Ani daň z kolonizace Francii nestačí!

Účelem tohoto nehorázného činu bylo vyslání jasné zprávy všem dalších koloniím, že následky odpoutání se od Francie budou nesmírné.

Mezi africkými elitami se rozšířil strach a nenašel se nikdo, kdo by se odvážil následovat příklad Sékou Tourého s jeho heslem: “Upřednostňujeme svobodu v chudobě před hojností v otroctví..”

Jiné řešení našel Sylvanus Olympio, první prezident Toga, maličké země v západní Africe. Odmítl podepsat pokračování kolonizace, které De Gaulle navrhoval, ale souhlasil se splátkou každoročního dluhu Francii za tzv. výhody, které Togo z francouzské kolonizace získalo. Jedinou podmínkou pro Francii bylo, že před odchodem ze země nesmí nic zničit. Jenže částka odhadnutá Francií byla tak velká, že úhrada tzv. „dluhu z kolonizace” se v roce 1963 blížila ke 40 % rozpočtu země.

Finanční situace nově nezávislého Toga byla nestabilní a Olympio se tudíž rozhodl opustit francouzskou kolonizační měnu FCFA (frank pro francouzské kolonie) a vydat vlastní měnu země.

13. ledna 1963, tři dny po zahájení tisku peněz, komando negramotných vojáků podporovaných Francií zabilo prvního voleného afrického prezidenta. Olympia zavraždil bývalý příslušník Francouzské legie Etienne Gnassingbe, který prý za tuto práci dostal od francouzské ambasády 612 dolarů.

30. června 1962 se Modibo Keita, první prezident Mali, rozhodl stáhnout francouzskou měnu FCFA, která byla vnucena 12 nově nezávislým africkým zemím. Malijskému prezidentovi, který se přikláněl k socialistické ekonomice, bylo jasné, že dohoda a pokračování kolonizace je pastí a zátěží pro rozvoj země.

19. listopadu 1968 se Keita stal obětí převratu, který provedl jiný někdejší člen Francouzské cizinecké legie, poručík Moussa Traoré.

Během turbulentního období africké snahy po osvobození od evropské kolonizace Francie opakovaně využívala bývalé zahraniční legionáře k převratům.

Během posledních 50 let proběhlo v 26 afrických zemích 67 převratů, 16 z nich v bývalých francouzských koloniích, což znamená, že 61 % převratů se událo v Africe frankofonní. Jak tato čísla ukazují, Francie je dost zoufalá, ale natolik aktivní, aby udržela za jakoukoliv cenu silnou ruku nad svými koloniemi.

V březnu 2008 bývalý francouzský prezident Jacques Chirac prohlásil, že bez Afriky Francie upadne mezi státy třetího řádu a Chiracův předchůdce François Mitterand už v roce 1957 předpovídal, že bez Afriky bude Francie v 21. století bezvýznamná ( la France n'aura pas d'histoire).

V roce 2014 kolonizační dohoda vázala 14 afrických zemí. Do francouzské centrální banky pod kontrolou francouzského ministerstva financí odevzdávaly 85 % svých devizových rezerv. Afričtí lídři, kteří odmítnou, jsou vražděni nebo svrženi. Ti, kteří posluhují, jsou odměněni štědrým životním stylem, zatímco jejich lidé žijí v extrémní chudobě a zoufalství.

Tento ďábelský systém byl dokonce kritizován i Evropskou unií, avšak Francie není schopna se odpoutat od kolonizační struktury, z níž jí každoročně z Afriky plyne 500 miliard dolarů.

Často obviňujeme africké přestavitele z korupce a přisluhování zájmům západních států. Chovají se tak proto, že se bojí smrti nebo převratu. Chtějí, aby je silný stát podpořil v případě agrese nebo nějakých nesnází. Avšak západní ochrana bývá nabízena jen výměnou za to, že tito lídři budou sloužit cizím zájmům, a nikoliv zájmům vlastního lidu.

V roce 1958 Leopold Sédar Senghor, vyděšený z důsledků nezávislosti na Francii, prohlásil: „Volbou senegalského lidu je nezávislost; chtějí ji získat jedině přátelstvím s Francií, a ne sporem..”

Francie ovšem přijímala „nezávislost“ jen na papíře. Podepisovala závaznou “Dohodu o spolupráci,” která upřesňovala vztahy s Francií, zvláště vazby na francouzskou kolonizační měnu, francouzský vzdělávací systém a obchodní preference.

Obsah jedenácti částí Dohody o spolupráci

1. Dluh z kolonizace ve prospěch Francie

Nové „nezávislé“ země musí platit za infrastrukturu postavenou Francií během kolonizace.

Na dohledání detailů této smlouvy se ještě pracuje.

2. Automatické zabavení národních rezerv

Africké země musí uložit své národní peněžní rezervy do Francouzské centrální banky.

Od roku 1961 Francie zadržuje národní rezervy těchto 14 afrických zemí :

Benin, Burkina Faso, Guinea-Bissau, Pobřeží slonoviny, Mali, Niger, Senegal, Togo, Kamerun, Středoafrická republika, Čad, Kongo-Brazzaville, Rovníková Guinea a Gabon.

Podle podmínek dohody centrální banka jakékoliv africké země CFA je povinna držet alespoň 65 % svých devizových rezerv na „operačním účtu“ francouzského ministerstva financí a dalších 20 % na pokrytí finančních závazků.

Úvěr je omezen na 20 % veřejných zisků zemí v předcházejícím roce. Je povoleno přečerpání, ale výběry z přečerpaných účtů musí schválit francouzské ministerstvo financí. Důvodem je, že francouzské ministerstvo financí svým jménem investuje devizové rezervy afrických zemí na pařížské burze.

Znamená to, že přes 80 % devizových rezerv afrických zemí je uloženo na „operačních účtech“ francouzského ministerstva financí. Dvě banky CFA jsou africké, ale jen podle jména, neprovozují totiž vlastní peněžní politiku. Uvedené země ani nevědí, kolik procent z devizových rezerv francouzského ministerstva financí jim patří. Odhaduje se, že Francie zadržuje ve své státní pokladně 500 miliard dolarů od afrických zemí a je odhodlána bojovat s každým, kdo by chtěl tuto stránku starého impéria odhalit.

Africké země nemají k těm penězům přístup. Francie jim dovoluje vybrat jen 15 % ročně. Pokud chtějí víc, tak si musí půjčit ze svých 65 % na komerční úrok. Ještě tragičtější je, že si země mohou z rezervy půjčit jen 20 % ze svých zisků z předešlého roku. Pokud by si země chtěly půjčit víc než 20 %, Francie má veto.

Bývalý francouzský prezident Jacques Chirac nedávno o afrických penězích ve francouzských bankách promluvil. Řekl: “Musíme být upřímní a přiznat si, že velká část peněz v našich bankách pochází výhradně z vykořisťování afrického kontinentu..”

3. Přednostní právo na jakoukoliv surovinu nebo národní zdroj objevený v zemi

Francie má jako první právo koupit jakékoliv přírodní zdroje nalezené na území bývalých kolonií. Teprve když Francie neprojeví zájem, africké země se mohou obrátit jinam.

4. Upřednostňování francouzských zájmů a společností ve veřejných zakázkách a veřejných aukcích

Při udělování vládních kontraktů musí být především zvažovány francouzské společnosti a až pak se tyto země mohou obrátit jinam. Na tom, zda africké země dostanou od někoho víc, nezáleží.

V mnoha bývalých francouzských koloniích jsou všechny ekonomické prostředky v rukách francouzských vyhnanců. V Pobřeží Slonoviny např. francouzské společnosti vlastní a ovládají všechny velké zdroje – vodu, elektřinu, telefon, dopravu, přístavy a velké banky. Totéž platí i v obchodu, stavebnictví a zemědělství.

5. Výhradní právo dodávat vojenské vybavení a cvičit důstojníky

Pomocí stipendií, grantů a “Dohod o obraně” přiložených k Dohodě o kolonizaci mohou Afričané poslat své vysoké vojenské činitele na výcvik do Francie a jejích zařízení. Francouzi vycvičili stovky, dokonce i tisíce zrádců, které i vyživovali. Pokud jsou nepotřební, spí, a jsou aktivováni jen pro potřeby převratu atp.

6. Právo nasadit své vojáky a vojensky zasáhnout na obranu svých zájmů

Podle “Dohod o obraně” má Francie právo vojensky zasáhnout a umístit do zemí natrvalo vojáky a vojenské základny.

Když se prezident Pobřeží Slonoviny Laurent Gbagbo snažil ukončit francouzské vykořisťování, Francie zorganizovala převrat. Během dlouhého procesu do konfliktu zasáhly přímo francouzské tanky, vrtulníky a zvláštní jednotky, střílely na civilisty a spoustu jich zabily. Francie odhadla, že francouzská komunita ztratila několik milionů dolarů, když ve spěchu opouštěla v roce 2006 Abidjan. Francouzská armáda tehdy zmasakrovala 65 neozbrojených civilistů a zranila 1200 dalších.

Po převratu Francie předala moc Alassanemu Outtarovi a požádala jeho vládu, aby zaplatila kompenzaci francouzské obchodní komunitě za ztráty během občanské války.

Ouattaraova vláda jim zaplatila dvojnásobek toho, oč přišli.

7. Zavedení francouzštiny jako úředního a školského jazyka země

Oui, Monsieur. Vous devez parler français, la langue de Molière!

Byla vytvořena organizace pro rozšiřování francouzského jazyka a kultury s několika přidruženými organizacemi a pobočkami, na něž dohlíží francouzské ministerstvo zahraničí.

8. Povinnost používat francouzské kolonizační peníze FCFA

Pro Francii je to vskutku opravdová dojná kráva, pročež nehodlá odstoupit ze svého systému, který ji poskytuje 500 miliard dolarů z Afriky. Při zavádění Eura některé evropské země odhalily francouzské vykořisťovací schéma. Zvláště severské státy marně apelovaly na Francii, aby se tohoto systému vzdala.

9. Povinnost poslat Francii každoroční zprávu o zůstatku a rezervách

Bez zprávy nedostanou peníze.

10. Nemožnost vstupu do vojenské aliance s jakoukoliv další zemí, pokud to Francie nepovolí

Většina afrických zemí sjednala vojenské aliance pouze se svými někdejšími kolonizátory!

Bývalým francouzským koloniím Francie zakazuje hledat další vojenskou alianci mimo té nabídnuté.

11. Povinnost se spojit s Francií v případě války nebo globální krize

Přes milion afrických vojáků bojovalo proti nacismu během druhé světové války. Jejich pomoc se často ignoruje nebo zlehčuje. V roce 1940 trvalo Německu 6 týdnů než Francii porazilo. Francie ale věděla, že Afričané by mohli být pro boj o „la Grandeur de la France” (velikost Francie) užiteční.

Ve vztahu Francie k Africe je cosi skoro psychotického.

Francie má dvě instituce, které totálně uvízly v minulosti, jsou obývané paranoidními a psychopatickými „haut fonctionnaires“: jsou jimi ministr financí a rozpočtu a ministr zahraničí. Jejich úřady jsou hrozbou nejen pro Afriku, ale i pro Francouze samé.

Je na Afričanech, aby se osvobodili bez žádosti o povolení. Je nepochopitelné například, že 450 vojáků v Pobřeží slonoviny ovládá populaci 20 milionů lidí.

První otázkou lidí, kteří se dovědí o francouzské dani z kolonizace, je

Jak dlouho ještě?

Pohleďme do historie. Francie nechala v letech 1804-1947 (skoro jeden a půl století) Haiti zaplatit 21 miliard dolarů za ztráty, způsobené francouzským obchodníkům s otroky, vzniklé zrušením otroctví a osvobozením Haiťanů.

Africké země platí daň z kolonizace 50 let, takže - ještě jednou tak dlouho už to snad nepotrvá.

Podle loňského článku afrického mírového aktivisty Mavuna Remarque Koutonina zpracoval

Ivo Krieshofer

http://fr.sott.net/article/19690-Francafrique-14-pays-africains-contraints-par-la-France-a-payer-l-impot-colonial-pour-les-avantages-de-l-esclavage-et-de-la-colonisation