Školství matkou vymytých mozků

Všeobecný školní řád, zavedený roku 1774 Marií Terezií, obohatil tehdejší společnost o mnohé a nemůžeme ani nejmenším slůvkem zpochybnit jeho přínos budoucím generacím. Sebelépe citově obrněnému jedinci musí ale ukápnout slza nad současným školstvím, jeho představiteli i samotným strukturním plánem. 

Již od základní školy je dětem předkládána povinnost určitých předmětů, nikoho nenapadne se zeptat, zda se o samotnou problematiku ratolest zajímá, či ho baví. Absolutně žádným způsobem není zohledněn vývoj, způsob výchovy, či snad prostředí, ve kterém potomek vyrůstá. Mnozí argumentují nemožností věnovat se každému individuálně, v čemž mají pravdu, avšak pouze do té doby, než dojde k dokončení základní školy. 

Ve chvíli, kdy si již vyberou střední školu, mají osobnost natolik vyvinutou, že stačí pouhé zaměření se na specifickou oblast dnešního života a vše ostatní je pouhým logickým dopadem tohoto rozhodnutí. Kdyby nedocházelo k neustálému rozmělňování nadání jedince mezi desítku předmětů, které on sám považuje ze dvou třetin za nepříliš důležité, pro něj nedávající potřebné informace, a měl by možnost být obklopen a trávit svůj čas pouze u jedné dvojice, kterou si sám vybere, jsem si naprosto jistý o neuvěřitelném posunu jeho osobnosti i přínosu pro společnost.

Společnost zavedla pojem "Všeobecné vzdělání" alias "Minimální všeobecný rozhled". Pokud nedisponuješ alespoň průměrnými znalostmi z psychologie, jsi odpadlík. Nevíš, kdo to byl Jung? A s tebou se mám bavit? Neznáš třetí Newtonův zákon? A proč? Jen kvůli pohodlnější společenské interakci jsme všichni nuceni podrobovat se návalu informací, které v životě nevyužijeme a pokud, tak v rozhodně menší míře, než s jakou jsme seznámeni. V žádném případě neodsuzuji lidé s všeobecným rozhledem, pokud se opravdu o všechny fakta sami zajímají a svobodně se rozhodli, seznámit se s nimi. 

Zahoďme společně předsudky a představme si hypotetickou situaci. Jana a Martin jsou šťastně zamilováni a jejich láska zplodí syna Jirku. Roky plynou, osobnost malého dítka se formuje. První školní dny prožívá s úsměvem na tváři a během mnoha let zažívá první polibek, při kterém zastavuje dech, i mnohá zklamání. Na konci devátého ročníku rozhoduje o své budoucnosti a je si jist svou budoucí profesí. Miluje fyziku, nic ho neučiní šťastnějším, než nalezení pravdy o tom, jak věci fungují. S lehkým srdcem si vybírá gymnázium s rozšířenou výukou fyziky a matematiky. S očima plnýma optimismu vstupuje ve svůj první středoškolský den do školy a brzy zjišťuje, že ono slůvko "rozšíření" neznamená potlačení něčeho jiného, ba naopak, musí se věnovat dějinám výtvarného umění, prosedět stovky hodin u cizích jazyků...

Není pravděpodobnost užitečnosti člověka ve společnosti zbytečně snižována, ponecháme-li situace neměnnou? Cožpak by nedostál mnohem lepších výsledků, pokud by nebyl trápen nesmyslnou nutnou "všeobecností" vzdělání? V případě razantní změny samotné podstaty nahlížení na zmíněnou problematiku by nastaly velké změny, opravdu si myslítě, že je lepší mít  stovku lidí, kteří dohromady vlastně neví nic pořádně, než dvacítku opravdu kvalifikovaných osob?