Bývalý viceprezident Světové banky o finančním systému

— Vy píšete, že když jste pracoval v Clintonově administrativě, tak vás překvapilo, že mnohá řešení byla jak v Bílém domě, tak i v MMF, často přijímána na základě ideologických a politických důvodů, a vůbec nebyla diktována ekonomickou potřebou?

— V určitém smyslu mne to, co se dělo v Bílém domě zase tak moc nepřekvapilo. Co mě zarazilo, byla ta skutečnost, že ideologie a politika hrály tak velice podstatnou roli v mezinárodních ekonomických organizacích, kde měli podle předpokladu udávat hlavní tón odborníci z ekonomické oblasti. Výzkumy například prokázaly, že liberalizace finančních trhů nevedla k ekonomickému růstu, ale k destabilizaci ekonomiky. My jsme  to věděli, ekonomická věda radila, aby se v tom nepokračovalo, přesto však MMF i nadále trval právě na takovéto liberalizaci. Jeho motivy přitom byly čistě ideologické a politické…

— Když se čtenář dostává do finále vaší knihy, tak ho může bezděčně napadnout následující otázka: Kdo přijímá ta rozhodnutí ovlivňující světové události, které potom mají dopad na životní úroveň miliónů lidí?

— Podle mých zkušeností z práce v americké vládě a Světové bance neexistuje nějaký jeden člověk, který by podobná rozhodnutí přijímal. Jde o složitý proces, ve kterém je zaangažováno mnoho sil. Dokonce ani prezident USA není schopen mnohé tyto procesy ovlivnit. Nemá k tomu k dispozici ani potřebné informace. Musí přijímat příliš mnoho rozhodnutí a je nutné zohledňovat charakter informací, které se k němu dostanou… Neboť různé skupiny se pokoušejí kontrolovat informace, které se k němu dostávají a informují ho pouze o tom, co je schopné přimět ho k tomu, aby zaujal tu či onu pozici, jakou si přejí. Mnozí nedokážou pochopit, že neexistuje takový člověk, který by celou tu situaci dokázal kontrolovat sám.

— Dobře, tak to není jeden člověk, a není to prezident Spojených států, ale někdo, nějací lidé přece ta rozhodnutí přijímat musí. Kdo to tedy dělá?

— V knize jsem se pokusil vysvětlit tu fundamentální roli, kterou v daném procesu hrají velké finanční zájmy a transnacionální korporace. Ale zároveň bych chtěl zdůraznit, že ve hře tam jsou i úplně jiné síly. Například hnutí Jubileum-2000 sehrálo podstatnou roli ve zmírnění dluhu. MMF vzdoroval, ale občanské hnutí se ukázalo být natolik silným, že v daném případě vyhrálo. A uvnitř samotné Světové banky je mnoho ekonomů, kteří jsou upřímně znepokojeni problémy chudoby a životního prostředí…

— Ve své knize nenecháváte nikoho na pochybách o tom, že reálnou moc má ministerstvo financí USA a MMF. To oni tedy určují politiku?

— Ano, MMF určuje makroekonomickou a finanční politiku. Bohužel k tomu, aby stát získal pomoc Evropské unie nebo Světové banky, je obvykle napřed nutné získat souhlas MMF. V tomto smyslu je moc Fondu nebývale vysoká… 

— Ministerstvo financí USA a MMF v mnohých krizových situacích v rozvojových zemích záměrně dávaly doporučení, která vedla jenom ke zhoršení daných problémů, — na tom ve své knize trváte, — která však naopak odpovídala ekonomickým nebo ideologickým zájmům vyspělých států. Co to z morálního hlediska znamená?

— Znamená to, že využívaly krizové situace v těchto státech pro své vlastní zájmy…

— Vy tam dále vyprávíte o tom, jak se vám některé hlavy států smutně přiznávaly, že byly nuceny tancovat, jak MMF pískal, nehledě na to, že jeho doporučení byla zjevně pro jejich vlastní státy špatná; jakoby MMF hrál roli mezinárodního četníka, který je nutil přijímat pro ně destruktivní rozhodnutí.

— Ano, bály se dostat se do černých seznamů MMF. V takovém případě by nedostaly úvěry od Mezinárodního měnového fondu, ani od Světové banky či Evropské unie. A s ohledem na špatná hodnocení od MMF by mohly těžko počítat i se získáváním soukromého kapitálu. Je to ještě horší. Bály se dokonce i jen otevřeně o svých problémech mluvit, neboť se obávaly, že už jenom taková otevřenost sama o sobě bude mít stejné následky; že MMF ji bude považovat za drzost a pokus o konfrontaci, že je potrestá a pomstí se jim za to. Pokládaly tedy vlastně jakýkoliv otevřený dialog za absolutně nemožný.

— Považujete ze strany MMF za chybu tu okolnost, že nebere do úvahy názory vlád těch států, kde realizuje svou politiku. Je to přesně tak, jak popisujete ve své knize: představitelé Mezinárodního měnového fondu se dostaví na příslušné místo, za tři čtyři dny navrhnou vedení státu podepsat určité podmínky, které jsou pro všechny stejné, a potom to samé vedení obviní z korupce?

— Oni mají celou řadu podmínek… 

— Nemohl byste nám říci, jak funguje MMF? Jak je určována jeho ekonomická politika?

— V MMF má pouze jeden stát právo veta, a to uplatňuje ministerstvo financí Spojených států.
 
D.N.