ne. Oni měli prostě obavy, že by mohl jít do politiky, a tak se ho snažili znemožnit. A nenávist vůči němu zůstávala i po listopadu a všechno vyvrcholilo tím odporným textem v Respektu, který nás zničil zdravotně. A nikdo se mu dosud neomluvil!“

Podle ní byla chyba, že se při sametové revoluci nenavázalo na pražské jaro. „Sedm krásných let, schválně říkám sedm, protože to nezačalo v roce 1968, ale v roce 1963 kafkovskou konferencí v Liblicích. Jistě, byli jsme mladí a tak dál, ale tehdy se skutečně odehrávalo něco výjimečného. A byla největší chyba, kterou jste udělali, kterou udělali disidenti, že to chtěli vymazat. To je důvod, proč všechno potom šlo tak blbě.

Nechali jste si namluvit, že komunismus trval padesát let, a dopustili jste, aby šedesátá léta takto amputovali z dějin a zničili. Jenom se podívej, jak jste se tehdy chovali k emigrantům.“ Tvrdila, že z pohledu disidentů to asi bylo logické, protože pokud by uznali, že komunismus nebyl skrz naskrz zlo, tak by to umenšilo jejich pověst hrdinů a bojovníků, ale zemi to dle Kunderové poškodilo. „Vy jste řekli, že všechno, co bylo před rokem 1989, bylo svinstvo a zapomeneme na to. To nebyla pravda a vy jste tím přišli o možnost navázat na všechno, co bylo dřív dobré. Vy jste začali znovu, ale tím jste přerušili tu důležitou kontinuitu,“ mínila.

zdroj: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/-Americani-vybrali-Havla-Manzelka-Milana-Kundery-o-minulosti-i-o-Parizi-kde-uz-se-neda-zit-604605