Fenomén Hra, Galerie NTK, 25. 3. 2010 - 29. 4. 2010

Podrobnosti

Doporučujeme / CFP! doporučuje|

31. březen 2010|

Milan Mikuláštík|

5305 x

Vystavující umělci:
Jan Steklík, Milan Salák, Jan Kadlec, Zbigniew Libera, Filip Turek, Martin Zet, Stanislav Zámečník, Jana Kochánková, Stanley Povoda, Jan Šerých, Pavel Sterec, Petra Vargová, Evžen Šimera, Jan Nálevka, Jesper Alvaer, Isabela Grosseová, Lenka Klodová, Jana Kalinová, Mario Chromý, Dušan Záhoranský, Vladimír Turner, Michal Panoch

Kurátor: Milan Mikuláštík

Národní technická knihovna, Technická 6, Praha 6

Otevřeno Po-Pá 10-18, So 10-17
vstup zdarma!!!!!
http://www.galerientk.cz

Výstava Fenomén hra představuje díla dvaadvaceti současných umělců. Společným jmenovatelem všech děl je přítomnost herních principů a kritický pohled na hru jako na důležitý společenský a kulturní činitel. Primárním cílem výstavy není, jak by se mohlo zdát, nezávazně si hrát a bavit se (i když také k tomu je na výstavě mnoho příležitostí), ale zamyslet se nad psychologickou, kulturní a společenskou rolí hry jako fenoménu, poukázat na herní základy nejrůznějších společenských jevů a v neposlední řadě reflektovat některé etické problémy a otázky zejména ve vztahu k moci a pravidlům.

Hrou se v minulém století zabývalo několik významných myslitelů. Mezi nejznámější patří texty filosofa a teoretika her Johanna Huizingy, fenomenologa Eugena Finka a teoretika kultury Rogera Cailloise, který rozdělil veškeré hry do čtyř skupin: alea, agon, mimikry a ílinx. Aleatorické hry obsahují prvek náhody (typickou je třeba hra v kostky). Agonální hry jsou založeny na soutěživosti, na zápase proti soupeři. Příkladem mimikrů je třeba divadelní představení, nebo populární dětská hra „na doktora". Synonymem slova ílinx je vertigo, závrať. Typickou ukázkou takové hry je tanec. Většina her ovšem v sobě kombinuje dva i více zmiňovaných principů. Dalším důležitým aspektem hry je přítomnost pravidel, ale také dobrovolnost, s níž na hru, a tedy i na tato pravidla, přistupujeme.

V přízemí galerie jsou shromážděny práce, které reflektují hru ve vztahu k dětství, sentimentu, obsesím, osobnostnímu vývoji jedince. Převažujícím herním typem jsou zde mimikry. Prostřednictvím tohoto typu her má člověk možnost vyzkoušet roli, kterou ve skutečném životě nemá možnost zaujmout - nejzřetelnější demonstrací zmíněného principu jsou fotografie Jany Kochánkové, na nichž se autorka stylizuje jednou do MickeyMouse, podruhé do mumie, jindy do anděla, aby příště pro změnu nasadila celé školní třídě svůj vlastní obličej.. Nepřehlédnutelnou instalací je rozsáhlá osobní sbírka plastikových modelů letadel Milana Saláka. Modely uvnitř krabiček jsou všechny netknuté, neslepené, lze je číst jako reprezentaci potlačené touhy. Stanley Povoda se svými roboty vypadá, jakoby vystoupil ze sci-fi filmu padesátých let. Odzbrojující upřímnost, s níž světoběžník Stanley (známý jako Robotman) už po několik desetiletí své roboty vytváří, jej nejednou přivedla na titulní stránky časopisů, jeho děti (roboti) vystupují se známými kapelami, nebo uvádějí filmové festivaly. Vedle robotů představuje Stanley Povoda také několik ukázek ze svých hudebních nástrojů - mimo jiné jsou k vidění (a vyzkoušení) dva telefony předělané na syntezátory, ale také bezdotykový theremin. Palmball Jan Kadlece odkazuje k miniaturním stavebnicím z kindervajec a současně k přezvětšeným objektům-sochám pop-artisty Claese Oldenburga. Panenka Barbie obtočená spirálou exkrementu autora Filipa Turka odkazuje k psychickému vývoji člověka během dětství (Freud popsal druhé ze stádií vývoje dítěte jako „anální"), a současně k „análnímu charakteru" tedy typu člověka zaměřeného na hromadění a majetek, tedy člověka, který podle Ericha Fromma přestává BÝT díky neovladatelné touze MÍT.

Banální sloup vytvořený z plastových květináčů stejného autora - Filipa Turka - prorůstá do druhého patra galerie - na ochoz, kde jsou představeny práce, jejichž společným jmenovatelem je princip náhody, nebo jev v jistém smyslu opačný - pravidla a omezení. Nejstarším účastníkem výstavy je žijící legenda, dvaasedmdesátiletý konceptuální umělec Jan Steklík, který spolu se sochařem Karlem Neprašem v šedesátých letech 20. století založil pověstnou Křížovnickou školu čistého humoru bez vtipu. Vystaven je reprezentativní průřez Steklíkovou tvorbou od šedesátých let do současnosti - od raných koláží, přes kresby cigaretou, Ňadrotisky (Steklík použil dámskou bradavkou jako razítko), zamalovánky, odstřihovánky, společné časově limitované kresby (na výstavě prezentovaná společná kresba s dramatikem Milanem Uhdem a fotografem Václavem Chocholou). Hravost prostupuje celým Steklíkovým dílem. Sparingpartnera Steklíkovým antiuměleckým kresbám a vystřihovánkám dělá elegantně barevný a spektakulární Evžen Šimera se svými Obrazy malovanými ve stavu beztíže. Šimera reprezentuje na výstavě důležitý princip používaný v umění od vzniku konceptuálního umění - princip náhody (v čechách máme zástupce této umělecké strategie přímo v první lize světového umění - slavného Zdeňka Sýkoru). Stanislav Zámečník vystavuje jednoduchý malý stolek na němž se donekonečna točí mince - bez výsledku, nikdy nepadne panna ani orel. Jan Šerých  využívá ve svých designově přesných obrazech systémů, pravidel, her, jejichž klíč ale často zatajuje. Jeho obrazy se pak stávají hermeticky uzavřenými a tajemnými šiframi.

Třetí a poslední místnost galerie vyplňují díla spojená s agonálním principem - sportovními utkáními, zápasy, bojem. V této souvislosti jsou na výstavě prezentována díla, která téma hry přesahují a odkazují například k propojení sportu a moci (Dušan Zahoranský a jeho věž z hokejek), sublimaci agresivity prostřednictvím účasti na hře (Záhoranský a jeho sídlištní branky z kusů plotu) nebo hernímu základu politického boje (Mario Chromý a jeho hra Voliči nezlob se). Vyvrcholením výstavy je série vojenských přísah české armády v průběhu 20. století (včetně těch totalitních), jež autor Martin Zet napsal na osm rozměrných zrcadel a Kousnutí jablka Isabely Grosseové, které symbolizuje krok člověka k prvnímu poznání a současně důležitý krok ... ke svobodě a zodpovědnosti za sebe sama.

Komentáře