John Mearsheimer: Jaká je budoucnost Palestiny

Podrobnosti

ze světa / Blízký východ|

3. květen 2010|

John Mearsheimer|

8611 x

... Vznikne Velký Izrael mezi Jordánem a Středozemním mořem. Vlastně jsem přesvědčený, že už existuje. Kdo tam ale bude žít a jaký politický systém tam bude vládnout?

Nebude to demokratický stát dvou národů, přinejmenším v blízké budoucnosti. Drtivá většina izraelských Židů nemá zájem o život ve státě, který by byl ovládán Palestinci. Platí to i pro mladé izraelské Židy, z nichž mnozí zastávají vůči Palestincům kolem sebe otevřeně rasistické názory. O takový vývoj nyní nemají zájem ani příznivci Izraele ve Spojených státech. Většina Palestinců by demokratický stát dvou národů přijala okamžitě, pokud by byl vyhlášen rychle, ale to se to nestane, i když budu dále argumentovat, že se právě tímto směrem vývoj vydá.

Pak jsou tu etnické čistky, které by jistě předznamenávaly, že Velký Izrael by měl většinu židovskou. Tato vražedná strategie se ale nezdá pravděpodobná, protože by napáchala obrovské škody na osobnostní struktuře Izraele, na jeho vztazích s Židy v diaspoře i na jeho mezinárodním postavení. Historie by Izrael a jeho příznivce vykreslila tvrdě a navíc by to otrávilo vztahy se sousedy Izraele pro nadcházející roky. Žádný skutečný přítel Izraele by takovou politiku nemohl podporovat, už jen vzhledem k tomu, že je to zjevně zločin proti lidskosti. Tato politika je o to nepravděpodobnější, že většina z 5,5 milionu Palestinců žijících mezi Jordánem a Středozemním mořem by se vzepřela, pokud by se je Izrael snažil vyhnat z jejich domovů.
Nicméně, existuje důvod se obávat, že se Izraelci mohou k tomuto řešení přiklonit, protože demografická rovnováha se kloní proti nim a vyvolává strach o přežití židovského státu. Za správných okolností - řekněme, kdyby byl Izrael zrovna ve válce a Palestinci by se nějak významně ve stejné době vzbouřili -- by izraelští představitelé mohli dospět k závěru, že obrovské počty Palestinců z Velkého Izraele vyženou a spolehnou se přitom na to, že je jejich lobby ochrání před mezinárodní kritikou a hlavně sankcemi.

Neměli bychom podceňovat ochotu Izraele přistoupit k takové děsivé strategii, pokud by se mu k ní naskytla příležitost. Průzkumy veřejného mínění a každodenní diskurs jasně ukazují, že mnozí Izraelci mají vůči Palestincům rasistické názory a masakr v Gaze bez příkras ukázal, že si kvůli zabíjení palestinských civilistů žádné výčitky nedělají. Těžko nesouhlasit s letošním konstatováním Jimmyho Cartere, že „s občany Palestiny se zachází spíš jako se zvířaty než jako s lidskými bytostmi". To s lidmi udělá sto let konfliktů a čtyři desetiletí okupace.

Kromě toho značný počet izraelských Židů - více než 40 procent - zastává názor, že by jejich vláda měla „vybízet" arabské občany Izraele, aby z Izraele odešli. Někdejší ministryně zahraničí Tzipi Livniová také prohlásila, že doufá, že v případě vzniku dvoustátního řešení očekává, že z Izraele všichni jeho palestinští občané odejdou a usadí se v novém palestinském státě. A pak je tu nový řád izraelské armády, který je zaměřen na „prevenci infiltrace" na západní břeh Jordánu, čímž ve skutečnosti umožňuje, aby Izrael deportoval desítky tisíc Palestinců ze západního břehu. A samozřejmě je i faktem, že Izraelci už prováděli masové čistky v roce 1948 a znovu ještě v roce 1967. Přesto všechno ale nevěřím, že se Izrael k této variantě uchýlí.

Nejpravděpodobnějším výsledkem situace -- při absenci dvoustátního řešení - je to, že se Velký Izrael promění v plnohodnotný apartheidní stát. Každý, kdo strávil nějakou dobu na okupovaných územích, ví, že tam apartheid už začíná, se separovanými zákony, separovanými silnicemi a separovaným bydlením pro Izraelce, zatímco Palestinci jsou v podstatě vykázáni do chudých enkláv, které mohou opustit a zase se do nich vrátit jen s velkými obtížemi.

Izraelci a jejich američtí podporovatelé se při srovnávání s režimem bělošské menšiny v Jihoafrické republice vždy naježí, ale přesně taková je přitom budoucnost, pokud vytvoří Velký Izrael a zároveň odmítnou plná politická práva arabské populace, která bude brzy početně silnější než obyvatelstvo židovské. Dva bývalí izraelští premiéři k tomuto závěru už došli. Netanjahuův předchůdce Ehud Olmert koncem listopadu 2007 prohlásil, že pokud „selže princip dvou států", bude Izrael čelit „jihoafrickému stylu boje". Šel tak daleko, že dodal, že „jakmile se tak stane, bude to konec státu Izrael". A bývalý premiér Ehud Barak, který je nyní izraelským ministrem obrany, letos v únoru řekl, že  „dokud je na území západně od řeky Jordán jediný politický subjekt s názvem Izrael, bude buď nežidovský nebo nedemokratický. Pokud blok milionů Palestinců nemůže volit, bude to apartheid."

Někteří Izraelci, stejně jako třeba Jimmy Carter nebo biskup Desmond Tutu, také varovali, že pokud se Izrael nestáhne z okupovaných území, stane se státem apartheidu jako bělošská Jižní Afrika. Pokud mám ale pravdu, okupace neskončí a nenastane ani dvoustátní řešení. Znamená to, že Izrael během příští dekády dokončí svou proměnu v plnohodnotný stát apartheidu.

Z dlouhodobého hlediska však Izrael nebude s to se coby apartheidní stát udržet. Podobně jako rasistická Jihoafrická republika bude nakonec donucen k demokratickému státu dvou národů, jehož politice budou dominovat početnější Palestinci. To samozřejmě znamená, že Izrael coby židovský stát nečeká růžová vyhlídka. Dovolte mi vysvětlit proč.

Pro začátek, diskriminace a represe, které jsou podstatou apartheidu, budou pro ostatní svět stále viditelnější. Izrael a jeho příznivci byli prozatím schopni držet americká mainstreamová média na uzdě, aby nepopisovala, co Izrael opravdu dělá Palestincům na okupovaných územích, pravidla této hry ale nyní mění internet. Nejenže odpůrcům apartheidu usnadňuje vyslat do světa skutečné příběhy, ale zároveň Američanům umožňuje poznávat realitu, kterou před nimi New York Times nebo Washington Post skrývaly. Časem může situace dokonce i tyto dvě mediální instituce přimět k tomu, že se začnou zabývat realitou samy.

Rostoucí zviditelnění tohoto problému ale není jen otázkou internetu, je důsledkem faktu, že osud Palestinců už není jen záležitostí mnoha lidí v arabském a islámském světě, ale i čím dál více i obyvatel Západu. Velice záleží i na vlivném společenství ochránců lidských práv, kteří budou izraelské kruté zacházení s Palestinci ostře kritizovat. Není divu, že konzervativní Izraelci a jejich američtí podporovatelé právě proti těmto organizacím vedou  ostrou pomlouvačnou kampaň.

Největším problémem, kterému obhájci Izraele čelí, je ale skutečnost, že je nemožné bránit principy apartheidu, protože jsou v rozporu se základními etickými hodnotami západní civilizace. Jak může někdo morálně zdůvodňovat apartheid, a to zejména ve Spojených státech, když uctíváme demokracii a segregaci a rasismus přirozeně odsuzujeme? Je těžké si představit, že by Spojené státy udržovaly „speciální" vztahy s apartheidním státem. Mnohem snazší je naopak si představit, že Spojené státy se proti rasistickému státu postaví a budou se snažit tamní politický systém změnit. Přidaly by se k nim jistě i další státy světa a to byl zcela jistě důvod, proč bývalý předseda vlády Olmert tvrdil, že apartheid je pro Izrael sebevražedný.

Věřím, že mnozí Židé v početném ambivalentním středu nebudou izraelský apartheid bránit, ale buď budou mlčet, nebo se postaví na stranu spravedlivých Židů proti novým Afrikáncům, kteří budou postupem času stále více marginalizováni. A jakmile se tak jednou stane, lobby už nebude s to krýt rasistickou politiku Izraele vůči Palestincům tak, jak to dělala v minulosti.

Profesor Mearsheimer je profesor politologie a spoluředitel Programu pro mezinárodní bezpečnostní politiku na University of Chicago. Kromě jiného je (spolu s Stephenem M. Waltem) spoluatorem revoluční studie Izraelská lobby a americká zahraniční politiku (2007).

Úplný text přednášky je k dispozici na webových stránkách The Jerusalem fondu zde.

Komentáře