Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Česká cesta privatizace. (I.)

Hodnocení uživatelů:  / 9
NejhoršíNejlepší 

Neudržitelnost režimu na konci 80. let 20. století přinutila celý tehdejší establishment jednat. Byl vyslán signál do kontrolovaných disidentských kruhů k zahájeni "revolučních" kroků. Je zajímavé, že většina důležitých osob, které později obsadily vysoké státní funkce či tunelovaly banky, se rekrutovala z Československé akademie věd (ČSAV), a to vesměs z Prognostického ústavu. V této instituci plné komunistů působily jména jako Komárek, Klaus, Zeman, Češka, Dyba, Dlouhý, Ransdorf, Salzmann, Ježek, Klausová a další.



Představovaly jak kádrovou rezervu pro nový režim, tak kádrový nomenklaturní rezervoár režimu starého. Sám šéf Prognostického ústavu, přesvědčený komunista, přítel Che Guevary a místopředseda vlády ČSFR v roce 1990 Valtr Komárek ho označil za "školu revoluce". Tato revoluce si, jak známo, získala přízvisko "sametová", a to vzhledem k jejímu bezkonfliktnímu a téměř konsensuálnímu charakteru. Už to naznačuje, že se nejednalo o revoluci v pravém slova smyslu, ale o programové předání moci, resp. o udržení moci v rukách komunistických kádrů.

  • ceska-cesta-privatizace-i


Již první kroky Občanského fóra v čele s Václavem Havlem naznačily, že vůbec nejde o žádnou revoluci, ale jen o změnu systému režimu. Bohužel ve vyvolané euforii a v naději na zbavení se komunistů, podařilo se vyškoleným bolševickým "revolucionářům" z Prognostického ústavu spolu s Havlovými disidenty splnit svůj úkol, změnit režim a ponechat komunisty fakticky u moci.

Symbolickým a zároveň tragickým vyjádřením tohoto faktu byla instalace Mariana Čalfy, v té době ještě aktivního agenta KGB, do křesla předsedy vlády dne 10.12. 1989, kde setrval až do 2.7.1992. Za komunistické éry působil Čalfa v ČTK, poté byl jmenován předsedou Legislativní rady vlády ČSSR a vyzkoušel i post ministra. Václav Havel si jej vybral za nejbližšího spolupracovníka.

Kuponová privatizace.

Úvodem jednu kouzelnou větu, kde světově uznávaný ekonom působící ve Světové bance, Dr. David Ellerman v souvislosti s kuponovou privatizací označil Václava Klause za "tržního bolševika" a architekta "finančního pirátství". Čtenářům zajímajícím se o ekonomii lze doporučit článek Dr. Ellermana z roku 2001 pod názvem Lessons from Eastern Europe‘s Voucher Privatization (nové okno).

Nutno přiznat, že nápad kuponové privatizace byl geniálně rafinovaný. Dát lidem pocit, že něco získávají, vybrat za to od nich ještě peníze a následně se legálně zmocnit majetku, který zůstal po komunistech. Za architekty, (alespoň oficiální), kuponové privatizace, lze považovat:

a) Dušana Třísku,
b) Tomáše Ježka,
c) Václava Klause,
d) U jejího zrodu se rovněž nějakou dobu pohyboval Jan Švejnar.

Dne 4. 10. 2001 odpověděl Dušan Tříska, jeden z nejbližších přátel Václava Klause a bývalý agent StB s krycím jménem Dušan (svazek č. 7704), v Radiu Svobodná Evropa na otázku, zda se nestydí za své otcovství projektu kuponové privatizace, slovy: "Hlásím se k němu samozřejmě hrdě a myslím si, že jsem schopen doložit, že jsem hrdý a mám na co."

Nechme tedy hovořit fakta, ač víme, na co je pan Tříska tak hrdý. Vzhledem k přímé participaci Aleše Třísky, bratra Dušana Třísky na největších finančních zpronevěrách a krádežích a dále s ohledem na blízký vztah Václava Klause k dalším podvodníkům lze důvodně předpokládat, že projekt kuponové privatizace byl účelově připraven a nastaven tak, aby umožnil beztrestné zcizení národního majetku.

Kuponová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách v letech 1992 - 1994. Celková hodnota jmění podniků privatizovaných kuponovou metodou činila 679 miliard korun v cenové hladině ke dni zahájení první vlny. Mediální masáž a propagace byla silná, bylo dosaženo nevídané aktivity a odezvy od občanů, především v zrcadle toho, že za své peníze dostávali bezcenné papírové knížky.

Účast v první vlně byla 77 % všech oprávněných občanů a v druhé vlně 74 % občanů. První vlny se účastnilo celkem 264 investičních fondů, kterým občané - držitelé investičních kuponů svěřili celkem 71,8 % všech investičních bodů investovaných pro první vlnu. To bylo z hlediska architektů kuponové privatizace, resp. osob ovládajících tyto investiční fondy nejvýhodnější, neboť tím občané ztratili nad svými kupony jakoukoli kontrolu. Kontrolní mechanismy nad fondy nebyly pro vytrvalý odpor Klause, Třísky a spol. nikdy skutečně legislativně nastaveny.

Ve druhé vlně ucítili příležitost i další dravci a účastnilo se již 353 investičních fondů, kterým občané - držitelé investičních kuponů svěřili tentokrát jen 64 % všech investičních bodů investovaných pro druhou vlnu. Tímto způsobem získávaly investiční fondy faktickou kontrolu nad privatizovanými podniky a jejich majetkem.

Na majetek zprivatizovaný kuponovou privatizací čekal dvojí osud. V prvním případě byl ihned zpronevěřen a rozkraden. Zde se jeví slovo "krást" jako absolutně nejvýstižnější, na rozdíl od jakýchkoli ekonomických či právních termínů. Princip byl jednoduchý a recept všude stejný. Nevýhodné obchody, zadlužování, systematické vyvádění aktiv a vytváření pasiv, tj. proslulé české "tunelování", vše vesměs v režii sehraného a zkušeného týmu agentů StB.

Budeme-li se, v zájmu vyvarovaní se obvinění z konfabulace a konstrukce, držet odborné ekonomické literatury, konkrétně publikace Kotrba J., Kocenda, E., and Hanousek, J.: The Governance of Privatization Funds: Experiences of the Czech Republic, Poland and Slovenia. Edward Elgar, London, 1999, dojdeme k číslu až 21% z privatizačních fondů na trhu. Ve skutečnosti to však bylo nepochybně vice.

Ve druhém případě byl majetek dále spravován a do vedoucích míst "zprivatizovaných" podniků byli dosazeni, popř. se vrátili exponenti bývalého režimu. V těchto případech nebyly podniky "tunelovány" bezprostředně, ale postupně nebo v případě potřeby, tzn. nutnosti vytvoření finančních aktiv.

Ač se to retrospektivně zdá neuvěřitelné, faktem je, že celá kuponová privatizace byla spuštěna bez jakékoli právní regulace privatizačních fondů, která by šla nad rámec obecného práva. Komise pro cenné papíry připravila přehled investičních fondů a podílových fondů, u nichž byla zjištěna majetková újma z titulu nezákonného jednání. Z investičních fondů a společností se podle propočtu KCP v průběhu 90. let až do 30.6. 2002 ztratil majetek za zhruba 50 miliard korun. Je to však velmi slabý odhad, který zahrnuje jen prokazatelně zcizený majetek prokázanou trestnou činností. Skutečná výše se pohybuje ve stovkách miliard.

Pokračování.

zdroj:http://top4eu.com/tunel.html

 

podporte-width

 

Facebook komentáře