Ola Tunander – Čínské uvažování o míru a bezpečnosti

Bylo to řečeno nikoli jako výraz podpory skandinávského pohledu, ale jako vzkaz sousedním zemím a USA. Čína navenek podporovala mírovou „skandinávskou bezpečnostní politiku“ nikoli proto, že by byla malou zemí, tak jako ty severské, ale proto, že je obrovská a že chtěla uklidnit své sousedy. Od roku 2000 kladla Čína důraz na mezinárodní právo, OSN a multipolární svět (zahrnující Evropskou unii, Rusko, Čínu, Brazílii, Japonsko a Indii) s Radou bezpečnosti OSN jako vrcholným orgánem. Je otázka, zda se tento přístup v nedávných letech podstatně nezměnil, nebo zda Čína nemodifikovala svou politiku na základě vnějšího tlaku. 

Tato zpráva prozkoumá stanoviska nového vedení v Pekingu, tj. prezidenta Si Ťin-pchinga, premiéra Li Kche-čchianga a ministra zahraničí Wang Iho. Je založena na neformálních rozhovorech a konverzacích s čínskými představiteli a badateli s přístupem k vládním ministrům země. [3] Bude pojednávat o Číně jako globálním aktéru a „zodpovědném podílníkovi“ ve vztahu k USA, o její spolupráci se zeměmi BRICS (v neposlední řadě s Ruskem) a jejím chápání míru a bezpečnosti. Tato zpráva bude zkoumat čínskou roli jako globálního a regionálního aktéra, její úlohu v Radě bezpečnosti OSN a čínsko-japonské tenze. 

Vytváření čínsko-japonského územního sporu

Teng Siao-pchingovo vedení Číny od roku 1978 upřednostňovalo hospodářský rozvoj. Nebyl zájem zapojovat se do konfliktu na námořní hranici země, který by šlo obtížně vyřešit a který by mohl snadno poškodit hospodářské vazby. Čínsko-japonská smlouva z roku 1978 uvádí, že obě strany budou „urovnávat všechny spory mírovými prostředky a zdrží se užití či hrozby užití síly“ (China-Japan, 1978). Územní spory vyvstaly, ale byly odloženy stranou, aby se předešlo tenzím. Během našich konverzací vyšší čínští představitelé tvrdili, že existovala dohoda „nedohodnout se,“ že by nikdo neměl učinit jednostranný krok a že rozdíly by se měly řešit diplomaticky. Nicméně nedávno se něco změnilo. 

V roce 2009 oznámila japonská vláda pod vedením Jukia Hatojamy – první vláda, kterou sestavila Demokratická strana (levicovější japonská strana) –, užší vztahy s Čínou, včetně dohody o „prohloubení obranných vztahů“ (VNA, 2009), tj. že by se Japonsko méně spoléhalo na své vazby s USA. Hatojamova vláda podporovala požadavek obyvatel Okinawy na uzavření americké vojenské základny na tomto ostrově, jedné z největších v západním Pacifiku. Premiér Hatojama nepožíval důvěry v USA. Musel odstoupit v červnu 2010, když se mu nepodařilo přemístit či uzavřít okinawskou základnu. V září 2010 se stala velkou mediální událostí srážka čínské rybářské lodi s plavidlem japonské pobřežní stráže ve sporné oblasti poblíž ostrovů Tiao-jü/Senkaku (severně od Tchaj-wanu). Japonská média tvrdila, že čínská rybářská loď narazila do většího japonského plavidla (video naznačuje opak). Tento incident byl v médiích prezentován jako závažný čínský průnik bez ohledu na skutečnost, že incidenty tohoto druhu, kdy rybářské lodě vplují do onoho sporného území, mají dlouhou historii. Tentokrát se z toho udělalo něco jiného, aby se podnítila kampaň vedoucí k čínsko-japonské roztržce. Zástupci čínského ministerstva obrany a státní rady (úřadu premiéra) nicméně konstatovali na konferenci Čínské asociace pro vojenskou vědu v roce 2010, že japonská ani čínská vláda z toho nechtěla dělat problém (Xiangshan Forum, 2010). Podívejme se na to trochu podrobněji. 

Na setkání ministrů obrany Číny a Japonska v říjnu 2010 obě strany souhlasily, že by tento incident neměl narušovat čínsko-japonské vztahy, nicméně média vyburcovala nacionální hysterii a postavila obě země proti sobě. Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová přiživila konflikt, když potvrdila, že tyto ostrovy spadají pod Japonsko-americkou bezpečnostní smlouvu o obraně Japonska, což USA nikdy předtím neuvedly (Fu, 2012; Manyin, 2013). Poradci čínského premiéra a ministra obrany hovořili o tomto problému na Siangšanském fóru v roce 2010 jako o „pasti“. Čínští představitelé vnímali, že musí reagovat na tuto japonskou provokaci a bránit suverenitu Číny, ale opětovné nastolení této sporné otázky by nutně vedlo ke konfrontaci s Japonskem, což by zničilo užší vztahy, které se rozvinuly za Hatojamy. Obě strany neochotně spadly do této pasti. Významnější požadavky na přemístění americké vojenské základny z Okinawy se již neozývaly a japonské sbližování s Čínou skončilo. Nový premiér za Demokratickou stranu Naoto Kan a jeho nástupce Jošihiko Noda nebyli schopni tomuto vývoji zabránit. Japonská politika se posunula nacionálním směrem, což otevřelo dveře Šinzó Abemu z Liberálně demokratické strany (japonské konzervativní strany), aby se stal premiérem v prosinci 2012. Během dvou let se obnovily jak tradiční japonský konflikt s Čínou, tak pevné vazby Japonska s USA s pomocí amerických a japonských investorů, kteří účinně podnítili spor o území, což jim umožnilo kontrolovat úroveň napětí mezi Čínou a Japonskem, a tak resetovat geopolitický vývoj ve východní Asii.

Americký obrat k Asii a využití japonské územní karty

Společně s přesunutím americké pozornosti k východní Asii na začátku roku 2010 (Ross, 2012) a oficiálně odstartovaným „obratem“ v roce 2011, vyhlášeným ministryní Clintonovou a prezidentem Obamou (Clinton, 2011; Obama, 2011), vznesli američtí spojenci územní nároky ve Východočínském a Jihočínském moři. V roce 2010 udělily Filipíny licenci britsko-filipínskému konsorciu na výzkum zásob zemního plynu v oblasti Reed Bank, ale vrtání se zastavilo kvůli přítomnosti čínských lodí (Reuters, 2013). V Japonsku si rodina Kuriharových činila nároky na ostrovy Tiao-jü/Senkaku (zakoupené v 70. letech od Kogovy rodiny, která tvrdila, že je koupila ve 30. letech). V květnu 2012 prohlásil nacionalistický guvernér Tokia Šintaró Išahara, že chce odkoupit tyto tři ostrovy, aby „otřásl čínsko-japonskými diplomatickými vztahy“ (Ito, 2012). Čínští představitelé argumentovali, že když si vlastnictví sporných ostrovů nárokovala soukromá osoba, nebylo to porušením čínsko-japonské smlouvy z roku 1978, ale když kontrolu nad ostrovy jednostranně převzala japonská či místní správa, šlo o porušení smlouvy. Mediální hysterie a nacionální sentiment v září 2012 přiměly slabého premiéra Jošihika Nodu pokusit se svést na vlně nacionalismu tím, že ostrovy „zakoupí“, údajně aby zabránil, že spadnou do ruky guvernéra Išahary, aby se tak odrazily pokusy radikálních nacionalistů využít je k propagandistickým účelům (Japan Times, 2012; McCurry, 2012). To ale okamžitě oživilo otázku územní suverenity, přičemž japonská opatření nebyla pro Peking přijatelná. Je možné, že byl premiér Noda k přijetí takových opatření sveden a že si neuvědomoval jejich možné důsledky. Při zpětném pohledu to vypadá tak, že se Noda chytil do pasti, kterou mu nastražili radikální nacionalisté a někteří američtí činitelé, kteří chtěli oslabit vládu pod vedením Demokratické strany, překazit její příklon k Číně a rozhodnutí vypudit USA z Okinawy.

Vysocí čínští představitelé, se kterými jsem hovořil v roce 2014, kteří měli blízko k premiérovi, ministru zahraničí a šéfovi vojenského zpravodajství tvrdili, že v důsledku změn na postech prezidenta (Chu Ťin-tchaa nahradil Si Ťin-pching) a premiéra (Wen Ťia-paa nahradil Li Kche-čchiang) nedošlo v čínské zahraniční politice k žádné změně. To, co se změnilo, byla americká politika vůči východní Asii, která vyprovokovala či poskytla příležitost nacionalistickým silám v Japonsku a na Filipínách klást si územní nároky, jež donutily Číňany k protiopatřením, což je vývoj, kterému se mělo v souladu s dřívějšími smlouvami zabránit. Na nižší úrovni v Pekingu a v akademických zahraničně-politických kruzích v Pekingu a Šanghaji argumentovalo několik vědců, že prezident Si Ťin-pching a premiér Li Kche-čchiang jsou „ryzejší“ a rozhodnější než jejich předchůdci, zatímco vyšší představitelé zdůrazňovali, že každý vůdce musí reagovat na to, co považuje za novou mocenskou hru USA. Skutečnost, že přední poradce premiéra Wen Ťia-paa Ting I-fan (který byl v amerických médiích označován jako „guru Wen Ťia-paovy politiky“) pokračoval jako poradce i za premiéra Li Kche-čchianga a prezentoval jeho novou politiku, naznačuje, že ona změna je primárně vnější. Ting I-fan podtrhl kontinuitu a jeho pokračování ve funkci je potvrzením této kontinuity. Změna politiky Číny by se měla spíše vysvětlovat s ohledem na iniciativu pravicových amerických a japonských kruhů narušit čínsko-japonské vazby rozehráním teritoriální karty, a tím využít slabé místo Číny. Když Čína a Japonsko navázaly užší vztahy v roce 2009, bylo to pro jisté kruhy v Japonsku a USA nepřijatelné. Zareagovaly na to rozehráním teritoriální karty s cílem zvýšit čínsko-japonské napětí, aby se zajistilo, že japonsko-americká aliance zůstane i nadále primární japonskou vazbou.

Eskalace, jaderné pokušení a kontrola napětí

Žádný z poradců premiéra Li Kche-čchianga, ani nejvyšší představitelé z čínského ministerstva zahraničí a vojenského zpravodajství se nedomnívali, že by Čína šla do války s Japonskem, zatímco někteří akademici možnost války nevylučují a dokonce se domnívají, že by USA zůstaly stranou, aby se vyhnuly jadernému střetu. Nedávné rozhovory o čínsko-americkém partnerství, ocenění Číny jako „zodpovědného podílníka“ a uvolněné setkání prezidenta Obamy s prezidentem Si Ťin-pchingem vedly přední akademiky k přesvědčení, že by USA zůstaly při konfliktu ve východní Asii neutrální. Tito akademici (zejména v Šanghaji) zmínili příklad Francie, která za prezidenta de Gaulla nedůvěřovala americkým jaderným zárukám. USA by nezachránily Marseilles, pokud by je to stálo New York, řekl de Gaulle, a totéž by mohlo být řečeno o Tokiu a New Yorku, tvrdil jeden akademik. O takové riskantní hře se na vyšších úrovních v Pekingu nikdy nehovořilo. 

Názory některých akademiků byly podbarveny jejich vlastními zbožnými přáními a vírou v užší čínsko-americké vztahy. Tito lidé nechápou skutečný význam japonsko-americké smlouvy. V tomto smyslu by schůzka prezidenta Obamy s dalajlámou v únoru 2014 mohla být interpretována jako otevřený signál USA Číně, varující před nesprávným pochopením amerických záměrů. Toto setkání ukázalo, komu jsou USA oddány, což nemohlo být v Číně nepochopeno. Čínský protest proti setkání byl silný a vystoupil s ním první náměstek ministra zahraničí Čang Jie-suej. V dubnu 2014 podpořil prezident Obama japonské nároky na svrchovanost nad ostrovy ve Východočínském moři (BBC, 2014). Signál byl jasný, tj. USA budou podporovat Japonsko a nepřipustí se, aby územní konflikt zmizel, což umožní USA podněcovat čínsko-japonskou roztržku. Když se podíváme zpětně na nedávné události, je možné dojít k závěru – jak jsem naznačil výše –, že se americkým a japonským hráčům podařilo dosáhnout kontroly napětí mezi Japonskem a Čínou. Nejvyšší čínští představitelé si nedělají iluze o americké neutralitě. Po válkách v Libyi a Sýrii již Čína Spojeným státům nedůvěřuje a vysocí čínští představitelé se domnívají, že si Čína bude muset počkat na nějakou vládu po Abeovi, aby mohla s touto zemí navázat lepší vztahy. Na druhou stranu se zdá, že se Japonsko pokouší své vztahy s Čínou normalizovat, jak ukázalo setkání jejich ministrů zahraničí na summitu ASEAN v srpnu 2014 (Iwata, 2014), setkání bývalého premiéra Jasua Fukudy a prezidenta Si Ťin-pchinga v červenci a říjnu 2014 (Ng, 2014) a dvacetiminutový rozhovor Si Ťin-pchinga s Abem na summitu APEC v Pekingu 10. listopadu 2014.

Čínská historická zkušenost a vnímání svého území

Zkušenost z 19. a 20. století naučila Čínu, že války jsou důsledkem slabosti tváří v tvář zahraniční agresi, jak ukázala západní koloniální nadvláda a japonské invaze v tomto období. Čínská cesta, jak se z této historie poučit a vyhnout se válce, spočívá ve vlastním vyzbrojení. Vojenský rozpočet země představuje 5, 3% celkového rozpočtu (Perlo-Freeman, 2014), ale součástí této vysoké cifry jsou také prudce rostoucí náklady na vojenské penze. Společné síly USA a Japonska jsou několikanásobně větší než čínské. Navíc čínská modernizace výzbroje není spojena s agresivní rétorikou. Historicky řečeno, Čína měla tendenci udržet status quo. Nesnažila se okupovat území za hranicemi své historické říše a nemá reálné útočné kapacity. Trvalo by například desítky let, než by Čína získala reálné kapacity v oblasti letadlových lodí (Till & Bratton, 2012). Čínští badatelé uvedli, že studovali evropské dějiny z doby před 1. světovou válkou, přičemž věnovali pozornost úloze Německa jakožto velmoci na vzestupu a jeho budování námořnictva, které narušovalo britskou námořní hegemonii a bylo jednou z příčin 1. světové války. Čínští představitelé, se kterými jsem diskutoval v roce 2006, tehdy tvrdili, že Čína si je dobře vědoma tohoto problému a že se obdobné výstavbě, která by provokovala americkou námořní hegemonii, vyvaruje. Čínský hospodářský rozvoj závisí na globální stabilitě a důvěře mezi Čínou a jejími sousedy. Někteří badatelé mají sklon věřit v multipolární světový řád, zatímco jiní jsou přesvědčeni, že v dohledné budoucnosti bude muset Čína akceptovat americkou hegemonii a unipolární svět. Není pravděpodobné, že by Čína samotná mohla ohrozit USA v jakékoliv části světa, pokud USA nebudou ohrožovat územní celistvost Číny. 

Problematičtějším aspektem čínských úvah o bezpečnosti je pojímání čínského území jako něčeho daného a po staletí neměnného. Relativní historická stabilita hranic ve východní Asii utvářela vnímání čínského státu jako entity s jasně vymezeným územím. Na rozdíl od evropského chápání národního území jako něčeho, co se konstruovalo v průběhu stovek let skrze nové státy a nové hranice, které byly redefinovány válkami, čínské teritorium se považuje za fixně dané. Vnější síly dobyly Čínu a založily nové dynastie, ale čínské území bylo relativně stabilně vymezené a utvářené čínskou civilizací. Občanské války ani útoky zahraničních agresorů nikdy nedokázaly tento náhled změnit. Peking i Tchaj-pej společně chápou, co je „Čína“, ale nikoli, kdo je legitimním vládcem této země. To znamená, že čínské území, včetně jeho historických ostrovů, se pojímá jako „samotný základ Číny“, což je slabinou, které se ostatní snaží využít. To je zjevné v Jihočínském moři, kde si Čína nárokuje útesy poblíž Filipín a Vietnamu (analogickým případem je řecká námořní hranice v blízkosti Turecka). Konflikt o ostrovy Tiao-jü/Senkaku je odlišný. Zde nejsou čínské nároky motivovány pouze historickými vazbami, ale také skutečností, že se ostrovy nacházejí v blízkosti Tchaj-wanu. Náleží Číně, poněvadž jsou součástí Tchaj-wanu, argumentují Číňané.

Norsko nalezlo pragmatické řešení svého sporu o námořní hranici s Ruskem, ale v čínsko-japonském případě je to mnohem složitější. Tento spor není pouze o zájmech státu, ale o „samotném základu státu“. Když se americké a japonské elity snažily překazit čínsko-japonské sblížení a zajistit si primát japonsko-americké vazby, využily této slabiny rozehráním teritoriální karty. Odstartováním územního konfliktu byly schopné kontrolovat míru napětí, resetovat geopolitický vývoj ve východní Asii, podnítit změnu režimu v Japonsku a zvýšit čínsko-japonské napětí za účelem oslabení čínského vlivu ve východní Asii. Bylo to tak snadné. 

Východní Asie vs. evropské jeviště

Všichni Číňané, se kterými jsem kvůli této zprávě hovořil, tvrdili, že lidé na Západě nechápou rozdíl mezi poválečným Německem a poválečným Japonskem. V Evropě se Německo stalo státem, který je nejméně ochotný účastnit se vojenských tažení. Japonsko na rozdíl od Německa nikdy neuznalo svou brutální minulost, zabití miliónů Číňanů a statisíců lidí při útocích biologickými zbraněmi v Mandžusku. Japonci otevírali živá těla zasažených Číňanů, aby zkoumali účinky svých biologických zbraní (Endicott & Hagerman, 1998). Po 2. světové válce byly přední japonští aktéři této války, jako např. generálporučík Širó Išii, naverbováni na práci v americkém programu biologických zbraní. Jeho zbraně byly použity během korejské války při útocích uvnitř Mandžuska, jako by korejská válka nebyla ničím jiným než pokračováním japonské imperiální války ze 40. let (Endicott & Hagerman, 1998). Samotný fakt, že se válečný zločinec Nobusuke Kiši, ministr pro výrobu válečného materiálu, který byl odpovědný za válku v Mandžusku, během níž byly zabity statisíce Číňanů, stal premiérem v poválečném Japonsku a rovněž fakt, že jeho vnuk Šinzó Abe je současným japonským premiérem a vzdává čest válečným zločincům minulosti, ukazuje, že východoasijské jeviště se od toho evropského odlišuje. Den poté, co Abe navštívil svatyni Jusukuni, aby vzdal hold mužům, kteří zemřeli ve válce proti USA, oznámil dohodu s USA o okinawské základně, což USA ocenily. V květnu 2014 navrhl poradní výbor, jmenovaný Abem, změnu japonské ústavy, která by umožnila Japonským sebeobranným silám zasahovat v zahraničí (The Economist, 2014). 1. července Abe „schválil [tuto] ústavní reinterpretaci“ (DefenseNews, 2014).

Důvěra, velmocenská politika a čínské užší vztahy s Ruskem

V dubnu 2014 srovnával americký ministr obrany Chuck Hagel konflikt o ostrovy Tiao-jü/Senkaku s probíhajícími událostmi na Krymu. Varoval Čínu před „krymským scénářem“, kdy by Čína vytvořila fait accompli v souvislosti s ostrovy Tiao-jü/Senkaku, podobně jako Rusové s Krymem. Bylo by to zcela neakceptovatelné, jak uvedl, ale neuvědomil si, že tím postavil Rusko a Čínu bok po boku. Války v Libyi a Sýrii a konflikt na Ukrajině posunuly Čínu a Rusko blíže k sobě a vytvořily mezi nimi spolehlivé partnerství, které bylo stvrzeno 21. května 2014 dohodou o dodávkách plynu za 400 miliard dolarů, která byla podepsána na schůzce prezidentů Putina a Si Ťin-pchinga v Šanghaji. Podle této smlouvy bude Rusko dodávat Číně zemní plyn po dobu 30 let, což vzájemné vztahu obou států nesmírně prohlubuje (Anishchuk, 2014). Mezi Ruskem a Čínou byla uzavřena dohoda o přístavních zařízeních na severní Sibiři v souvislosti s budoucím využitím severomořské trasy, která se stane přístupná v důsledku globálního oteplování (Staalesen, 2010). Tato trasa zkrátí vzdálenost mezi Evropou a Čínou o více než třetinu, nicméně někteří představitelé uvádějí, že v nejbližší budoucnosti komerčně životaschopná nebude. Celkově vzato, Rusko a Čína jsou si dnes mnohem blíže než kdykoli předtím: (1) krize v Libyi a Sýrii posunuly Čínu a Rusko blíže k sobě (viz níže); (2) tentýž efekt má i Spojenými státy iniciovaná „změna rovnováhy“ v Tichém oceánu; (3) hospodářská kompatibilita (suroviny a průmysl), zdůrazněná událostmi na Ukrajině, a čínsko-ruská plynová dohoda je také vzájemně spojily; (4) kvůli nálepkování Číny a Ruska jako „nedemokratických“ zemí, tj. mediální kampani a vnějšímu tlaku, se octly na stejné lodi. Putinovi se dostalo podpory ze strany Číny a Brazílie, jak uniknout tlaku západních sankcí kvůli Krymu. Export plynu do Číny činí Rusko méně závislým na evropských trzích. Čína rozvinula užší vztahy s dalšími členskými zeměmi BRICS jako alternativě ke G-20 a země BRICS založily Novou rozvojovou banku s počátečním kapitálem ve výši 100 miliard dolarů jako alternativu ke Světové bance. Nicméně čínským vztahům s Ruskem byla dána priorita, výrazem čehož byla i společná námořní cvičení. První setkání Putina se Si Ťin-pchingem trvalo 7 hodin a 45 minut, přičemž během dvou let se setkali osmkrát. To neznamená, že budeme svědky nějakého čínsko-ruského bloku. Tento nový vztah nepoukazuje na nové bipolární uspořádání světa, ale svědčí o tom, že mezi oběma státy existuje skutečná důvěra. Prezidenti Obama a Si Ťin-pching uskutečnili několik neformálních setkání, ale atmosféra důvěry tam nepanovala.

Čína usiluje o rozvoj těsnějších vztahů s Evropou i USA podle čínského modelu pro vztahy mezi velmocemi: (1) žádný konflikt, (2) vzájemný respekt a (3) vztah win-win. Ideálem je působit směrem ke kooperaci, nikoli konfliktu, a udržovat pragmatické vztahy. V praxi nicméně existují rozdíly. Podle nedávného čínského Gallupova výzkumu existuje silný zájem o americkou vizi světa mezi středně postavenými představiteli v Číně, zatímco mezi vrcholnými představiteli existuje mnohem větší důvěra v Evropu – či spíše v Německo. Vrcholní čínští představitelé, včetně představitelů z provincií, dávají přednost německo-evropskému sociálnímu státu a evropskému zaměření na domácí záležitosti, spíše než projekci globální moci USA, zatímco středně postavení představitelé mohli studovat v USA a byli touto zemí ovlivněni (ačkoli mají menší zkušenost s americkou politikou a válkami, viz níže). Tento Gallupův průzkum se týkal západních mocností, nikoli Ruska a dalších členských zemí BRICS.

Války v Libyi a Sýrii a nový geopolitický obrat

V roce 2012 řekl jihoafrický prezident Jacob Zuma v OSN, že „plán Africké unie [pro Libyi] byl naprosto ignorován ve prospěch bombardování Libye silami NATO … podle názoru Africké unie byla rezoluce č. 1973 Rady bezpečnosti OSN do značné míry zneužita.“ NATO by se mělo „zodpovídat“, uvedl (Zuma, 2012). Rusko a Čína zastávaly podobný postoj a společně vetovaly všechny rezoluce o Sýrii, které se podobaly oné libyjské. Ruský premiér Dmitrij Medveděv řekl o Libyi, že Západ „nám stále říkal, že nedojde k žádné vojenské operaci, žádné intervenci, ale nakonec zahájil rozsáhlou válku, která stála mnoho životů“ (Russia Today, 2012). Čchü Sing (2012), předseda Čínského institutu pro mezinárodní studia, uvedl, že „souhlas Rady bezpečnosti byl zneužit.“ Hovořil o „přinejmenším 25 000“ zabitých. Všichni vrcholní čínští představitelé, se kterými jsem kvůli tomuto článku mluvil, zastávali podobný postoj. Čchü Sing, jeho předchůdce Ma Čen-kang, vrcholní představitelé z ministerstva zahraničí, státní rady a vojenského zpravodajství uvedli, že „v případě Libye byli naprosto oklamáni“ a že „to mělo důsledky pro naši politiku vůči Sýrii.“ Takováto operace „Odpovědnost chránit“ (R2P) se nebude nikdy opakovat, uvedli. Čína nebude akceptovat, aby se z Rady bezpečnosti OSN stal mechanismus k legitimizaci změn režimů a geopolitických obratů ve jménu R2P či „humanitárních intervencí.“ Západní „státy se vměšují do jedné země za druhou, aby tam prostřednictvím podpory opozice svrhávaly vlády,“ uvedli. „Rusko a Čína již takovou politiku nepřipustí.“ Důstojník vojenského zpravodajství tvrdil:

„Nevěřili jsme, že budou bombardovat. V Libyi jsme ztratili hodně [Čína měla v Libyi značné investice a 30 000 dělníků], ale Spojené státy ztratily více, protože ztratily velkou část světa“ [mnoho afrických, latinsko-amerických a asijských zemí].

Tuto ztrátu amerického vlivu ilustruje obrat prezidenta Obamy o 180 stupňů poté, co v srpnu 2013 oznámil raketové útoky proti Sýrii. Tento americký ústup není pouze odrazem nesouhlasného mínění uvnitř americké zpravodajské komunity (Hersch, 2014), ale je pozoruhodnou událostí, která svědčí o geopolitickém obratu, uvedl Ma Čen-kang.

Vrcholní čínští představitelé tvrdí, že západní státy podporovaly ozbrojené rebely ve jménu „humanitárních intervencí“, aby dosáhly změny režimu v zemích bohatých na ropu. Bývalý vrchní velitel NATO v Evropě, generál Wesley Clark (2007a; 2007b) uvedl, že se USA již v roce 2001 rozhodly, že půjdou do války proti režimům v Iráku, Súdánu, Libyi, Sýrii a Libanonu. To by jim umožnilo kontrolovat na ropu bohatý Střední východ, a to nikoli kvůli americké spotřebě, jak stojí v jednou americkém dokumentu, ale kvůli kontrole budoucího a na ropě závislého rivala, tj. Číně. (Burr, 2008). Pro Čínu je taková politika změn režimu nepřijatelná. 30. července 2012 v Ženevě souhlasilo pět stálých členů Rady bezpečnosti (USA, Francie, Velká Británie, Rusko a Čína) s řešením syrské krize, které by spočívalo ve zřízení přechodné vlády a zachování bezpečnostních sil země, aby se zabránilo chaosu. Nicméně podle Kofiho Annana (2012), na následující schůzce v New Yorku, kde měly být vypracovány detaily, se západní státy rozhodly od dohody odstoupit a usilovat o operaci podle kapitoly VII Charty OSN, přičemž věděly, že k tomu Čína a Rusko nikdy nepřistoupí. V Ženevě to daly velmi jasně najevo, uvedl Annan. Po konzultacích doma využily USA, Velká Británie a Francie kapitoly VII k ospravedlnění pokračující války v naději na vítězství rebelů. Tato válka stála 100 000 životů a stále pokračuje. Číňané si z válek v Libyi a Sýrii odnesli ponaučení, které je přivedlo k „nulové důvěře“ vůči USA a Velké Británii.

Čína jako globální mocnost, diplomat a mocenský zprostředkovatel

Někteří čínští vědci se rozhodli pro užší čínsko-americké vztahy. Zdůrazňovali roli Číny jako „zodpovědného podílníka“ citujíce bývalého náměstka amerického ministerstva zahraničí Roberta Zoellicka (2005). Vliv Číny jako druhé největší ekonomiky světa z ní učiní zvláštního partnera pro USA, což tyto země přivede k sobě, tvrdí tito badatelé. Mnoho amerických představitelů začalo jednat s Čínou jako č. 2 pro USA. Čína předstihla Japonsko v seznamu zemí podle HDP v roce 2010. Timothy Geithner a americký kongres tlačili na Čínu, aby umožnila zhodnocení své měny. Ting I-fan vzápětí varoval Washington, že USA by mohly obchodní válku s Čínou prohrát (Eckert, 2010). Čína by mohla začít prodávat americké dluhopisy (odhadované na 1,5 biliónu dolarů).  Americký dluh Číně se jeví jako forma civilní „jaderné volby“, která by mohla vytvářet čínsko-americké „vzájemně zaručené zničení“. Velikost čínského hospodářství hraje značnou roli, ale to neznamená, že Čína může ovlivňovat svět. A idea „G-2“ (Zoellick, 2009), zahrnující pouze Čínu a USA, byla čínskou stranou odmítnuta. Vyšší čínští představitelé jsou opatrní a nedovolí USA, aby je svedly k přijetí podřadného postavení jako č. 2. Jsou si dobře vědomi čínské slabosti ve srovnání s jinými zeměmi. Čína je možná č. 4, 5 či 6, abychom citovali výrok bývalé náměstkyně ministerstva zahraničí Fu Jingové (2010) z její návštěvy v Oslu. Nicméně čínští představitelé nepřipustí, aby Čína hrála druhé housle v americkém orchestru. Čína může přijmout postavení „zodpovědného podílníka“, ale nikoli roli amerického „pomahače“. Být č. 2 v atletice je výborné, ale v politice se z č. 2 může stát příhodný nepřítel. Čínské vedení se stále drží slov Teng Siao-pchinga: „Měl bys cítit kameny, když překračuješ řeku.“ Radikální změna není čínskou volbou. 

Nicméně 10 procentní růst během třech dekád učinil z Číny příklad pro mnoho chudých zemí. Velikost jejího hospodářství a nedávnou modernizaci nelze ignorovat. Číně to poskytlo sílu modernizovat svou armádu, ale hlavním cílem vždy byla domácí půda, tj. stabilita a blahobyt. Nejsou zde žádné ambice bránit čínské investice v zahraničí. V Libyi Čína přišla o velké investice, nicméně užití vojenské síly nebylo nikdy na stole. Z Číny se však stal globální hráč, a ekonomiky jako je ta německá by byly citelně zasaženy, pokud by čínské hospodářství zpomalilo (Ding et al., 2014). Je nepravděpodobné, že by se Čína postavila USA, nicméně se uznává, že sleduje relativně nezávislou a pragmatickou zahraniční politiku. Od 70. let, od doby Teng Siao-pchinga, Čína upřednostňuje hospodářské vazby před ideologickým přátelstvím. Na rozdíl od USA a mnoha evropských států Čína neklade podmínky různým rozvojovým projektům a drží se principu nevměšování, což znamená, že mnoho afrických států preferovalo spolupráci s Čínou, která pomáhala s infrastrukturními projekty, jež měly významný ekonomický dopad na tyto státy. Její obchod s africkými státy se zvýšil z 10 miliard dolarů v roce 2001 na 150 miliard dolarů v roce 2011 (Gamache et al., 2013). Pragmatické vztahy Číny s různými státy vytvořily příležitost, aby se z ní stal mocenský zprostředkovatel. 

Z pragmatických důvodů udržuje Čína úzké vztahy jak s Íránem, tak Izraelem. Její pragmatický a neideologický přístup byl přijatelný pro obě strany. A Čína zprostředkovala neoficiální rozhovory mezi těmito dvěma zeměmi (během delegace, kterou vedl bývalý šéf vojenského zpravodajství, generál Chuang Paj-fu) (Matthews, 2013). Silné hospodářství a relativně slabé vojenské schopnosti Číny jsou rovněž argumentem pro civilizovanější chování, a Čína zajisté upřednostňuje mírový dialog, operace OSN a opatření pro posílení důvěry, abychom citovali generála Čang Čchin-šenga. Nová, asertivnější politika prezidenta Si Ťin-pchinga a premiéra Li Kche-čchiang od roku 2013 do současnosti by spíše měla být chápána jako odpověď na americké snahy resetovat geopolitický vývoj ve východní Asii a zajistit si primát japonsko-americké vazby.

Poznámky: [1] Čínský pojem „harmonie“ odkazuje ke konfuciánské tradici a k nástrojům v orchestru, které spolu hrají „v harmonii“. [2] Siangšanské fórum, které se koná jednou za dva roky, přitahuje badatele a představitele ze sousedních východoasijských států, USA, Británie, Ruska, Indie, Pákistánu, Francie a skandinávských zemí. V minulosti zastávali jeden či dva účastníci z USA poměrně významné funkce. [3] Seznam osob a institucí, se kterými jsem rokoval, je uveden na konci této zprávy [v překladu vypuštěno, pozn. překl.]. Odkazy: Anishchuk, Alexei (2014), „As Putin looks east, China and Russia sign $400-billion gas deal“, Reuters, 21. května. Annan, Kofi (2012), Interview, NRK (norská TV), 25. listopadu, <http://tv.nrk.no/program/nnfa50112512/aktuelt-spesial-kofi-annan>;. AP (2014), „Chuck Hagel says US will send two ballistic missile destroyers to Japan“, The Guardian, 6. dubna. BBC (2014), „Obama pledges Japan islands support as Asian tour begins“, 23. dubna. Burr, William (2008),  „‚Prevent the re-emergence of a new rival‘: the making of the Cheney Regional Defense Strategy, 1991-1992“; National Security Archive, <http://www.gwu. edu/~nsarchiv/nukevault/ebb245/index.htm>. Clark, Wesley (2007a), A Time to Lead: For Duty, Honor and Country, New York: Palgrave Macmillan Clark, Wesley (2007b), „The plan – according to U. S. General Wesley Clark (ret.)“, 2. března, <;">;;. Clinton, Hillary (2011), „America’s Pacific century“, Foreign Policy, listopad, str. 56-63. DefenseNews (2014), „Japan loosens guidelines for defensive operations“, 1. července, <http://www.defensenews.com/article/20140701/DEFREG03/307010023/Japan-Loosens- Guidelines-Defensive-Operations>. Ding Yifan (2013), „Liberalizing the financial sector in steady pace“, CCTV, 26. listopadu. Ding Yifan et al. (2014), The Luxembourg Renminbi Forum, Luxembourg, 26. dubna, <http://vimeo.com/channels/711126>;. Eckert, Paul (2010), „U. S. Congress set to turn up heat on China over yuan“, Reuters, 14. září. Endicott, Stephen & Edward Hagerman (1998), The United States and Biological Warfare: Secrets from Early Cold War Korea. Bloomington & Indianapolis: Indiana University Press. Fu Ying (2010), „Lecture by Chinese vice minister of foreign affairs H. E. Fu Ying“, <http://english.nupi.no/Events/ Upcoming-Events/Lecture-by-Chinese-Vice-Minister-of- Foreign-Affairs-H.E.-Fu-Ying>. Fu Zhiwei (2012), “Can Japan-US Security Treaty protect Japan?“, People’s Daily Online, 30. srpna. Gamache, Lauren, Alexander Hammer & Lin Jones (2013), „China’s trade and investment relationship with Africa“, USITC Executive Briefings on Trade, duben, <http://www.usitc.gov/publications/332/2013-04_ChinaAfrica(GamacheHammerJones).pdf>. Hersh, Seymour M (2014), „The red line and the rat line“, London Review of Books, 17. dubna, <http://www.lrb.co.uk/v36/n08/seymour-m-hersh/the-red-line-and-the-rat-line>;. Ito, Masami (2012), „Owner OK with metro bid to buy disputed Senkaku Islands“, Japan Times, 12. května. Iwata, Mari (2014), „Japanese, Chinese officials hold talks in Myanmar“, Wall Street Journal, 10. srpna. Japan-China (1978), Treaty of Peace and Friendship between Japan and the People’s Republic of China, <http://en.wikisource.org/wiki/Treaty_of_Peace_and_Friendship_between_ Japan_and_the_People%27s_Republic_of_China>. Japan Times (2012), “Senkaku snafu laid to broad miscalculation“, 20. listopadu. Manyin, Mark E. (2013), Senkaku (Diaoyu/Diaoyutai) Islands Dispute: U.S. Treaty Obligations. Washington, DC: Congressional Research Service, 22. ledna, <http://fas.org/sgp/crs/row/R42761.pdf>;.

Matthews, Owen (2013), „China: the Middle East’s new power broker“, The Spectator, 22. června. McCurry, Justin (2014), „Obama says US will defend Japan in island dispute with China“, The Guardian, 24. dubna. Ng, Teddy (2014), „Yasuo Fukuda, ex-Japanese prime minister, meets Xi Jinping as Apec summit nears“, South China Morning Post, 30. října. Obama, Barack (2011), „Remarks by President Obama to the Australian Parliament“, 17. listopadu, <http://www.whitehouse.gov/the-press-office/2011/11/17/remarks-president-obama-australian-parliament>;. Perlo-Freeman, Sam (2014), „Deciphering China’s latest defence budget figures“, SIPRI, 4. března. Qu Xing. (2012), „Why has China vetoed Security Council Syria resolution?“, China-US Focus, 29. února. Reuters (2013), „China denounces Philippines for ‚illegal occupation‘ of reef.” 21. června. Ross, Robert (2012), „The problem with the pivot“, Foreign Affairs, listopad/prosinec, str. 70-82. Russia Today (2012), „Medvedev: Libya has influenced our position on Syria“, 30. července. Staalesen, Atle (2010), „China’s new foothold on northern sea route“,  Barents Observer, 26. listopadu. The Economist (2014), „Japan and America: closer allies“, 17. května, str. 46-47. Till, Geoffrey & Patrick Bratton (2012), Sea Power and the Asia-Pacific: The Triumph of Neptune?, Naval Policy and History Series. London: Frank Cass. VNA (vietnamská tisková agentura), (2009), „Japan, China vow to deepen defence relations“, 27. listopadu. Xiangshan Forum (2006), Conference of the China Association for Military Science, Peking, 23. - 24. října Xiangshan Forum (2008), Conference of the China Association for Military Science, Peking, 24. - 26. října Xiangshan Forum (2010), Conference of the China Association for Military Science, Peking, 22. - 24. října. Zoellick, Robert B (2005), „Whither China: from membership to responsibility?“, U. S. Department of State Archive, 21. září. Zoellick, Robert B. & Justin Yifu Lin (2009), „Recovery: a job for China and the U. S“, Washington Post, 6. března. Zuma, Jacob (2012), „Statement by President Jacob Zuma on the occasion of the UN Security Council Summit debate“, African National Congress, 12. ledna, <http://www.anc.org.za/show.php?id=9301>;. Zdroj: www.peacebuilding.no, překlad: Karel Hyka Ola Tunander (1948) je švédský historik a politolog. Napsal či redigoval 12 knih o bezpečnostní politice, námořní strategii, ponorkových operacích, geopolitice a psychologických operacích. V angličtině je dostupná jeho kniha The Secret War against Sweden: US and British Submarine Deception in the 1980s (2004).