Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Zápisník z cest: Argentina – země, jež vymyslela nostalgii

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

  • tango
Nostalgie za dávnými časy, kdy se žilo lépe, kdy muži ještě tancovali tango s muži, kdy se mrtví pohřbívali do mauzoleí, které Argentinci nazývají pantheony, kdy se jedl biftek každý den, kdy Evita mávala z balkónu „růžového domu", kdy střední třída měla služky nebo kdy dolar stál jedno peso.

Snad nic necharakterizuje Argentinu lépe, než slovo nostalgie. Jednou mi jeden pamětník nostalgicky vykládal, jak Perón čas od času vyhlašoval bezmasé dny, aby zbylo více masa na vývoz. Když jsem se zeptal, co tehdy jedli, tak prý kuřata a králíky. Pro ně bylo maso pouze hovězí. A jsem si jist, že mladí Argentinci budou za dvacet let vzpomínat na dnešní dobu se stejnou dávkou nostalgie a svým dětem budou vyprávět, že za jejich mládí stál litr benzínu pouze 15 korun, lístek na MHD 4 koruny a v bytě mohli mít klimatizaci a v bazénu vodu, poněvadž i ta elektřina a voda byly skoro zadarmo. Mimochodem benzín tam nyní opravdu stojí 15 Kč, avšak skoro všichni jezdí na plyn, který stojí cca 4 Kč za litr a v MHD se povozíte již od 4 Kč.

Achillova pata

Přes skoro až poetický začátek se nenápadně dostáváme k ekonomice této pozoruhodné země, která je bohužel její Achillovou patou. Jen málokterá země zažila v posledních třiceti letech tolik ekonomických problémů, jako právě Argentina, a to v ní nikdy nevládli komunisté a co se přírodního bohatství týče, patří mezi ty nejbohatší. To, že patří i mezi největší producenty sóje, obilí, kukuřice či masa není potřeba zdůrazňovat. Jen namátkou, před cca dvaceti lety zažila Argentina hyperinflaci, kdy se ceny zboží zvyšovaly několikrát za den. Míra inflace tehdy dosahovala i 200 % měsíčně. Tu se Menem pokusil zkrotit pevnou fixací pesa na dolar a privatizací téměř celého státního majetku včetně státních strategických podniků. Hyperinflaci zkrotil až tak, že peso pevně svázané s USD bylo nakonec tak silné, že se více vyplácelo vše dovážet, než vyrábět doma. Domácí výroba upadala, rostla nezaměstnanost a příjmy do státní pokladny s končící privatizací pomalu vysychaly, takže Menem začal Argentinu neúměrně zadlužovat, aby bylo možné udržovat dolarovou ekonomiku v chodu. Poté, co dolary došly a již nebyl nikdo, kdo by Argentině půjčil, vláda vyhlásila v roce 2001 tzv. default neboli neschopnost splácet úvěry a národní ekonomiku tzv. pesifikovala. Veškeré dolarové účty v bankách převedla na pesa v kurzu 1 USD k 1,4 pesos. Reálný kurz pesa se však propadl na cca 3 pesa k dolaru a dnes je kurz pesa k USD cca 4 ku 1. Argentinci tak byli vlastní vládou okradeni o minimálně 2/3 svých úspor. A to měli ještě štěstí, protože třeba italští důchodci, jejichž soukromé důchodové fondy „investovaly" do argentinských státních dluhopisů, se svých peněz nedočkají už asi nikdy. Dle bývalého prezidenta Kirchnera si za to ale můžou sami, poněvadž neměli Argentině půjčovat, když už celý svět věděl, že je Argentina před krachem. A zdá se, že se investoři poučili, poněvadž Česko před časem již své dluhopisy na trhu ani neprodalo, tudíž máme se ještě na co těšit.

Opět před krachem

Zatímco Menem vše privatizoval a státní zásahy do ekonomiky omezoval manželé Kirchnerovi, kteří kdysi patřili k peronistické extrémní levici Montoneros, zvyšují roli státu v ekonomice, zakládají nové státní podniky, regulují ceny, chrání domácí ekonomiku vysokými cly... Peso se mezitím propadlo z 32 Kč (2001) na dnešních cca 5 Kč, což sice oživuje domácí výrobu, ale neláká příliš nové strategické investory. Zajímavostí současné argentinské ekonomiky jsou i tzv. vývozní cla, jež musí platit argentinští vývozci například z vývozu mnoha zemědělských produktů (sója, obilí, maso...), což se producentům a vývozcům vůbec nelíbí, a tak často stávkují, nebo blokují dopravu, což ekonomiku ještě více potápí. Ze všech vybraných cel a daní pak současná vláda plošně dotuje ceny energií, MHD a dalších veřejných služeb tak, že tyto jsou ve srovnání s našimi cenami v podstatě zadarmo. V důsledku těchto plošných dotací, ale i cenové regulace tak na modernizaci infrastruktury jak státu, ale ani soukromým firmám moc peněz nezbývá, a tak jsou zcela běžné několikahodinové výpadky elektrického proudu, mobilních sítí či záplavy v městech po silnějších deštích v důsledku špatného stavu kanalizace. No a průměrné stáří místních autobusů a příměstských vlaků odhaduji tak na 30 let. Starší ekonomické problémy, nesplácený dluh, nedůvěra investorů či nestabilní peso se nakonec odráží i v růstu inflace, která v minulém roce dle soukromých organizací dosáhla úrovně cca 25 % ročně, což ekonomiku rovněž do značné míry brzdí, poněvadž úroky z úvěrů jsou příliš vysoké a úvěry tudíž nedostupné. Vláda místo, aby situaci řešila, zpochybňuje statistiky soukromých institucí a přináší své mnohem optimističtějšími statistiky. Proto snad nikoho zde v Argentině již ani nepřekvapuje, že dle společnosti CMA je Argentina opět na předním místě hned za Ukrajinou a Venezuelou, co se možnosti bankrotu týče.

Politika

Zajímavé na tom je to, že jak Menem, tak i manželé Kirchnerovi jsou z jedné strany, kterou zakládal ještě Juan Perón, k němuž mají Argentinci takový sentimentální vztah, jako třeba Češi k Masarykovi nebo spíše Francouzi k De Gauleovi.

A troufnu si tvrdit, že po všech krizích a problémech, do kterých se Argentina díky politikům Justicialistické strany dostala, budou Argentinci v příštích volbách opět volit politiky z této strany. A jestli se náhodou ptáte proč, tak odpověď zní - přece z nostalgie. Argentinci si už na život v ekonomické nestabilitě, která je výsledkem neschopnosti jejich politiků, zvykli a berou ho tak trochu s nadhledem, o čem svědčí jedna hezká průpovídka, kterou mi sdělilo již několik Argentinců: „Bůh dal Argentině všechno: moře, velehory, pampy, úrodnou zem, ledovce, tropický prales, všechna podnební pásma, suroviny... a pak si uvědomil, že tolik nenadělil žádné jiné zemi.  Tak aby svoji štědrost nějak vykompenzoval, dal jí argentinské politiky." V této souvislosti mě napadá, že Česku nadělil leda tak uhlí a k tomu ještě ty politiky. Když jsem působil na MZV na oddělení humanitární a rozvojové spolupráce, přišel jistý argentinský velvyslanec žádat o humanitární pomoc v souvislosti s bankrotem jeho země, v důsledku kterého v této jedné z nejbohatších zemí světa umírali lidé hladem. Tehdy jsem si uvědomil, že někdy se vládnutí politiků dá přirovnat k přírodní katastrofě.

 

Populace

Argentina je ale zajímavá i z demografického hlediska. V předminulém, ale i minulém století byla cílem milionů imigrantů z celého světa. Nejzajímavější jsou dvě imigrační vlny. Před druhou světovou válkou sem přicházeli evropští Židé, kteří i do Argentiny utíkali před evropským fašismem a nacismem. No a po válce do Argentiny přijeli i ti, kvůli kterým Židé do Argentiny utíkali, tudíž italští fašisté a němečtí nacisté a někteří jejich spojenci z Hortyho Maďarska nebo Tisovho Slovenska. Dneska jejich děti a vnuci spolu možná tancují argentinské tango v místních milongách. Mimochodem věděli jste, že v této zemi žije více lidí pocházejících z Itálie než ze Španělska? Jistý mexický básník jménem Odtavil Paz jednou řekl, že „Argentinci jsou Italové, kteří mluví španělsky a jsou stvořeni po francouzsku. Argentinci v „žertu" říkají, že je to asi ta nejhorší kombinace vůbec, poněvadž smísením italské zkorumpovanosti a smyslu pro organizovaný zločin se španělskou pohodlností hraničící až s leností vznikl argentinský národ.

Zato mají hezký vztah k místním indiánům. Po indiánském národě Quilmes, který španělští „konquistadóři" vyvraždili, dnešní Argentinci pojmenovali značku nejznámějšího argentinského piva, které patří, stejně jako český Staropramen, do rodiny největšího pivovarnického koncernu světa Anheuser-Busch InBev. Nutno ovšem dodat, že americká piva včetně Quilmesu obsahují, na rozdíl od našich, konzervanty.

V Argentině rovněž žijí desítky tisíc lidí pocházejících z Česka, Slovenska, Polska, Ukrajiny a dalších evropských zemí. Potkal jsem zde dokonce jednoho Ukrajince, který sem přijel na konci devadesátých letech z krizí zmítané Ukrajiny. Jen pár let poté zkrachovala i Argentina, a tak se rozhodl vrátit zpátky na Ukrajinu, která se již mezitím po řádění „oranžové tsunami" opět dostala na pokraj bankrotu. Jen pro pořádek připomínám, že tam je oranžová symbolem pravice.

 

Argentinské nej...

Argentina má rovněž několik světových prvenství. Tak například má nejpozoruhodnější ledovec na světě Perito Moreno, který je pozoruhodný právě tím, že zatímco všechny ostatní ledovce tají a zmenšují se, tento naopak stále roste, což jistě musí těšit našeho pana prezidenta, jenž jde ohledně ekologických teorií o oteplování rovněž proti hlavnímu proudu. Dále má jestli ne největší, tak zcela jistě nejhezčí vodopády na světě Iguazú, o které se dělí s Brazílii, největší horu obou Amerik Aconcaguu (cca 7000 m), nejlepšího fotbalistu všech dob i současnosti Maradonu a Messiho. No a Buenos Aires má ještě nejdelší ulici na světě (Rivadavia), jež měří cca 30 km, největší hlavní třídu na světě (9 de Julio) a v neposlední řadě i nejluxusnější hřbitov na světě „Recoleta".  A pochází odsud i nejvášnivější tanec na světě „Tango", no a hovězí maso s červeným vínem mají taky ještě stále nejlepší.

A skoro bych zapomněl, že argentinský film s názvem

">„El secreto de sus ojos"
neboli Tajemství jejich očí
, je dle Americké filmové akademie nejlepším neamerickým filmem roku 2009. Je to takové nostalgické  psychologicko-kriminální drama o lásce ze sedmdesátých let.

 

 

 

Špinavá válka

 

Argentinská krize

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře